Úvodem

TAJEMSTVÍ PODZEMNÍ TOVÁRNY RICHARD

V roce 1984 začal vznikat třídílný dokumentární seriál tehdejší Československé televize nazvaný Tajemství podzemní továrny Richard. Proč a za jakých okolností seriál vznikal si můžete přečíst na těchto stránkách. Pro lepší přehlednost jsou jednotlivé části článku očíslovány tak, jak texty navazují. Na stránkách je použit text z deníku režiséra filmu, pana Jiřího Věrčáka, a ve čtvrté části stránek nazvané (Ne)Odhalené tajemství podzemní továrny Richard naleznete fotografie ze zmiňovaného dokumentárního fil­mu.

Z deníku režiséra Jiřího Věrčáka

Když jsem slíbil, že napíšu pár stránek o okolnostech filmování na Richardu, tak jsem vytáhl mramorované desky, které používají hudebníci na noty a já na zbytky po filmových projektech, a začal si číst poznámky z let 1984 až 1990. Někdy jsem měl pocit, že čtu o něčem, co jsem nejspíš viděl v kině nebo v televizi. Jako by se to týkalo života někoho jiného, jindy mi běhal mráz po zádech.

Tajemství zavalených chodeb

Seriál Tajemství podzemní továrny Richard vznikl náhodou. Původně to měla být desetiminutová televizní reportáž o výstavě v Památníku Terezín. Josef Růžička, Stránka věnovaná památce Josefa Růžičky

V té době (1984) si zaměstnanec památníku vzpomněl na šest let starý případ, kdy do podzemí kopce Radobýl do bývalé továrny Richard vlezli dva kluci. Dostali se tam jednou z větracích šachet v pátek odpoledne. V pondělí dopoledne záchranáři oba kluky našli, podle vyprávění očitých svědků na pokraji duševních i fyzických sil. Jen pro ilustraci: prostor, o kterém mluvím, má asi 30 km chodeb. Stránka ztraceni v podzemí

Josefa Růžičku napadlo, že by společně se záchranáři mohl projít podzemí znovu a najít nějaké předměty, které by se daly použít pro výstavu pořádanou ke 40. výročí konce války. A stalo se. Průzkumu se zúčastnila skupina vedená šéfem záchranné služby dr. Erlerem. Používali přitom původní německou mapu z roku 1944. Později jsme tuhle mapu používali také, protože se ukázalo, že její německá přesnost je v podzemním labyrintu k nezaplacení. Záchranáři současně potvrdili hypotézu vojáků místní posádky z poloviny 60. let, totiž že chodba č. 301, která vede do staré části dolu, je uměle zavalena. Nejen ta, ale řada dalších chodeb vedoucích do této části dolu Richard, byla odstřelena nikoliv za účelem těžby, ale za účelem… No to právě nikdo neví. Na rozdíl od vojáků a různých amatérských průzkumníků dokázali horníci dost přesně označit přirozené a umělé závaly a u těch umělých rozlišit, které byly provedeny za účelem těžby a které za účelem „nikdonevíproč“. Zjistilo se s konečnou platností, že všechny chodby vedoucí do levé části podzemí jsou neprůchodné. Přitom – a to bylo tajemné a nelogické – v této části dolu nebyly nikdy provozy podzemní továrny, protože chodby byly pro výrobu příliš úzké a nízké. A Růžičkovi začala v hlavě strašit otázka, proč Němci na konci války odstřelili všechny přístupové cesty k té části dolu, kde nic nebylo. Pak se objevila svědectví bývalých vězňů z Richardu, kteří tvrdili, že na jaře roku 1945 přijelo ke „starému vchodu“ do podzemí Richardu (mimo jiné chodba 301 vede právě k němu) několik nákladních automobilů, z nichž příslušníci vojsk SS odnášeli bedny do podzemí. Když jsme se v roce 1984 začali s kamerou kolem Richardu motat, netrvalo dlouho a záhady nám začaly strašit v hlavě také. A strašily tam pět let.

.]
Režisér Jiří Věrčák (u pokusného maloprofilového vrtu nad levou částí Richardu I).

Zmizelý archiv

Původní desetiminutová reportáž se roztáhla do třiceti minut a pak přibyl druhý díl a třetí, Tajemství podzemní továrny Richard skončilo jako celovečerní dokumentární film. Když byl odvysílán první film, ozvali se pamětníci, dostal jsem i velmi hezký dopis z tehdejšího západního Německa, který mi připomínal, že mám rodinu, malé děti a že bych se měl na celou kauzu Richard vykašlat, objevili se muži z vnitra, kteří, jak říkali, měli „tyhle věci“ na starosti. Někteří z nich se zjevně o podobné případy zajímali léta a jejich znalosti problematiky ztracených archivů a pokladů třetí říše byly obdivuhodné. O co ve filmu vlastně šlo? Hledali jsme ztracený archiv. Vedly nás k tomu následující skutečnosti. V únoru 1943 žádá šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner (člověk s tak „dobrou“ pověstí, že mu při norimberském procesu odmítl podat ruku i jeho obhájce), aby část archivu jeho úřadu byla přesunuta do bezpečí. Vyhlédnuté bezpečí se jmenuje Terezín, konkrétně tzv. sudetská kasárna. Od podzemní továrny Richard pět kilometrů vzdušnou čarou. Ke konci roku 1943 se do sudetských kasáren stěhují další písemnosti. Archiv gestapa v Brně, Praze, Českých Budějovicích. V polovině dubna 1945 vyjíždí z Berlína transport se zbytkem dokumentů Úřadu říšské bezpečnosti, které nebyly do Terezína přesunuty v roce 1943. Transport směřuje přes Drážďany, Cínovec, Teplice, Litoměřice a Prahu dolů, do alpské pevnosti. Poslední zprávy o něm jsou z Teplic. Není třeba dodávat, že archivy gestapa (Praha, Brno, České Budějovice) ani archiv Úřadu říšské bezpečnosti se nikdy nenašly.

Na jaře roku 1945 se v terezínských kasárnách začínají objevovat ohně, které pohlcují hromady dokumentů. Všechno však oheň nepohltil…

V budově sudetských kasáren byl v letech 1943–1945 uložen archiv gestapa z Brna, Prahy, a Českých Budějovic. Na sklonku války byl celý archiv odvezen. Archiv však nikdy nebyl nalezen a jedno z teoretických míst jeho ukrytí (likvidace) je podzemí továrny Richard…

Ernst Kaltenbrunner u Norinberské­ho soudu.

_{Není-li uvedeno jinak, pochází převážná část fotografií z filmu: Tajemství továrny Richard. Natočeného v letech 1984–1985, 1986–1987, 1989–1990.} 

Naposledy upraveno 10. 1. 2012

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek