„Čížkovická“ těžba

Mapka popisované části dolu.

Páteřní chodbou D pokračujeme dále do nitra bídnického vrchu. Míjíme odbočky do bočních chodeb a přelézáme bloky opadaného vápence. Někde v těchto místech v roce 1945 končila chodba D. Přibližně v roce 1947–1948 byla obnovena těžba vápence. Důl nejprve spadal pod České cementárny a vápenice, národní podnik Praha. Později přešel pod správu podniku Čížkovické cementárny a vápenice. Odtud také tato část podzemí dostala své jméno –„ČÍŽKOVICE“. Těžba vápence v podzemí trvala až do roku 1963, kdy byla pro nerentabilitu ukončena a důl byl „zakonzervován“.

Místo, kde byla po válce obnovena těžba vápence, lze rozpoznat prakticky na první pohled. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí vápencové závaly a opady. Na zemi jsou charakteristické prohlubně po vytrhaných pražcích.

Prakticky u všech stěn chodeb jsou v souvislé vrstvě navršeny hromady vápence. Za pozornost stojí různorodá velikost zde uloženého materiálu, a to od velikosti sutě až po poměrně masivní kusy.

Pro vysvětlení účelu těchto „zásob“ horniny jsou zatím dvě vysvětlení:

• Jde o zásobu natěženého materiálu, která byla přichystána k odvozu do vápenné pece.
• Nebo se jedná o „odpad“, pro který již nebylo využití a proto zůstal uložen v již vytěžených štolách.

(Spíše bych se přikláněl k první variantě. Vzhledem k tomu, že v některých hromadách jsou poměrně veliké kusy vápence a podle mého názoru by se jednalo o značné mrhání s materiálem. Vezmeme-li v úvahu, že prakticky veškerý vápenec nakonec skončil v kulovém mlýnu vápenky.)

Podzemí v této části dolu je rozděleno na síť šachovnicově uspořádaných chodeb, a tak lze v pravidelných vzdálenostech spatřit odbočky do dalších a dalších chodeb. V podzemí „Čížkovic“ bylo poměrně jednoduché zabloudit. Chodby jsou si navzájem velice podobné a stačila chvilka nepozornosti a o adrenalinovou zábavu bylo postaráno. V dřívějších dobách byla na čelbě páteřní chodby D umístěna červená odrazka. A v případě „zakufrování“ pak postačilo bliknout kvalitnější baterkou do každé chodby a v okamžiku, kdy se na konci chodby rozsvítilo červené světlo odrazky, bylo vyhráno. Cesta k východu se nacházela na opačné straně než odrazka. (Kdo tento fígl neznal, ten se párkrát proběhl v bludišti chodeb a měl postaráno o řád „hnědého proužku“.) Po těžbě se zde zachovalo jenom velice málo fragmentů.

Vlastně není těžké je vyjmenovat:

Rozvaděč elektrického osvětlení, výhybka, zbytky ztrouchnivělé výdřevy, občas zlomená kovová část vidlí, voskovaný obal od trhaviny, sem tam nějaký kousek plechu či zapomenutý pražec.

Podzemí je zde suché, ale poměrně těžký vzduch je znatelnou známkou absence jakéhokoliv průvanového větrání. Nedokážu si dost dobře představit, jak to tady muselo v době těžby vypadat po odstřelu.

Tato část podzemí nemá žádné větrací vrty a ani nic podobného. Předpokládám, že větrání bylo v těchto místech řešeno rozvodem vzduchu od ventilátorů za pomocí „luten“ (plechové potrubí o větším profilu, do něhož je pomocí ventilátoru vháněn čerstvý vzduch).

Velikost většiny chodeb lze přirovnat profilu páteřní chodby D, avšak bez známek jakéhokoliv opadu vápence. Vysvětlení, proč tomu tak je, může být několik. Například:

• Jedná se o znatelně mladší část dolu, je zde sucho, a proto nedochází k bobtnání podloží.
• Nad hlavou máme přibližně 60–70 m horniny a je možné, že v této části je materiál kvalitnější a soudržnější.

Dostáváme se až k samému konci dolu. Všechny souběžné chodby končí výklenky, kde pozorujeme náhlou, barevnou změnu horniny. Šedivá barva vápence se zde mění v černou, grafitu podobnou hmotu, která je oproti vápenci měkká a ve vrypu našedlá. Na konci páteřní chodby D je černá hornina opadaná (nebo spíše uměle odkopaná) a lze tak spatřit světlou, lehce nažloutlou barvu materiálu. Jedná se o tepelně přeměněnou horninu – kontaktní dvůr jílovitého vápence a čediče. Kdyby se odtěžilo ještě pár metrů vápence, dostala by se čelba do čedičové horniny (což byl pravděpodobně další důvod, proč zde byla v roce 1963 těžba ukončena).

Naše kroky směřují k levé části dolu. Z počátku je vzhled těchto prostor stejný jako v již prošlé části Čížkovic. Čím blíže se však blížíme k původní válečné části, zjišťujeme, že i zde začíná docházet k poměrně velkým opadům vápencových desek.

Vysvětlení je nasnadě. Země je v těchto místech vlhká a místy rozbahněná, což znamená, že zde již začíná bobtnání podloží s následnými opady.

Při nahlédnutí do bočních chodeb nás přechází chuť na další prohlídku. Tady již opravdu stačí způsobit mírný otřes a…. NE! Chodit dál vážně nemá cenu. Není tady nic, zač by stálo se nechat zavalit. Vracíme se nazpět do chodby D.

Prostory poválečné těžby vápence v dolu Richard. Takzvané „Čížkovice“. Chodby jsou asi 5–7 m široké a asi 4 m vysoké.

Podél stěn jsou doposud narovnány hromady natěženého materiálu.

Podzemí „Čížkovické“ těžby je tvořeno soustavou šachovnicově umístěných chodeb. Chodby jsou suché s minimálním opadem. Absence jakéhokoliv průvanového větrání způsobuje, že je zde oproti ostatním částem podzemí poměrně teplo a „těžký“ vzduch.

Chodby, které se přibližují k levé části dolu a k takzvaným „válečným“ prostorám, již však nesou značné známky řícení.

Na některých místech lze stále ještě spatřit zbytky ztrouchnivělé výdřevy.

Z kilometrů kolejiště zůstala v podzemí již pouze jedna výhybka.

Ve stropě lze občas zahlédnout otvory po náložích. Na fotografii lze spatřit kulatinu prostrčenou zbytkem otvoru. Jsem na vážkách, co k tomu napsat. Může se jednat o zbytky ucpávky pro odstřel. Anebo prostě prostrčená kulatina sloužila jako úchyt pro zavěšení elektrického osvětlení. .[ilustrace]

Čelba. V těchto místech byla v roce 1963 ukončena těžba. Mimo jiné z důvodu, že vápenec pozvolna přechází do čedičových vrstev (viz spodní fotografie).

Je čas vrátit se. V dřívějších dobách pomáhala najít cestu ven z bludiště chodeb „čížkovického“ dobývání nenápadná odrazka umístěná v čelbě naproti páteřní chodbě D.

Není-li v popisku fotografie uvedeno jinak, jsou autoři fotografií použitých na této stránce:

Skupina IPS, Jan Kosina, Jan Lichtenberg, Hynek Gazsi, Dalibor Hellebrant, Lukáš Malý, Jiří Látal, Martin Bečka, Daniel Studený, Roman Gazsi.

Líbila se Vám tato stránka?
Zvažte tedy prosím možnost přispět na tento projekt drobným finančním obnosem, můžete tak učinit zde:
Podpořte webové stránky TOVÁRNA RICHARD dobrovolným příspěvkem.

_{o(04. 14).}

Naposledy upraveno 2. 9. 2012

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek