Chodba „D“

Stojíme za masivní ocelovou bránou, která byla vybudována v době, kdy v podzemí probíhala poválečná těžba vápence (ukončená v roce 1962). Velký železobetonový tunel nás ovívá zatuchlým vzduchem. Na podlaze jsou u stěn polozasuté betonové strouhy sloužící k odvádění spodní vody z podzemí. V prostřední části tunelu je částečně znatelné vybrání pro uložení pražců úzkorozchodné železnice. Po levé straně tunelu je zamřížovaný vstup do páteřní chodby C, který pro tuto chvíli míjíme a budeme se mu věnovat až při návratu.

Mapka popisované části podzemí.

Zamřížovaná chodba odděluje vstup do chodby C.

Pohled na vstupní část páteřní chodby D.

V betonové podlaze je drenáž poválečného odvodnění.

Postupujeme do nitra betonového tunelu. I tato část podzemí je novodobá – poválečná ( v tomto případě byl tunel již vybetonován jako monolit). Po několika metrech již vcházíme do původní válečné páteřní chodby D. Chodba se na první pohled ničím neliší od „nového“ tunelu. Při bližším ohledání jsou však patrné rozdíly. V podlaze u levé stěny jsou zbytky původní válečné železnice rozchodu 600 mm (poválečná kolej vedla střední částí tunelu). Ani stěny betonového tunelu nejsou tolik hladké a strop z betonových hranolů navazuje na stěny v pravém úhlu (viz foto). V těchto místech bylo plánováno vybudovat masivní železobetonovou vstupní bránu. K tomuto však již nedošlo a můžeme se pouze dohadovat, jaký měl být její vzhled. Pravděpodobně se mělo jednat o posuvná vrata, která by zajížděla do otvorů v bočních stěnách.

Na fragmentu původní mapy je zřetelně zakreslen plánovaný vzhled posuvných bran uzavírajících vstup do podzemí.

U pravé stěny míjíme hromadu jílu, o kterou je opřená zrezavělá ocelová trubka. Jedná se o pažení větracího vrtu, které postupně přerezlo, a vlastní vahou se zřítilo do podzemí. Voda nadále vyplavuje ze stropu jíl a současně způsobuje korozi armatur uvnitř betonu stropních hranolů. Bez zajištění se toto místo za několik let sesune.

Začátek chodby D – poválečná část.
Poválečná část chodby se v detailech liší od vzhledu válečné výstavby. Cihlová zeď v zadní části fotografie je zbytek zazdívky vystavěné okolo roku 1963 po ukončení těžby vápence.

Válečná betonáž chodby je odlišná.
Nejmarkantnější rozdíl se dají pozorovat na vzhledu stěn, na kterých je možné znatelně spatřit obtisk bednění.
Strop také není jako betonový monolit, ale je vystaven ze železobetonových hranolů.
Cihlová příčka s vybouraným otvorem je umělá uzávěra vybudovaná po ukončení těžby jako další bezpečnostní prvek zamezující vstup do podzemí.

Pohled na detail napojení „staré a nové“ betonáže.

Původní izolátory ve stěnách chodby.
Zde se jednalo pravděpodobně o dráty nízkého napětí nebo komunikace (telefony) do jednotlivých částí továrny a na povrch.
Elektřina byla do továrny přiváděna vysokonapěťovým kabelem, který do podzemí vstupoval větrací šachtou v chodbě č. 5.

Přicházím ke zbytkům cihlové zdi, která zde byla vystavěna po ukončení těžby v roce 1963. V těchto místech také končila expozice, kterou zde měl v 70. letech umístěn Památník Terezín. Procházíme otvorem ve zdi, dostáváme se k první křižovatce chodeb a za sebou necháváme prakticky poslední bezpečnou část podzemí dolu Richard I. Odbočujeme do chodby č. 85. Míjíme částečně zatopený výklenek se zbytky větracího vrtu, na jehož dně je zákeřná past v podobě řídkého jílového bahna. Přelézáme první z velkých závalů a přicházíme do bývalé telefonní centrály. Podlaha je zatopená, ale zvedající se podloží rozlomilo a vyzvedlo betonové desky, po jejichž střední části se lze poměrně bezpečně dostat do dalších místností. Z původního vybavení nezůstalo absolutně nic. Pouze holé betonové zdi a cihlové příčky.

Ocelová trubka pažení větracího vrtu v nevelkém výklenku č. 87 se zabořila do jílového bahna.
Z otvoru stále kape voda vyplavující další jíl.

Jeden z menších opadů vápence u vstupu do bývalé telefonní centrály.

Na popraskané betonové podlaze máme znatelný důkaz zdvihajících se slínovců. Slínovce ve styku s vodou bobtnají a drtí vše, co jim stojí v cestě.

Průchody do jednotlivých místností telefonní centrály.

Podlaha centrály bývala po většinu roku zatopená.

Železobetonové překlady na stropě a zbytky elektrické instalace.

Až úplně na samém konci chodby č. 85 je další ocelová trubka, která se sesula z větracího vrtu.

V zadní části bývalé telefonní centrály je průchod, kterým se dostáváme k chodbám č. 90 a 93. Jedná se o první z takzvaných „stařin“. V těchto místech neprobíhala žádná výroba. Nacházíme však neklamné známky prací na rozšiřování této štoly. Původní drť navršená na podlaze je u stěn a v zadní části částečně odklizena. A jako další zajímavost můžeme spatřit prakticky všechny v Richardu používané novodobější těžební postupy.

Čelba i strop, kde jsou místy zcela zřetelné otvory po vrtání a odstřelech. Kolejové pole, které doposud stojí na „náspu“ z vápencové drti. Po obou stranách koleje jsou znatelná místa, kde byla drť odstraněna a štola vyčištěna až na původní podlahu. Vypadá to, jako by odtud dělníci (vězni) odešli pouze před malou chvilkou.

Boční vstup do telefonní centrály v chodbě č. 85.

Stařiny (původní předválečná těžba) v chodbě č. 93.
Přibližně takovýto profil chodeb měla předválečná těžba.

V zadní části chodeb 90 a 93 se po těžbě zachovala i kolejová pole.

Další pohled na kolej původní těžby. Kolejové pole spočívá na nevelkém „náspu“ původní podlahy. Násep měl být později také odstraněn.

Po těžbě se zachovalo i pár známek postupu prací.
Na fotografiích jsou znatelné otisky po vrtáku a černé očazení ukazuje na místo po odstřelu.
Směr výbuchu se dá jasně určit při pohledu na nejbližší okolí vrtu.

Vcházíme nazpět do betonové chodby D a postupujeme hlouběji do nitra továrny. V této části je znát, že podlaha byla betonová se zapuštěnou kolejí. U levé zdi jsou obdélníkové betonové desky, pod nimiž je ukrytý kolektor na kabely, potrubí a odpadní vodu. (Předpokládám, že tato část podzemí mohla v budoucnu sloužit i jako překladiště výrobků. Mohl sem zajet jak nákladní automobil, tak vozíky úzkorozchodné železnice.)

Jsme zpátky v chodbě D. Betonáž stěn a stropu je datovaná do válečné výstavby. „Nová“ je pouze cihlová příčka vybudovaná přibližně v roce 1963, po ukončení těžby. V pravé části fotografie lze spatřit zlom betonu v místě, kudy stále ještě vedou zbytky kolejiště. V době výstavby a provozu továrny Richard I byla kolej zapuštěna do betonu.

Další z mnoha pohledů do chodby D, přibližně 70 m od vstupu.
Na fotografii lze spatřit i zbytky kolejiště, odbočky do bočních chodeb a na konci fotografie první ze závalů.

Pod závalem vytéká potok vody, a to i přesto, že pod podlahou je vybudovaná soustava kanalizace. Ta je však na mnoha místech poškozená nebo ucpaná.

V době, kdy podzemím neprotékal potok vody, bylo možné nahlédnout i do jednoho z kolektorů pro rozvod vody.

Pohled na různé druhy zajištění stropu.

Názorný pohled na vestavbu do rozšířeného profilu chodby.
Stěny jsou vybetonovány a strop tvoří betonové hranoly.
Místo mezi novým a původním stropem je po stranách dozděno a vyplněno zakládkou. Za povšimnutí stojí výše opadů materiálu. Původně končil strop u betonových hranolů stropu.
(na fotografiích je zachycen pohled do odbočky č. 44).

Znovu pohled do chodby D. Na fotografii je znatelně vidět, jak se betonové profily stropu pomalu prohýbají…

Po levé straně se objevuje otvor do chodby číslo 35, jedné z několika podzemních transformátorových stanic. Z vodní hladiny vystupují cihlové kobky, které oddělovaly jednotlivé transformátory. Na zdech je možné spatřit porcelánové izolátory a někde i zemnící pás. Podrobnější prohlídka bohužel není možná, protože všude je hladina hluboké, křišťálově čisté a hlavně ledové vody. Jediná možnost je skočit na jednu ze stěn kobky a odtud udělat alespoň fotografii. Touto cestou by se dalo pokračovat i dál, ale na konci chodby není možné bezpečně sestoupit dolů a jakýkoliv další pohyb zde by mohl mít za následek velice nepříjemný pád do vody.

.]
„kobky“ jedné z transformáto­rových stanic (chodba č. 35). Ve spodní části fotografie je znatelná hladina vody Tyto prostory (cca 25 m) nebylo možné projít. Voda byla hluboká a studená. Na dně jílové bahno. Cesta po hraně kobek byla sice možná, ale dostat se do zadní části bylo bez namočení nemožné.

Přestože jsou prostory této transformátorové stanice nepřístupné (přibližně 1,5 metru ledové vody), podařilo se pořídit několik fotografií těchto prostor. Další informace o této stavbě naleznete na stránce * Prohlídka zatopené transformátorové stanice

U vstupu do místnosti č. 97 je cihlová vyzdívka se zbytky rámu dveří a za ním se pod hladinou vody rýsují obrysy uložení nějakého (dnes již těžko určitelného) zařízení. Základy jsou po stranách zakončeny kolejnicí, po které mohl například pojíždět portálový jeřáb. Bohužel ani zde nedovoluje hluboká voda bližší průzkum. Pokud by se tudy však někdo přesto rozhodl projít při kraji zdi, mohl by vylézt po závalu a dostat se zpět do chodby D. Na pravé straně cihlové zdi je zhruba v polovině zabudován z traverz svařený závěs, na kterém mohla být například umístěna nádrž.

Místnost č. 97. Na stěnách jsou zachovalé závěsy pro dnes již těžko určitelné zařízení nebo vybavení. Spodní část místnosti je zatopená.

Od roku 1945 odpočívá pod hladinou vody dřevěná koza a nosítka na beton či maltu.
Kdo se tohoto nářadí asi naposledy dotýkal a jaký byl jeho osud…

Procházíme do místnosti číslo 98. Mezi kusy opadaných kamenů prosvítá původní betonová podlaha tohoto skladiště nebo možná dílny. V zadní části místnosti se ve vrstvě prachu doposud dají najít trofeje v podobě elektrických součástek. Většinou se jedná o jakési porcelánové destičky s otvory, nepopsatelné plechové šablony, pružinky, konce kontaktů (asi z relátek), slabounké drátky, titěrné šroubky a v neposlední řadě opálené pozůstatky dnes již prakticky nečitelných kartotéčních lístků a další neurčitelná torza papírů. Mimo tyto zlomky je betonová podlaha na několik místech pokryta zbytky dřevité vlny, která se používala například k ochraně a uložení přepravovaných křehkých předmětů. Třeba právě zde, v těchto místech měla firma Gettewent (Gedewent?) svůj přísně utajovaný automat na elektronky. Možná zde bylo pouze skladiště výrobků.

Vcházíme do chodby č. 98 a přilehlých místností.

Stěny jsou odizolovány pryskyřicí a obezděny cihlovým soklem o nestejné výšce. Opad ze stropu je zde minimální.

Cihlový sokl je o nestejné výšce.

Možná, že v této části továrny byl ke konci války instalován stroj na výrobu elektronek. Na podlaze bylo možné nalézt zbytky elektrotechnických součástek (fotografie součástek si můžete prohlédnout na stránce “nálezy“).

Detail nástřiku izolační hmoty a perfektního opracování obezdívky.

U stěny v chodbě 94 lze spatřit srovnané cihly. Již je nikdo nikdy na nic nepoužije a zůstanou zde jako němý svědek.

Při návratu zpět do chodby č. 95 sledujeme kolej, kterou lze občas zahlednout pod opadaným vápencem. Dostáváme se až na křižovatku chodeb 94 a 95. Odklízíme opadané kameny v místě předpokládaného křížení kolejí a po několika minutách přerovnávaní balvanů spatřujeme původní křižovatku do kolejí o rozchodu 600 mm zapuštěných do betonu. Je to v pravdě unikátní nález, protože většina ostatních kolejí je vytrhána a pouze v místech závalů se dá předpokládat, že by se tam kolej mohla zachovat.

Pod nánosem kamení a suti je v betonové podlaze zapuštěná unikátní křižovatka kolejí.

Znovu se vracíme do páteřní chodby D. Za sebou necháváme prakticky neprostupný zával u křižovatky chodeb 45 a 110. Tento zával byl v době posledních návštěv podzemí tak nestabilní a z tak obrovských bloků vápence, že tudy odvážil projít jen málokdo. Nicméně nelze si nevzpomenout, že ještě před několika lety (rok 2000 ±), se tudy dalo projít v původní chodbě vyztužené traverzami z ocele a betonu. Pak přišel rok 2003 ± a při jednom z rozsáhlých závalů se cela chodba zhroutila a vše zůstalo pod tunami kamení. Po určitou dobu se dalo po vrchní části závalu projít. Postupně však docházelo k dalším a dalším opadům, až nakypřená hornina uzavřela chodbu D až ke stropu. A jak jsem psal v úvodu této kapitoly, tímto prostorem se vydala pouze osoba značně otrlá (a to je podle mne hodně slušné pojmenování pro sebevražedného odvážlivce). Pojďme však dál.

Takto vypadala část chodby D ještě v roce 2001. Chodbou se dalo bez problémů projít.
Pohled na stropní traverzy vyvolával mrazení v zádech.

Stále jsme v chodbě D. Za sebou máme zohýbané traverzy, které vyčnívají zpod zničujícího závalu nedaleko chodby č. 45. Sestupujeme až na původní betonovou podlahu chodby, která se zde jako zázrakem zachovala, a to i včetně kusu koleje z poválečně tzv. čížkovické těžby. Přelézáme zbytky popadané, do sebe zaklíněné výdřevy a prohlížíme si profil jedné ze dvou hlavních chodeb. Jedná se o 5–7 m širokou a asi 4 m vysokou, ve vápenci vyrubanou štolu. V prakticky pravidelných vzdálenostech jsou boky a strop štoly napříč vyztuženy mohutnou železobetonovou klenbou. V místech, kde je chodba přerušena křižovatkou nebo odbočkou, jsou betonové klenby překříženy. V době války byla na stěnách a stropu chodeb nanesena vrstva vápeno-cementové kaše s přídavkem vodního skla. Tato povrchová úprava sloužila hned k několika účelům. Bílá barva zlepšovala osvětlení podzemních prostor, zpevňovala povrch a v případě opadu byla znatelný rozdíl v barvě povrchu. Později byl vápeno-cementový potěr nahrazován pryskyřicí, taktéž v bílé barvě. Místa, kde bylo potřeba izolovat stěny, byla používána pryskyřice tmavé barvy. Tato úprava byla v převážné většině používaná ve spodní části stěn, před následnou cihlovou obezdívkou nebo betonáží. V době války a poválečné těžby byl strop chodby kromě již zmiňovaných železobetonových kleneb místy doplněn výdřevou se zapažením stropu. V místech, kde se stýká podlaha s klenbou, je možné spatřit obrovskou sílu bobtnajícího podloží, které zvedá podlahu u stěn a trhá klenby. Na podlaze chodby se za mnoho let nepoužívání dolu navršily hromady zříceného vápence od velikosti drobného kamení až po mnohatunové bloky.

Chodba D je asi po 200 m uzavřena závalem, který je navršen až ke stropu.
Před lety byla v místě pokroucených traverz chodba, kterou se dalo poměrně pohodlně projít až k východu.
(Na fotografii je pohled směrem k východu.)

Jedno a totéž místo v časovém rozmezí přibližně pěti let…

Povšimněte si, co se stane, když v podzemí spadne blok vápence.

Chodba D a zcela neprůchodné odbočky do chodby 47 a 117.

(Místy se zachovaly ještě zbytky ztrouchnivělé výdřevy z kulatin.)

Chodba D ve své střední části. Chodba sloužila pouze jako transportní štola.

Betonovými nosníky prochází původní ocelové potrubí rozvodu vody a páry.

Po pravé straně míjíme odbočky do hal (číslo 110 a 113) znepřístupněných deformovanou klenbou, která končí v podobě neproniknutelných závalů. Strop a výztuže jsou v této části podzemí tmavé, místy až černé. Toto zabarvení bylo způsobeno požárem, který zde někdo založil v 90. letech (jako dítě školou povinné si pamatuji na hustý neproniknutelný dým, který nám po několik dlouhých týdnů nedovoloval provádět výpravy do tajemného podzemí továrny). Prohlížíme si odbočky do sálů a chodeb po levé i pravé straně páteřní chodby D. Všude jsou rozsáhlé opady vápence, které pokrývají podlahu vrstvou o rozdílné mocnosti. V chodbě č. 125 se odtrhla kompletně celá stropní vrstva vápence. Ta pokryla podlahu souvislou vrstvou balvanů. Zhruba v polovině chodby č. 125 je přístup do zadní pravé části továrny zamezen nově vystavenou cihlovou zdí, oddělující přístup do nově upravených prostor úložiště. Prohlížíme si zbytky kanceláří a toalet. Po prohlídce klopýtáme přes opadané balvany nazpět do chodby D. Přicházíme až ke křižovatce chodeb u sálu číslo 133. I zde je nově vybudovaná cihlová zeď zamezující přístup do jedné z největších hal v podzemí – sálu č. 133. Protože není možné dostat se přes cihlovou zeď, musíme postupovat dál do labyrintu podzemního chodeb. Nad hlavami si prohlížíme pokroucenou ocelovou traverzu. Neklamná známka toho, že i zde zanedlouho dojde k nevyhnutelnému zřícení této kdysi hlavní chodby. Na původní podlaze jsou znatelné prohlubně po pražcích. Tudy vedla poválečná kolej čížkovické těžby. O koleje se již dávno někdo postaral, ale pražce lze stále ještě místy zahlédnout. Nad zbytky cihlové stavby neznámého účelu je do stěny chodby zabudován nosník, na kterém zůstal prakticky nepoškozený shluk porcelánových izolátorů.

Zastavujeme u odbočky k sálu číslo 142 a prohlížíme si na zeleno natřená ocelová vrata s drátěnou mříží. I zde se jedná o novodobou úpravu úložiště. Za svitu baterky se dá nahlédnout dovnitř a spatřit část vyklizeného a stavebně zajištěného sálu (tuto část podzemí si prohlídneme v jiné kapitole – nazvané: střední část podzemí.). Páteřní chodba D však pokračuje dál do nitra vrchu Bídnice. Před námi lze ve svitu baterek spatřit další z mnoha opadů vápence. Přelézáme přes velké bloky horniny a snažíme se dělat co nejmenší hluk. Odchlíplé „flece“ vápence na stropě hrozí, že je jakýkoliv větší otřes uvede do pohybu a… Někde v těchto místech končila předválečná těžba vápence a vlastně i hlavní – válečná, páteřní chodba D – podzemní továrny Richard I. Chodba však temným tunelem pokračuje dál do vytěžených prostor, čížkovického, poválečného dobývání vápence. To je však již jiná kapitola.

Pohledy na chodbu D v zadní části (okolí sálů č. 123 a 133).

Zbytky izolátorů.

I zde pokračuje pomalá destrukce podzemí. Ocelové nosníky stropu se pomalu kroutí a deformují.

Cihlová vyzdívka zamezující vstup do nově uzavřených a upravených prostor úložiště.

Chodba D pokračuje okolo „zelených“ vrat dál do nitra bídnického kopce.
Tam vzadu, za závalem začínají prostory poválečné těžby čížkovické cementárny.

Fotografie použité na této stránce: IPS, Jan Lichtenberg, Hynek Gazsi, Dalibor Hellebrant, Lukáš Malý, Jiří Látal, Martin Bečka, Daniel Studený, Roman Gazsi

Naposledy upraveno 29. 12. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek