Jak se hledalo podzemí…

(Z deníku režiséra Jiřího Věrčáka)

Smrt senzibila

Na začátku někoho napadlo, že bychom měli spolupracovat se senzibilem.
Osvětlovač Jirka, sám senzibil začátečník, tvrdil, že se dá najít nejen voda, ale taky kudy vede pod zemí kanalizace, kde jsou dutiny a tak.
„Kdyby byl citlivý,“ pravil, „tak by mohl zjistit, jestli tam ten archiv je.“

Zavolal jsem do akademie věd, kde mi doporučili jistého ing. Slonka, který byl význačným senzibilem a navíc bydlel v Litoměřicích.

Šokoval nás s neochvějnou pravidelností.
Zatloukl například uprostřed stráně nad Richardem dřevěný kolík a řekl: „Hloubka patnáct metrů, zlato, devět metráků, 14 karátů,“ a šel dál…

Tehdy vzbuzovaly jeho objevy úsměv na tváři, dneska si říkám, co jestli měl pravdu. Inženýr Slonek náhle zemřel, když jsem byl ve střižně s druhým dílem filmu.

Senzibil – pan Slonek.

V hlavní chodbě

Psal se rok 1989 a my jsme se konečně provrtali do dolu.
Díra o průměru 120 cm vedla skoro do hlavní chodby v levé části. Nazývám ji hlavní, protože jako jediná neměla číselné označení. Skoro říkám proto, že mezi námi a chodbou bylo ještě půl metru betonu a Ing. Novák z Vodních zdrojů, který šéfoval vrtné soupravě, pravil, že do betonu vrtat nejde.

Jirka Chládek, naše pyrotechnická víla, koupil v domácích potřebách velký plechový trychtýř, naplnil ho plastickou trhavinou a tuhle kumulačku (jeho termín) spustil dolů.

Odpálil, ale s betonem to ani nehnulo. „To by chtělo nacpat to tam růčo,“ řekl Chládek.

Sednul jsem si s Chládkem na prkno, které jsme měli zavěšené na autojeřábu nad vrtem, a pomalu se snášeli na dno.

Šachta byla hluboká jednadvacet metrů, nezapažená, ze stěn stékala voda a trochu se to drolilo. Otvor s kolečkem modré oblohy nad námi se zmenšoval a já jsem viděl jen kameramana Petra Hykše, který byl nakloněný před zárubeň. Točil, jak sám říkal, aby ta komise, co to bude vyšetřovat, měla dost důkazů.

Dole jsme do díry v betonovém stropě nacpali sedm kilo plastiku a vyjeli nahoru. Po odstřelu se kouř začal rychle rozptylovat a sotva za hodinu jsme projeli dírou dolů a procházeli, poprvé od konce války, hlavní chodbou levé části dolu Richard.

Už během vrtání jsme si vytipovali jako cíl takové „náměstíčko“, k němuž směřovaly chodby 311 a 312, které podpíraly dva vápencové sloupy.

Jak řekl Ing. Vočadlo z báňské záchranné: „Státní poklad bych tam srovnal dvakrát!“
Báječné místo, vlastně takový obří skalní trezor.

Bohužel obě chodby byly po pár desítkách metrů také zavalené. Našli jsme místo, kde by se vápencová stěna dala prostřelit, a také jsme to udělali.

Nicméně konec byl smutný, protože v tom našem náměstíčku někdo někdy odstřelil oba vápencové sloupy a my jsme bezmocně koukali na stovky nebo tisíce tun balvanů, které nikdo nikdy neodtěží, protože chodby, které sem vedou, jsou nízké a úzké.

Víko od rakve

A tehdy se zrodila druhá teorie.

První teorie předpokládala, že když si něco někam schováme, chceme to později vyzvednout. A ta druhá teorie předpokládala, že když něco není možné utopit, spálit, zničit, je třeba to pohřbít tak, aby to nevyzvedl nikdo nikdy.

A mě napadlo jedno slovo ze zprávy dr. Golda z Říšského důlního úřadu, který při hodnocení bezpečnosti „höhle Leitmeritz“ (jeskyně u Litoměřic) použil termínu „sargdeckel“ – víko od rakve.

Bylo to zajímavých šest let, co jsme jezdili do „höhle Leitmeritz“. A pokud jde o ten archiv, já věřím, že tam je…

Kdybych byl senzibil Slonek, postavil bych se na kopec, zatloukl tam dřevěný kolík a řekl: „Papír v dřevěných bednách, linkovaný, popsaný, sto tisíc stránek, nemůžu přečíst!“ (Bodejď by ne, když neumím německy.)

27. 12. 2001 napsal Jiří Věrčák

_{Není-li uvedeno jinak, pochází převážná část fotografií z filmu: Tajemství továrny Richard. Natočeného v letech 1984–1985, 1986–1987, 1989–1990.} 

Naposledy upraveno 2. 3. 2014

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek