V podzemí továrny Richard I
Podzemní továrna Richard I, měla vybudovanou rozsáhlou síť filtroventilačního zařízení. Zatím nemohu přesně stanovit, do jaké míry byla tato technologie dokončena. Vycházím však ze zachovalých fragmentů ventilace, které bylo v podzemí možné spatřit. Jejich rozmístění, a také z podobného řešení ventilace, kterou jsem si mohl prohlédnout v jiných objektech (které však nemají nic společného s továrnou Richard). Na této stránce věnuji vzduchotechnice v podzemní továrně Richard I. Richard II byl (nebo měl být) odvětráván rozdílným způsobem, vzhledem k svému odlišnému určení plánovaných technologii (elektrochemická výroba).
Vzduch pro větrání podzemní továrny byl od hlavní větrací šachty (hluboké přibližně 70 metrů) nasáván soustavou větrných štol. Filtrován proti prachu, upravován pro potřebnou teplotu (ohříván, nebo ochlazován) a následně rozváděn do jednotlivých výrobních hal za pomoci plechového potrubí. Při běžném provozu bylo využíváno i průvanového větrání (Větrací šachty a vrty ve spojení se vstupním portálem chodby D a v té době oddělenou chodbou C).
V podzemí Richard I jsem zjistil existenci čtyř 4 místností pro ventilátor a prachové filtry. Jedna z nich byla napojena přímo u hlavní větrací šachty č. 1 a vzduch byl vháněn do prostoru sálu číslo 117. Další byla umístěna v zadní části sálů č. 133. a 123. Na pravé straně od hlavní větrací šachty se jednalo o vestavbu v chodbě číslo 109. Poslední zatím zjištěná místnost pro ventilátory se nacházela v nejzazší části chodby (sálu) číslo. 95. Ve všech těchto případech byl vzduch odebírán ze vzdušné štoly označené číslem 108.
Větrnou štolou se od větrací šachy nasával vzduch přes prachové filtry a klimatizační zařízení. Následně upravený vzduch vstupoval do ventilátoru, odkud byl do vybraných částí podzemí rozváděn pomocí plechového potrubí a soustavy klapek.
O klimatizačním zařízení nejsou žádné technické informace, ale z největší pravděpodobností se jednalo o jakési velké voštinové chladiče, které mohly být podle potřeby vyhřívány párou (teplou vodou), nebo naopak ochlazovány studenou vodou. Tomuto řešení by nasvědčovala i existence zbytků potrubí v jedné z místnosti pro filtry a ventilátor v chodbě Č. 108.

Asi 70metrů vysoký komín hlavní větrací šachty.

Spodní část hlavní větrací šachty.

Od větrací šachty byl vzduch přiváděn větrnou štolou
k ventilátorům.

Pohled na místo, kde stávala filtrace, ze které byl přes prachové filtry
nasáván vzduch z větrné štoly.


Na betonové podlaze v (dnes) zatopené místnosti pro filtry v chodbě č
108 stával ventilátor, který nasával přefiltrovaný vzduch z větrné
štoly. Zůstala však již pouze jen část vzduchotechniky.

Pohled do prostor za filtry. Odtud byl přefiltrovaný vzduch rozváděn dál do
podzemí a směrem ke vzduchové klapce.
Z potrubí ke klapce se zachovala pouze značně zrezivělá změť plechů (
na fotografii v pravo).

Do výrobních hal byl vzduch převáděn pomocí plechového potrubí.
Jedním z pozůstatků tohoto větrání je i masivní vzduchová klapka na
pravé stěně sálu č. 132.


Pohledy na vzduchovou klapku sálu č. 132.



Další zbytky vzduchotechnické soustavy továrny se nachází v chodbě
č. 109.

Průhled místností ventilátoru směrem k prachovým filtrům.

Průhled místností ventilátoru směrem od prachových filtrů.


Pohled na zbytky filtrů nasávaného vzduchu.


Detailní pohledy na zbytky prachových filtrů.
Hromady suti uvnitř filtrů pochází ze zřícené větrné štoly, která se
nacházela za nimi a vyúsťovala u hlavní větrací šachty č. 1.

Vstupy pro nefiltrovaný vzduch do prachových filtrů.
(Pouze ilustrační fotografie, pořízena mimo podzemní továrnu Richard).
.[ilustrace]

Výstup pro filtrovaný vzduch z prachových filtrů.
Pouze ilustrační fotografie, pořízena mimo podzemní továrnu Richard.

Zařízení pro ochlazování nebo ohřev filtrovaného vzduchu.
Pouze ilustrační fotografie, pořízena mimo podzemní továrnu Richard.

Z další technologie už lze spatřit pouz pár silentbloků na betonové
podlaze sloužících k utlumení kmitů.


Pro lepší představu jaký byl vzhled staveb vzduchotechniky, si můžete
prohlédnout model.
grafika – Jan Vincenc.
Naposledy upraveno 22. 9. 2011
Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
Obsah stránek © 2000–2012 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.