Destrukce podzemí

Vlastně již od počátku výstavby továrny se vedení muselo potýkat s problémem hrozeb opadů a závalů. Příčin tohoto jevu bylo několik.

Při válečných stavebních úpravách byly naplánovány větší profily chodeb a hal než byla přirozená „samonosnost“ původního důlního díla (naši předci dobře věděli, jaký může být ještě bezpečný profil chodby). Při rozšiřování původních chodeb při využití vězeňské pracovní síly, nebyla prakticky dodržována bezpečnost práce a při zběsilém tempu výstavby se rozšiřované chodby zajišťovaly výdřevou pouze minimálně. Velice často docházelo k neočekávanému odtržení vápencových později i jílovcových desek a to od tloušťky několika centimetrů až po bloky přes jeden metr silné. Vysvětlená pro tento jev by mohlo být následující.

Vápenec se vyskytuje ve vrchu Bídnice o mocnosti asi 6 – 8 metrů. Nad touto vrstvou vápence je vrstva jílovců. Jednotlivé vrstvy vápencové horniny jsou místy odděleny slabou vrstvou odlišného materiálu. A právě místa z rozdílného materiálu jsou jednou z příčin tehdejšího i současného řícení chodeb. A nejen to. Při odstřelech docházelo k otřesům a následnému vzniku drobných prasklin a tím k narušení soudružnosti materiálu. Přidáme li skutečnost, že v době výstavby továrny byla značně podceněna existence důlních vod. Pokud se v podzemí někde voda vyskytla, byla z počátku prostě svedena do podloží a to byl kámen úrazu. Podloží pod těžitelnou vápencovou deskou vrchu Bídnice je tvořeno vrstvou slínovců. Pokud se do tohoto materiálu dostane voda, dochází k bobtnání podloží. Pod touto větou se ukrývá jediná věc. Podloží se zvedá, pukají podlahy a současně se při tomto pohybu trhají stěny a strop. Ve spojení s deskovitě uloženými vrstvami vápence je tím pádem „zaděláno“ na velký problém. Tehdejší vedení výstavby dolu si uvědomilo tento problém a okamžitě bylo přistoupeno k vytvoření soustavy důkladného odvodnění, které se napojovalo na již existující odpady kanalizace. Kromě odvodnění podzemí bylo nutné urychleně zahájit betonáž masivních železobetonových kleneb ve všech halách a chodbách a v místě křížení chodeb. Vyčleněné komando vězňů ručně odtrhávalo odchlíplé vrstvy materiálu a na takto upravené stěny a stropy byla stříkána vrstva řídkého betonu, nebo speciální pryskyřice světlé barvy. V místech kde byla chodba zahloubena, až do podloží byly stěny izolovány pryskyřicí tmavě hnědé barvy a dodatečně obetonovány nebo obezděny cihlami. Přes všechny tyto úpravy docházelo k dalším a dalším opadům, které ohrožovali každého, kdo se v podzemí pohyboval. Z výpovědí vězňů jsou i informace o tom, že při rozšiřovaní podzemí, došlo v mnoha případech k zasypání jednotlivých vězňů a dokonce i celého pracovního komanda.

Ke konci války došlo v podzemí k několika odstřelům. Těžko dnes někdo s určitostí řekne, zda byl odstřel součástí plánované celkové destrukce továrny německou armádou, či cílené poválečné znepřístupnění některých částí (např. tzv. „myších děr“). Dostupné výpovědi svědků z této doby jsou tak odlišné, že se nedá ukázat prstem a určit to udělal ten či onen….

Po vyklizení továrny byla v podzemí Richard I obnovena těžba vápence. I v této době docházelo k různě rozsáhlému opadu materiálu. Z počátku se jednalo hlavně o v té době již nevyužívané prostory, což byly prakticky všechny chodby mimo páteřní chodbu D, kudy procházela trať do poválečné „čížkovické“ těžby“. V roce 1963 byla těžba zrušena a důl uzavřen,

No a tím se vlastně dostáváme k „novodobé“ historii na téma destrukce podzemí. Když doznělo rachocení vrtaček na poslední směně, a odjel poslední hunt, s vytěženým vápencem, byl osud podzemí definitivně zpečetěn. Další a další závaly postupně ucpávaly odvodňovací soustavu. Uzavřením vrat se a vyzděním příček v chodbě D a zazděním vstupu co chodby C se zastavilo pravidelné proudění vzduchu, které do té doby alespoň částečně odvětrávalo vzdušnou vlhkost.

Po několika letech byla přezdívka na začátku štol C a D rozbourána (důvodem byl tehdy probíhající průzkum skupinou vojáků ČSLA v roce 1965). Znovu se obnovilo proudění vzduchu od větracích šachet k vratům. V té době stále ještě stojící výdřeva, byla napadena plísní a začala se postupně hroutit. Docházelo k dalším závalům, což bylo příčinou dalšího ucpávání a přerušování již tak poškozené kanalizace. A voda znovu začala vnikat do podloží.

Ohromné tlaky vodou nasáklých zvedajících se slínovců, počaly nejprve zdvihat betonové podlahy, ve stěnách a stropech vznikají prasklinky a co je horší stejné prasklinky začínají objevovat i v masivních železobetonových klenbách. Všude přítomná voda proniká stále hlouběji. Tlak zespodu a posléze už i z vrchu je tak obrovský, že se vše začíná trhat. Řítí se cihlové vestavby a opadává cihlová obezdívka u stěn. Tím začíná postupná zkáza továrny (píše se rok 1970±). Tento stav setrval až 16. 12. 2001. V té době došlo k zazdění vstupního portálu chodeb CD dolu Richard I. Po dobu dvou let bylo podzemí již podruhé „zakonzervováno“. Po několika měsících po uzavření se ucpal i odtok důlních vod v drenáži pod vraty. V jednu dobu dosáhla hladina vody za uzavřeným vstupem a ž do výšky okolo 1 metru (z drobných otvorů v ocelových vratech vytékala posléze i stříkala voda). Je asi zbytečné psát, co tato situace znamenala.

Přibližně v roce 2002 byl ve vrchní části vstupních vrat (vchod CD) vybourán otvor pro netopýry. A na konci betonové chodby byla odstraněna geotextílie, která zamezovala proudění vzduchu. Ze dne na den se obnovilo proudění vzduchu se všemi následky. Podzemí, které za dva roky uzavření navlhlo, teď naopak začalo díky průvanu opět vysychat. A znovu se opakovala stejná situace jako v roce 1965. Řícení štol se obnovilo v daleko větší míře. Došlo k obrovskému závalu v chodbě D a po několika měsících i v chodbě C, v prostoru mezi sloupovými sály, a každá návštěva podzemí jasně ukazovala, že opady a závaly jsou na denním pořádku. Vznikají nové a nové praskliny na nosnících, kdy se obnažuje ještě nezkorodovaná armatura

No a tím vlastně končí i tato smutná kapitola továrny Richard.

--------------------------------------------------------------------------------

V některých částech podzemí se na stropě a stěnách usazují drobné kapičky vody.

V betonových nosníkách se tvoří prasklinky, které obnažují ocelové armatury.

Prasklinky v betonu nosníků se pomalu zvětšují.

A najednou drží nosník pohromadě již pouze ocelové dráty armatury… Dráty díky vzdušné vlhkosti korodují, zeslabují se až… .[ilustrace]

Kromě vrchní části nosníků se drtí i patky u podlahy. Pukliny v betonu se pomalu rozšiřují…

… až jednoho dne ocel povolí.

A takhle to vypadá, když se zhroutí chodba.

Totéž místo v rozmezí několika málo let.

Mezitím vznikají další a další drobné prasklinky, které se pomalu rozšiřují…

Rozpukané stropní vrstvy vápence a jílovce se dál odtrhávají a pokrývají betonové podlahy v sálech a halách.

Řítící se bloky vápence zasypávají a ničí cihlové vestavby původních kanceláří a skladišť.

Zvedající se podloží drtí stěny cihlových vestaveb jako by byly z perníku.

Betonová podlaha praská a zvedá se.

Pohyb spodních vrstev trhá i ještě nedávno zcela funkční kanalizaci…

…a voda, která je v podzemí teče se tak dostává do dříve odvodněných štol.

„Víka na rakev“
Ohraničené opady vápence o různé velikosti.

[OBRAZ_KLIK id=1971(Na ještě nedávno zcela hladce odtržené desce vznikají další nerovnosti. Je to známka toho, že další materiál neustále dál opadává.]
Zde se utrhla stropní deska po celé délce haly.

Rozměry opadaných bloků jsou o různé velikosti.

A další ocelové nosníky se pomalu ohýbají – další zřícení chodby nezadržitelně blí­ží.

--------------------------------------------------------------------------------

Samozřejmě ani zdaleka nemůžeme svádět řícení chodeb pouze na přírodu a neudržované podzemí. Rozsáhlým závalům pomohl člověk. V podzemí Richard nacházíme zcela neprůchozí závaly, u nichž nikdo nedokáže odhadnout, jak rozsáhlé jsou (rozuměj jak daleko je chodba zřícená). Nikdo tak nemá ponětí o tom, co se za závaly nachází. To se například týká celé levé části Richardu I, anebo výrobním halám č. 100 až 113. Jako přibližné vodítko pro určení co je odstřeleno a co spadlo přirozeným řícením, může posloužit tato pomůcka. To co bylo odstřeleno, je absolutně neprostupné. To co spadlo „samo“ bylo možné i přes jisté obtíže projít, či prolézt.

Některé destrukce nemá na svém kontě příroda, ale naopak člověk. Zával ve sloupovém sálu č. 25 je způsoben odstřelem.

_{Fotografie použité na této stránce:}

IPS, Jan Lichtenberg, Hynek Gazsi, Dalibor Hellebrant, Lukáš Malý, Jiří Látal, Martin Bečka, Daniel Studený, Roman Gazsi

Naposledy upraveno 24. 1. 2012

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek