Destrukce podzemí

Vlastně již od počátku výstavby továrny se vedení muselo potýkat s problémem hrozeb opadů a závalů. Příčin tohoto jevu bylo několik.

Při válečných stavebních úpravách byly naplánovány větší profily chodeb a hal než byla přirozená „samonosnost“ původního důlního díla (naši předci dobře věděli, jaký může být ještě bezpečný profil chodby). Při rozšiřování původních chodeb, využitím otrocké vězeňské pracovní síly, nebyla prakticky dodržována bezpečnost práce a při zběsilém tempu výstavby se rozšiřované chodby zajišťovaly výdřevou pouze minimálně.

Velice často docházelo k neočekávanému odtržení vápencových, později i jílovcových desek, a to od tloušťky několika centimetrů až po bloky přes jeden metr silné. Vysvětlení pro tento jev by mohlo být následující.

Vápenec se vyskytuje ve vrchu Bídnice o mocnosti asi 6 – 8 metrů. Nad touto vrstvou vápence je vrstva jílovců. Jednotlivé vrstvy vápencové horniny jsou místy odděleny slabou vrstvou odlišného materiálu. A právě místa z rozdílného materiálu jsou jednou z příčin tehdejšího i současného řícení chodeb.
A nejen to. Při odstřelech docházelo k otřesům a následnému vzniku drobných prasklin a tím k narušení soudružnosti materiálu.
V úvahu se musí vzít i skutečnost, že v době výstavby továrny byla značně podceněna existence důlních vod – pokud se v podzemí někde voda vyskytla, byla z počátku prostě svedena do podloží a to byl kámen úrazu.

Podloží pod těžitelnou vápencovou deskou vrchu Bídnice je tvořeno vrstvou slínovců. Pokud se do tohoto materiálu dostane voda, dochází k bobtnání podloží. Pod touto větou se ukrývá jediná věc. Podloží se zvedá, pukají podlahy a současně se při tomto pohybu trhají stěny a strop. Ve spojení s deskovitě uloženými vrstvami vápence je tím pádem „zaděláno“ na velký problém.

Tehdejší vedení výstavby dolu si uvědomilo tento problém a okamžitě bylo přistoupeno k vytvoření soustavy důkladného odvodnění, které se napojovalo na již existující odpady kanalizace.

Kromě odvodnění podzemí bylo nutné urychleně zahájit betonáž masivních železobetonových kleneb ve všech halách a chodbách a v místě křížení chodeb.

Vyčleněné komando vězňů ručně odtrhávalo odchlíplé vrstvy materiálu a na takto upravené stěny a stropy byla stříkána vrstva řídkého betonu, nebo speciální pryskyřice světlé barvy. V místech, kde byla chodba zahloubena až do podloží, byly stěny izolovány pryskyřicí tmavě hnědé barvy a dodatečně obetonovány nebo obezděny cihlami.

Přes všechny tyto úpravy docházelo k dalším a dalším opadům ohrožujících každého, kdo se v podzemí pohyboval. Z výpovědí vězňů jsou i informace o tom, že při rozšiřovaní podzemí došlo v mnoha případech k zasypání jednotlivých vězňů, a dokonce i celého pracovního komanda.

Po vyklizení továrny byla v roce 1947 v podzemí Richard I. obnovena těžba vápence. I v této době docházelo k různě rozsáhlému opadu materiálu. Z počátku se jednalo hlavně o v té době již nevyužívané prostory, což byly prakticky všechny chodby mimo páteřní chodbu D kudy procházela trať do poválečné „čížkovické těžby“. V roce 1963 byla těžba zrušena a důl uzavřen,

No a tím se vlastně dostáváme k „novodobé“ historii na téma destrukce podzemí.

Když doznělo rachocení vrtaček na poslední směně a odjel poslední hunt s vytěženým vápencem, byl osud podzemí definitivně zpečetěn.

Další a další závaly postupně ucpávaly odvodňovací soustavu. Uzavřením vrat, vyzděním příček v chodbě D a zazděním vstupu do chodby C se zastavilo pravidelné proudění vzduchu, které do té doby alespoň částečně odvětrávalo vzdušnou vlhkost.
Okolo roku 1965 byla tehdy probíhajícím průzkumem skupinou vojáků ČSLA otevřena zazdívka na začátku páteřních chodeb C a D. Efektem bylo, že přirozené proudění vzduchu v podzemí se opět obnovilo.
Navlhlé podzemí se začalo vysušovat, nebo naopak díky míchání teplého a studeného vzduchu vznikala vzdušná vlhkost, která vnikala do sebemenších puklin. Následkem těchto jevů se podzemí stalo ještě více nestabilní. V té době stále ještě stojící výdřeva byla napadena plísní a začala se postupně hroutit. Docházelo k dalším závalům, což bylo příčinou dalšího ucpávání a přerušování již tak poškozené kanalizace, a voda znovu začala vnikat do podloží.

Ohromné tlaky vodou nasáklých, zvedajících se slínovců, počaly nejprve zdvihat betonové podlahy, ve stěnách a stropech vznikají prasklinky a co je horší, stejné prasklinky se začínají objevovat i v masivních železobetonových klenbách.

Všude přítomná voda proniká stále hlouběji. Tlak zespodu a posléze už i z vrchu je tak obrovský, že se vše začíná trhat.

Řítí se cihlové vestavby a opadává cihlová obezdívka u stěn. Tím začíná postupná zkáza továrny (píše se rok 1970±).

Tento stav setrval až 16. 12. 2001. V té době došlo k zazdění vstupního portálu chodeb C a D dolu Richard I.

Po dobu dvou let bylo podzemí již podruhé „zakonzervováno“. Po několika měsících po uzavření se ucpal i odtok důlních vod v drenáži pod vraty. V jednu dobu dosáhla hladina vody za uzavřeným vstupem až do výšky okolo 1 metru (z drobných otvorů v ocelových vratech vytékala, posléze i stříkala voda). Je asi zbytečné psát jak se tato skutečnost projevila ve spojení s nasákavým podložím…

Přibližně v roce 2002 byl ve vrchní části vstupních vrat (vchod C/D) vybourán otvor pro netopýry. A na konci betonové chodby byla odstraněna geotextílie, která zamezovala proudění vzduchu. Ze dne na den se obnovilo proudění vzduchu se všemi následky.

Podzemí, které za dva roky uzavření navlhlo, teď naopak začalo díky průvanu opět vysychat. A znovu se opakovala stejná situace jako v roce 1965. Řícení štol se obnovilo v daleko větší míře.

Došlo k obrovskému závalu v chodbě D a po několika měsících i v chodbě C v prostoru mezi sloupovými sály a každá návštěva podzemí jasně ukazovala, že opady a závaly jsou na denním pořádku. Vznikají nové a nové praskliny na nosnících, kdy se obnažuje ještě nezkorodovaná armatura.

Zdálo se, že nic dalšího se už ani přihodit nemůže, ale ne… Nějakého tupého bezmozka napadlo, že je docela fajn nápad vylomit zelená vrata, do té doby uzavírající vstup do prostor k překopu a potažmo přes haly 133 a vlastně i 125 k hlavní větrací šachtě. Během několika měsíců to začalo ve velkém padat i zde…

No a tím vlastně končí i tato smutná kapitola továrny Richard.

V betonových nosnících se tvoří prasklinky, které obnažují ocelové armatury.

Prasklinky v betonu nosníků se pomalu zvětšují.

A najednou drží nosník pohromadě již pouze ocelové dráty armatury…
Dráty díky vzdušné vlhkosti korodují, zeslabují se až…

Kromě vrchní části nosníků se drtí i patky u podlahy.
Pukliny v betonu se pomalu rozšiřují…

… až jednoho dne ocel povolí.

A takhle to vypadá, když se zhroutí chodba.

Totéž místo v rozmezí několika málo let.

A vznikají další a další drobné prasklinky, které se pomalu rozšiřují…

Rozpukané stropní vrstvy vápence a jílovce se dál odtrhávají a pokrývají betonové podlahy v sálech a halách.

Zvedající se podloží drtí stěny cihlových vestaveb jako by byly z perníku.

Betonová podlaha praská a zvedá se.

Pohyb spodních vrstev trhá i ještě nedávno zcela funkční kanalizaci…

…a voda, která v podzemí teče se tak dostává do dříve odvodněných štol.

„Víka na rakev“
Ohraničené opady vápence o různé velikosti.

Zde se utrhla stropní deska po celé délce haly.

Rozměry opadaných bloků jsou o různé velikosti.

Samozřejmě ani zdaleka nemůžeme svádět řícení chodeb pouze na přírodu a neudržované podzemí. Rozsáhlým závalům pomohl člověk. V podzemí Richard nacházíme zcela neprůchozí závaly, u nichž nikdo nedokáže odhadnout, jak rozsáhlé jsou (rozuměj jak daleko je chodba zřícená). Nikdo tak nemá ponětí o tom, co se za závaly nachází. To se například týká celé levé části Richardu I., anebo výrobním halám č. 100 až 113. Jako přibližné vodítko pro určení, co je odstřeleno, a co spadlo přirozeným řícením, může posloužit tato pomůcka. To, co bylo odstřeleno, je absolutně neprostupné. To, co spadlo „samo“, bylo možné i přes jisté obtíže projít či prolézt. Poměrně rozsáhle se tomuto tématu věnuji na stránce nazvané – Kdo zničil štoly?

Některé destrukce nemá na svém kontě příroda, ale naopak člověk. Zával ve sloupovém sálu č. 25 je způsoben odstřelem.

Není-li v popisku fotografie uvedeno jinak, jsou autoři fotografií použitých na této stránce:

Skupina IPS, Jan Kosina, Jan Lichtenberg, Hynek Gazsi, Dalibor Hellebrant, Lukáš Malý, Jiří Látal, Martin Bečka, Daniel Studený, Roman Gazsi.

Líbila se Vám tato stránka?
Zvažte tedy prosím možnost přispět na tento projekt drobným finančním obnosem, můžete tak učinit zde:
Podpořte webové stránky TOVÁRNA RICHARD dobrovolným příspěvkem.

_{o(09. 18).}

Naposledy upraveno 1. 1. 2018

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek