Temná minulost druhé světové války

Zde-aktuality ze dne: 11. 9. 2021

Vyhledávání

Hledání nejasností

M. A. Fortusová – hledání továrny Richard



Tato stránka nemá v úmyslu, jakkoliv dehonestovat, nebo urážet kohokoliv v Ruské federaci. Stránky o továrně Richard jsou hlavně o nekončícím hledání pravdy o tomto objektu. Prosím, aby v tomto duchu, bylo na níže uvedený text nahlíženo. Děkuji za pochopení..


Marie Alexandrovna Fortusová  – Zápisky rozvědčice

(část knihy, týkající se podzemní továrny Richard)

Obálka knihy. Marie Alexandrovna Fortusová  – Zápisky rozvědčice
Marie Alexandrovna Fortusová  – Zápisky rozvědčice.
Obálka knihy.

V roce 1980, vydalo nakladatelství Naše vojsko knihu – Zápisky rozvědčice,
kterou napsala paní Marie Alexandrovna Fortusová.

Já sám si vzpomínám, že v době mé školní docházky navštívila paní Fortusová i tehdejší 1 ZDŠ na Valech. Měl jsem za to, že byla i čestnou občankou školy, možná i města Litoměřic. Nicméně, při hledání podkladů, jsem její jméno na žádném seznamu ve vztahu s městem Litoměřice nenašel, takže si nejsem jist, jak to vlastně bylo.

Paní Fortusová napsala již zmiňovanou knihu Zápisky rozvědčice, ve které se mimo jiné věnuje i továrně Richard a jejímu „hledání,“ a to hned po osvobození v roce 1945.

A tomuto – (z mého pohledu dosti rozporuplnému tématu), je věnována i tato stránka.


M. A Fortusová
M. A Fortusová na hřbitově před Malou pevností. Foto: archiv Miloslav Šerks.
Paní Marie Alexandrovna Fortusová.


Původní text knihy je samozřejmě mnohem delší, ale pro dané téma jsou další jeho části nepodstatné (protože v nich jsou popisovány místa a události, které nijak nesouvisejí s továrnou Richard), a z tohoto důvodu jsou vynechány.
Ponechal jsem pouze popis hledání vchodu do podzemí továrny Richard, a v druhé části této stránky je vložen popis podzemních prostor samotné továrny – opět tak jak to ve své knize líčí paní Fortusová…

Místy jsou v textu (uvedena čísla), k nim se vztahují mé poznámky pod čarou.

Tolik k úvodu a jdeme se začíst…


_____________­________________________­___


Část první – hledání továrny


Druhého dne jsme se Špirkem dali dohromady jednoduchý plán místa, rozdělili jej na čtverečky stejných rozměrů a zvlášť jsme v nich vyznačili kopce a pahorky.

Rozhodli jsme se, že systematicky prohledáme jeden úsek za druhým. Ale především jsme obešli ještě jednou ohradu tábora z ostnatého drátu a s kulometnými strážnými věžemi. Zjistili jsme, že na jednom z nevelkých pahorků poblíž tábora byly umístěny sklady surovin i hotových výrobků. Našli jsme tam ocelové odlitky, železné kování, svitky měděného drátu, telefonní dráty, sudy a prázdné kanystry od strojního oleje a nafty. Ve skladu hotových výrobků jsme oba pochopili, že jsou zde nahromaděny náhradní součástky a díly k motorům, nejspíše k automobilům nebo tankům. Špirkovi, bývalému mechanikovi, to bylo hned jasné a ani já jsem nebyla na pochybách. Ještě tu byly bedny s drobnými elektrotechnickými předměty.

Krok za krokem jsme pozorně prohledali celý prostor v okolí skladů s nadějí, že najdeme alespoň nějakou stopu, která by nás přivedla ke vchodu do hledané továrny. Jakýsi „šestý smysl“ rozvědčíka a dosud shromážděné údaje nám dávaly víru, že továrna musí být právě na území Litoměřic, někde v blízkosti tábora. Zatím však naše hledání bylo, bohužel, neúspěšné. Mezi Němci, kteří zůstali ve městě, byli i takoví, kteří by mohli vědět, kde je vchod do továrny, ale nechtěli jsme se dotknout vlasteneckých citů českého obyvatelstva, a tak jsme tento možný zdroj informací raději ani nevyužili. Němci by nám asi stejně neřekli pravdu.

Uběhly další čtyři dny bezúspěšného hledání. Na rozbřesku dalšího dne jsme hned po snídani zašli na místa, která jsme si večer určili. Přelézali jsme z jednoho kopce na druhý a opět bez jakéhokoliv kladného výsledku.

Začala jsem být nervózní. Večer, vracejíc se ze svých „procházek“ po okolí Litoměřic, které k ničemu nevedly, jsem dlouho nemohla usnout. Nehledíc na hluboké zklamání a pocit že úkol nesplním, snažila jsem se neztrácet naději a víru a hlavně nedat najevo svůj vnitřní stav před Špirkem. V duchu jsem si pořád opakovala: „Podařilo se mi objevit dva podzemní závody v Rakousku, nesmím podlehnout beznaději. Je třeba ještě usilovněji hledat a hledat a úspěch se pak určitě dostaví!“

A tak jsme pokračovali v hledání. Zdálo se, že už není kamene ani keře, který bychom neprozkoumali na Mariánské a Mostové hoře, na kopcích Božci, Dómském a Radobýlu nad prokletým táborem. Nebylo kde získat třeba jen nepatrné doplňující údaje. Přece se nebudeme vyptávat těch sudetských Němců? I kdyby něco věděli, určitě nás ze zloby zavedou na nesprávnou stopu a v naší práci nám nepomohou.

Za dva dny jsme obědvali v jediné hospůdce, která byla ve městě už v provozu a kde jsme na potravinové lístky mohli dostat skromnou a dost jednotvárnou stravu, sestávající z nezbytných knedlíků a někdy i z malého párku. Všimla jsem si tlusté a dost potrhané knihy, která ležela na nálevním pultu. Byl to starý telefonní seznam.

Zatímco jsem čekala na svou porci knedlíků, prohlížela jsem si v seznamu část, týkající se průmyslových závodů města. Zaujala mne telefonní čísla tří závodů. Poptala jsem se na ně člena Revolučního národního výboru Linharta, který s námi obědval, a zjistila jsem, že dvě ze tří firem patřily Čechům. První – „Cihelna a vápenka Josefa Heringa" pracovala do roku 1943 a potom byla z příkazu hitlerovců uzavřena, druhá – „Lopatova vápenka v Lovosicích", která byla v provozu od roku 1918 do roku 1938 a potom byla likvidována pro nedostatek prostředků. Třetí firma – „Cihelna a vápenka – německá akciová společnost", se značnou kapitálovou účastí Němců, existovala přes 80 let a od roku 1943 se definitivně dostala do rukou hitlerovců.

Kamenolomy na Bídnici! Vždyť to je právě to, co potřebujeme! Kde bylo nejspíše a nejrychleji možné vybudovat podzemní závod, když ne v chodbách a štolách kamenolomu! Ale vždyť jsme prolezli celý ten prokletý kopec Radobýl a na Bídnici jsme nic neobjevili. Nedá se nic dělat, musíme se tam vrátit.

Sdělila jsem své rozhodnutí Josefovi. Měl z toho stejnou radost jako já. Zhltli jsme svůj oběd a téměř poklusem jsme pospíchali na Bídnici. A znovu jsme prohlíželi krajinu píď za pídí. Ale uběhl den, potom další, uběhl celý týden, a vstup do kamenolomu jsme nenašli. To už bylo opravdu k zlosti! Jen vytrvalost, vypěstovaná mnohaletou prací v rozvědce, mi zabránila, abych neoznámila velitelství svou porážku.

Ještě dva další dny jsme marně hledali. Nemohli jsme se hnout z místa. Jako naschvál se ještě zhoršilo počasí. Těžká, černá mračna se valila z hor a potáhla celou oblohu. Pochmurné, chladné jitro zahalené hustou mlhou ještě zhoršilo naši náladu. Ale přeci kvůli tomu nepřestaneme hledat! Znovu jsme se Špirkem šli na Radobýl.

Rozhlédli jsme se. Město leželo dole rozloženo na svých terasách mezi kopci. Přes poměrně hustou mlhu a temná bouřková mračna, jež nám doslova visela nad hlavou, byly Litoměřice ve svém zeleném hávu, opásaném stříbrnou stužkou řeky, krásné a malebné.

Náhle propukla bouře a spustil se liják. Za několik minut jsme byli promočeni na kůži, i když jsme se snažili skrýt pod hustými korunami stromů. Nebylo kam se schovat, a tak jsme mlčky, pohrouženi do svých myšlenek, čekali, až se bouřka přežene. Už ze zvyku jsme si mechanicky prohlíželi okolní krajinu.

Najednou jsem úplně náhodně zpozorovala, že na úpatí kopce na lesní stezce stéká voda do velké louže a potom někam mizí. Na cestě se objevily nevelké stružky zalité vodou, které se až příliš pravidelně táhly podél křoví. Nejsou to náhodou stopy po odstraněných pražcích, napadlo mne.

„Podívej, Josefe“, obrátila jsem se na Špirka, „tam dole se hromadí voda a potom někam mizí. Tamhle, podívej. Vidíš? Už je voda z louže zase pryč!“ Špirk se chytil za větev, naklonil se a pozorně se zadíval na místo, které jsem mu ukázala.
„Máš pravdu, Marie.“ „To znamená, že tam musí být nějaký odtok nebo sklon, nějaký odtud nepozorovatelný otvor, kam voda odtéká. A navíc ty stopy od pražců, snad tu dřív nebyla úzkokolejka?!“

Aniž bychom se domlouvali, oba jsme rychle slezli s kopce, klouzajíce po husté, mokré trávě. Když jsme se přiblížili k louži a prohlédli si ji, naše předpoklady se potvrdily. Pečlivé jsme si prohlédli zem kolem louže. Místy byla zem zkypřená, ne tak udusaná jako na jiných místech cesty a jako by teprve nedávno nasypaná. Stromy a keře na svahu také rostly nějak nepřirozeně, nakřivo. Pod proudem deště se objevily příčné prohlubně, které bylo možno považovat za stopy po odstraněných pražcích. Jsou-li to skutečně stopy po pražcích, uvažovali jsme se Špirkem, pak to znamená, že tu vedla úzkokolejka a že právě někde tady musí být i vchod do podzemní továrny, šikovně zamaskovaný výsadbou stromů a keřů…

„Víš, o čem teď přemýšlím? Vzpomínám, jaké bylo maskování na Ukrajině u Vinnice, kde fašisté v roce 1942 vybudovali podzemní hlavní Hitlerův stan. O tom jsem ti už vyprávěla. Stejně byl maskován podzemní závod na výrobu tanků v Rakousku. Takže nám už nezbývá nic jiného, než vytrhat keře a zkusit povalit stromy.“

Asi tři hodiny jsme si pohráli s těmi prokletými keři. Byli jsme promoklí, zablácení a unavení, každou chvíli jsme zakleli, ale po chvilce oddychu jsme se znovu dali do té „sisyfovské“ práce. Přestože pršelo a bylo chladno, lil z nás pot a z oděvu se kouřilo. Špirk opět zapochyboval o úspěchu, nahlas a energicky si ulevil nadávkou ve španělštině a řekl mi:

„Ještě vytrhnu tamhle ty keře a nechám toho. A ty mne nepřesvědčuj, abych v téhle nesmyslné práci pokračoval!“ Pepík vztekle chytil velký a hustý keř, omotal si větve kolem obou rukou a plácl sebou zády přímo do louže. Když jsme se vrhli k otvoru po vytrženém keři, uviděli jsme v hloubce tmavé desky navalené bez ladu a skladu. Vsunuli jsme ruce do hluboké díry, vyrvali ještě jeden keř a odstranili dost silnou vrstvu půdy. Uviděli jsme, že i dál jsou nakupeny desky a dřevěné trámy. (1)

„Tak vidíš, Pepíku, zdá se mi, že už jsme u cíle“, – řekla jsem s radostí. „Nepochybuji o tom, že právě za těmito deskami je vchod do podzemní továrny.“
„Že by úspěch?“- nevěřil Josef.*

„A teď už dost! Zatím všeho necháme. Už nebudeme nic rvát a trhat, protože vchod do továrny může být zaminován.“ Pepík si okouzleně prohlížel desky, břevna, trámy v díře a stále ještě nevěřil, že jsme opravdu objevili vchod do továrny.
„Vzpomínáš si na tu zajímavou historku, kterou nám první den po našem příjezdu vyprávěl člen národního výboru Josef Linhart?“ – zeptala jsem se Pepíka.
„Říkal, že přijel jako jeden z prvních do Litoměřic, aby zde po osvobození města pomáhal vytvořit lidovou moc. Když se setkal se sovětským velitelem majorem Ševljudčenkem, dozvěděl se od něj, že 8. května sovětští rozvědčíci, kteří se vrátili do Litoměřic, zajali nacistu – agenta gestapa Hanse Cohena. Chytli ho v okamžiku, kdy se "snažil' opravit poškozený mechanismus, kterým měly být vyhozeny do vzduchu všechny zanesené objekty.“

Cohen při výslechu uvedl, že tímto úkolem bylo pověřeno několik gestapáků, kteří zůstali ve městě. Mimo jiné měli vyhodit do povětří pevnosti u mostu v Želeticích, což už ovšem nestihli udělat. Dále měli vyhodit mosty přes Ohři a Labe a zničit řadu vojenských objektů v Litoměřicích, Lovosicích, Žalhosticích, v Ústí nad Labem, Terezíně, Střekově a jinde. Právě proto můžeme předpokládat, že továrna je asi podminována a. připravena k vyhození. (2)

Hitlerovci tam mohli umístit buď časovaný mechanismus, nebo miny, které vybuchují vzápětí po sebemenším doteku. Takže nyní musíme co nejrychleji dojít na „štáb“, ihned zavolat do Vídně, sdělit, co jsme objevili, a požádat o vyslání minérů. Současně je třeba upozornit soudruhy z národního výboru a požádat majora Škobise, aby zajistit spolehlivou ochranu místa lidmi z revolučních gard do příchodu našich vojáků.

„Mluvíš s takovou jistotou o tom, že jsme skutečně našli vchod do podzemní továrny „Richard“, že tomu už také začínám věřit,“ – řekl s pocitem velkého uspokojení Špirk

Doma jsme se převlékli a přezuli, popíjeli jsme horký čaj a vyprávěli Pavlíkovi o našem objevu. Měl z něj ohromnou radost, ale mrzelo ho, že právě toho dne nás při hledání utajeného objektu nedoprovázel.

„Musím se přiznat, že jsem vám věřil, soudružko majorko, a nepochyboval jsem, že ten prokletý závod najdete, ale někdy na mne padala taková tíseň a přemáhal mne vztek, že se vám to dosud nepodařilo, že jsem vám ani nechtěl přijít na oči, abych vás svou přítomností neznervózňoval,“ – řekl přátelsky Pavlík. „Generál Borisov a maršál budou určitě spokojeni. Náš generál určitě zase připomene svou žertovnou průpovídku: „Kam čert nemůže, tam pošlete Fortusovou!“ Umí si z vás utahovat, soudružko majorko, ale váží si vás.“

Pavlík tak dobře napodobil generála Borisova a tak nakažlivě se rozesmál, že jsme to s Pepíkem nevydrželi a také jsme se dali do smíchu. Nikdo z nás nemohl uvěřit, že se nám to konečně podařilo. Netrpělivě jsme očekávali příjezd minérů. Poslední slovo budou mít stejně oni.

Na druhý den dorazili minéři. Společně s nimi jsme všichni tři – Pepík, Pavlík a já – vystoupili na kopec Bídnici u Radobýlu. Brzy se tu objevila i celá skupina zvědavých dobrovolníků z národního výboru a revolučních gard.

Stojíme tedy u objektu, který jsme tak dlouho hledali. Ještě jednou si prohlížím okolí. Není na něm vůbec nic zvláštního, jen křoví a mladé stromky. Ostatní mi dali za pravdu, že si jen těžko lze představit, že právě tady může být vchod do podzemní továrny. Díky dešti a té louži, která nás přivedla na stopu!

Pod dohledem minérů revoluční gardisté opatrně vytrhávali keře, odhazovali kusy půdy a odstraňovali stromy. Jak práce pokračovala, objevovalo se před našima očima stále větší množství vyházených trámů a kůlů s přibitými deskami. Najednou se pod vytrhanými keři a stromy objevil pod zemí přístřešek z těsně sbitých kůlů a desek a ukázaly se dřevěné dveře s černým nápisem „Richard“.



Konec první části o hledání továrny tak, jak jej podala M. A. Fortusová.

Než budu pokračovat k popisu samotné továrny, je potřeba výše uvedený text trošku „rozebrat“…


_____________­________________________­___


Popis hledání je napínavý a dá se říci, že i svým způsobem „akční“ a za normálních okolností by asi nebylo co vytknout. Jenomže problém je právě v tom „hledání“.

Vezmeme–li v úvahu, o jak rozsáhlou stavbu se jedná, a to jak uvnitř, tak (ve své době) na povrchu. Dojdeme nutně k závěru, že tady není něco v pořádku.

Vysvětlím svůj názor.

Před válkou se v této oblasti těžil vápenec, a to hned ve třech podzemních prostorách. Bylo zde vybudováno zázemí pro pracovníky, těžbu, stroje a vše potřebné pro chod těžby. Mimo jiné i kolejová vlečka do vápenky v Litoměřicích.

Ale hlavně.
Od roku 1944, zde započala výstavba dvou podzemních továren. To znamenalo rozsáhlé staveniště včetně technických budov na povrchu. Do toho nepočítám stovky vězňů a lidí pracujících na stavbě. Většina z nich musela minimálně tušit, že se zde nebuduje jenom obyčejný vápencový lom.

Ostatně, pokud na chvilku odbočíme, můžeme se podívat na stránku, kde je den za dnem, a místy i hodinu po hodině popsáno co se dělo v Litoměřicích a okolo továrny Richard od května 1945.


Kladu si tedy nevyhnutelně otázky:

Co to Marie Alexandrova Fortusová vlastně hledala? A kde to hledala?

(1) Kde by vlastně vůbec vzali Němci tolik času, na vytrhání kolejí, zasázení stromků a perfektní (nerozpoznatelné) zamaskování vchodů do podzemí a velkých technických budov rozesetých po okolí továrny?

Budeme-li počítat variantu, že byl tábor rozpuštěn již počátkem května, tak na perfektní zamaskování zbylo pouze několik dní. Kdo by to všechno v takovém rozsahu udělal? Tábor byl rozpuštěn a každý Němec se snažil prchnout před Sovětskou armádou.


Dále je tu otázka, proč to vlastně všechno maskovat?

Je konec války, všude vládne zmatek. Před kým chci něco maskovat? Jaký význam má toto maskování? Ne, to neberu… Kromě toho je v té době již podzemí naplněno tunami výbušnin – stačí stisknout tlačítko a bum! Vše je zničeno. Není potřeba nic složitě maskovat. Nemluvě o tom, že kompletní likvidace byla nachystána – proč tedy maskovat?

V barácích tábora Litoměřice, zůstalo velké množství nemocných lidí a nevěřím, že by se nenašel vůbec nikdo, kdo by nedokázal ukázat prstem – tady někde to bylo (když už by se tedy opravdu muselo hledat…) Popřípadě mohla se zeptat i rodilých obyvatel, včetně Němců před odsunem. Ve výše textu však tuto možnost zavrhla. Proč? Když něco hledám, tak pro to udělám vše, i kdyby hrozilo nebezpečí, že mě někdo schválně navede jinam. Počítám však, že to by si nikdo ze sudeťáků, ze strachu před následky nedovolil…

Avšak M. A. Fortusová běhá po kopcích a křovinách, a ne a ne najít něco tak obrovského. Má to logiku?

A to je právě to, co tak hrozně degraduje následující jinak velice poutavé čtení o vnitřním vzhledu továrny. Jak mohu věřit následujícím řádkům? Když to, co bylo napsáno předtím, je (podle mého názoru) neopodstatněná smyšlenka? Jaký byl vlastně důvod takhle nesmyslně mlžit??


(2) Samostatnému tématu odstřelu továrny Richard a jménu Hans Albert Cohen se věnuji na této stránce.



Ale dosti spekulování…

Následuje druhá část textu a tím je – popis vnitřní části továrny tak, jak jej zpracovala. M. A. Fortusová…

Přestože článek právě kvůli zdlouhavému hledání podzemí vyznívá velice nevěrohodně, máme zde popis vzhledu továrny v prvních dnech po válce. Je pouze na našem uvážení, zda tento popis přijmeme, už třeba jen proto, že jiný – a takto detailní popis vnitřku továrny z té doby, jsem nikde doposud nenašel.


_____________­________________________­___


Část druhá – uvnitř továrny

(v této části stránky už je větší počet (poznámek), které jsem si dovolil přidat,
pro lepší orientaci jsou mé poznámky zvýrazněny červenou barvou.



Otvor byl už natolik vyhlouben, že bylo možno dveře odtrhnout a dostat se dovnitř. První šli samozřejmě minéři. Asi za dvacet – třicet minut nás jeden z nich zavolal.

Osm až deset metrů od vyhloubeného otvoru, byl skutečný vchod do podzemí. Uzavírala jej masivní vrata s velkým visacím zámkem. (3)

(3) To by znamenalo, že by 8–10 metrů od vchodu musel být závoz zeminou odhaduji 7 metrů do výše, aby se vše zarovnalo, a už vůbec neřeším, že v důsledku maskování zeminou by se vlastně muselo zakrýt vše až k ohybu cesty (což je cca 150 metrů daleko!!) včetně povrchových staveb a například kotelny…

Minérům se už podařilo pomocí sochoru vrata otevřít. Hned vedle nich se rozbíhala úzkokolejka, která směřovala tunelem dolů pod kopec.

Minéři kousek po kousku prozkoumávali podzemní prostor. Rozsáhlé chodby byly vyhloubeny v tvrdých kamenných stěnách. Světlo kapesních svítilen odhalovalo jen nejbližší předměty, a proto jsme se mohli pohybovat kupředu jen velmi opatrně a pomalu. V postranním tunelu nalevo od vchodu jsme objevili malou elektrárnu. Minéři pozorně prohlédli motory, prozkoumali dráty, rozvodnou skříň a prohlásili:
Všechno je v pořádku, můžeme zapojit spínač.
Velitel skupiny s jedním z vojáků zůstali na místě a nás ostatní poslali pryč.
Najednou se celý podzemní prostor zalil světlem. Ukázalo se, že hodně žárovek zůstalo na místě. Němci zřejmě s útěkem velmi pospíchali. S důkazy paniky jsme se potom setkali častěji.

Hned vedle elektrárny jsme v poměrně velkém čtvercovém výseku objevili kancelářské stoly s psacími stroji, skříně, trezor a hromady ohořelých a provlhlých papírů, rozházených po stolech a betonové podlaze. Podlaha byla pokryta zuhelnatělými a úplně mokrými rohožemi. Z toho jsme usoudili, že jsme v kanceláři závodu. Zvedla jsem jeden papír a prohlédla si úřední hlavičku s označením „tajné“. Podle razítka to byl doklad závodu Akciová společnost Auto Union ze Siegmaru–Chemnitzu v Německu. Na listu byla adresa příjemce: „Ředitelství závodu "Elsabe“, oddělení B 5, Lovosice – 2, číslo pošty 213, pan unterscharfűhrer Gűnter Hermann". Zběžně jsme se seznámili s obsahem dopisu a zjistili jsme, že si v něm závod této akciové společnosti stěžuje na to, že nedostal potřebné množství zalomených hřídelí, převodových skříní a hlav pro bloky cylindrů k motorům tanků „Tiger“ a „Panther“. Nepodařilo se, bohužel, zjistit, kdy byl dopis napsán, protože cíp s datem ohořel. Dala jsem pokyn, aby příslušníci revolučních gard za asistence jednoho z minérů svázali nejzachovalejší dokumenty do balíků a zanesli je do našeho auta.


 Unterscharfűhrer – Gűnter Hermann.
Unterscharfűhrer – Gűnter Hermann.


Bylo třeba otevřít trezor. Minéři slíbili, že to udělají, až prohlédnou okolní malé tunely.

„Soudružko majorko,“ – řekl mi poručík, „dnes se nám asi nepodaří prohledat celou tuhle velkou dílnu. Necháme to na zítřek, začneme hned brzy ráno. Ted bych se hlavně chtěl podívat, co je v těch postranních částech.“

Musela jsem uznat, že pro důkladné prověření této zřejmě ústřední dílny je třeba více času. Proto jsem vyslovila souhlas s poručíkovým návrhem. Chlapci se ztratili ve vedlejších tunelech a já jsem zatím odhadovala délku dílny. Bylo vidět, že se chodba táhne daleko, nejméně 1,5 až 2 km. Po 200 metrech byly její kamenné stěny podepřeny železobetonovými sloupy, z nichž některé byly obloženy neotesanými deskami. Podél obílených stěn se zvedaly téměř ke stropu jednoduché železobetonové trouby a místy stály narychlo sbité skříně. Zdi byly pokryty plísní a šedivým prachem. Tu a tam byly promáčené Ve stěnách byly vchody do místností a nad nimi byly destičky s německými nápisy: „Kontrollstelle, Umkleide und Waschraum für Deutsche“ (kontrolní stanoviště, šatny a koupelna pro Němce) a jiné.

Betonová podlaha byla mokrá, místy se objevovaly louže, odněkud zřejmě prosakovala voda. Vzduch tu byl strašně zkažený a těžký. Páchlo to zatuchlostí, hnilobou, tlením a zdechlinou. V řadě přede mnou stály různé obráběcí stroje: soustruhy, brusky, frézky, vrtačky a jiné. Na úzkokolejce stálo několik vagónů: jeden s hotovými výrobky, jiné s odlitky a některé prázdné. Na strojích byly poházeny kusy polotovarů. Při prohlídce této dílny mne napadlo, že musím předat do štábu SSV telefonickou zprávu s prosbou o vyslání inženýrů – specialistů na motory. Pepík říká a nalezené dokumenty potvrzují, že všechny tyto výrobky a díly byly určeny pro výrobu motorů. Zatímco budou specialisté na cestě, budu moci dát dohromady závěrečnou zprávu.

Představila jsem si, jak dlouho asi budu důkladně prohlížet podzemní továrnu, kdy sestavím technickou dokumentaci a zpracuji definitivní závěrečnou zprávu, abych se mohla vrátit ke své hlavní práci. Mé úvahy přerušil poručík minér, který se přede mnou náhle objevil. Byl velmi rozrušen a celý byl pokryt jakýmsi tmavošedým prachem. Stěží popadal dech.

„Co se stalo, soudruhu poručíku?“

„Soudružko majorko, musíme hned udělat potřebná opatření. Našli jsme celý sklad výbušnin, chápete, výbušnin! Jsou ukryty ve speciálních sáčcích, uložených v dřevěných bedýnkách se zkříženými hnáty a lebkou to znamená, že je to zvlášť nebezpečná výbušnina.“

„A je jí mnoho?“

„Je to těžké odhadnout. Ale takových 50 až 60 tun jí bude… (4)

(4) Tak tady budu spíše slovíčkařit, ale… Podle dochovaných vzpomínek a výpovědí bylo v podzemí nalezeno velké množství trhavin, ALE – ale vše bylo rozmístěno na několika od sebe oddělených místech. Nález trhavin v celkovém množství 50–60 tun na jednom místě mi přijde zvláštní, a to i v případě, že by se mělo jednat o skladiště důlní trhaviny. Ale jak už jsem psal, v tomto případě jde o slovíčkaření.


Jak minéři pronikali hlouběji do podzemí, otevíraly se před námi stále nové prostory závodu. Ale i při opětovné prohlídce již dříve odhalených chodeb jsme dělali nové objevy. Například v pracovně velitele závodu byl v zahrazeném koutě telefonní komutátor. Soudě podle kovových destiček, komutátor spojoval závod „Richard“ přímo s Prahou a možná i Berlínem. A o kus dál stál dálnopis. V sousedství této pracovny jsme objevili malé kanceláře mistrů – velitelů dílen a německých dozorců, stanoviště, kde se prováděla kontrola kvality výrobků a kde se vydával materiál. Našli jsme i poloprázdné sklady s betonovými výrobky a surovinami.

Vedle elektrárny byla kotelna a několik transformátorů. V jednom z menších výklenků byly dva exkavátory a dále čerpací stanice, nabírající vodu přímo z řeky. Naši inženýři určili, že železobetonový vodovod byl asi 3 km dlouhý. (5)

(5) Ano to všechno k Richardu patřilo, ALE… ale kotelna byla plánovaná a budovaná před vchodem (A/B), a nebyla dokončena. Prozatímně ji měla nahradit vyřazená parní lokomotiva.
Čerpací a filtrační stanice zde také byla, ale obě budovy byly postaveny mimo podzemí = takže proč byla paní Fortusovou zmiňována ve vztahu k podzemí?


A znovu jsme stanuli před polo automatizovanou linkou obráběcích strojů, rozestavěných v pěti odděleních tunelu v délce asi 150 metrů. Chodby byly 6 až 7 metrů vysoké a 15 až 20 metrů široké. Napočítali jsme přes 300 nejmodernějších obráběcích strojů a jiných strojů zahraničních značek. Byly mezi nimi francouzské, belgické, holandské, italské i stroje z jiných evropských zemí, okupovaných za války hitlerovci.

Úzkokolejka byla postavena v délce asi dvou kilometrů podél těchto oddělení a ústila do dalšího velkého prostoru, kde bylo několik lokomotiv. Zároveň tam bylo asi 300 vagónků.

Inženýři potvrdili, že se zde vyráběly hlavy k blokům cylindrů, zalomené hřídele, rychlostní skříně a jiné drobné kovové součástky pro zhotovení motorů k tankům „Tiger“ a „Panther“. Byli jsme vlastně v moderním a technicky skvěle vybaveném mechanickém a kovoobráběcím závodě. Za hlavní dílnou jsme narazili na další dvě místnosti, kde u strojů ležely velké svitky měděného drátu, a na strojích byly rozházeny různé kovové součástky. Jejich rozborem inženýři došli k závěru, že to byly součástky k rozhlasovým přijímačům a vysílačům. V bedýnkách s firemními nápisy „Siemens – Galske“ s adresou malého města byla telefonní sluchátka. Špirk říkal, že to město leží nedaleko od Prahy.

Při prohlídce skrytých koutů dílen jsme objevili na stěnách i improvizované kresby uhlím, které vyjadřovaly myšlení vězňů, pocházejících ze Sovětského svazu: siluety Spasské kremelské věže s hodinami a písmeny na věži RKP. Kresby byly již částečně smazány, ale ještě se daly dobře rozeznat. Vedle byla například pěticípá hvězda se srpem a kladivem a mezi cípy hvězdy písmena SSSR a pod nimi A. Z. a potom znovu, aby snad nedošlo k omylu – AZ SSSR s datem 12. 4. 1945. A ještě jednou stejný nápis s datem 1945. Písmeno A připsané pod datum mohlo být počátečním písmenem příjmení nebo křestního jména pisatele.


Dobové kresby, na jedné ze stěn v podzemí továrny Richard.
Dobové kresby, na jedné ze stěn v podzemí továrny Richard.Dobové kresby, na jedné ze stěn v podzemí továrny Richard.
Nápisy na jedné ze stěn. Těžko posoudíme, zda to je práce bývalého vězně, či spíše vojáka prohlížejícího továrnu po osvobození.Nápisy na jedné ze stěn. Těžko posoudíme, zda to je práce bývalého vězně, či spíše vojáka prohlížejícího továrnu po osvobození.
Tyto kresby bylo možné v podzemí spatřit ještě před několika lety.


Při prohlídce a třídění dokumentů z trezoru, otevřeného minéry, jsme se setkávali s přísně tajnými nařízeními a rozkazy německého ministerstva zbrojního průmyslu, které byly adresovány ředitelství závodů „Richard II.“ a „Richard III.“. Kromě odhaleného závodu „Richard I.“ se tedy v tomto podzemním prostoru nalézají ještě další dva závody? Protože v direktivách byly obsaženy kategorické příkazy, aby byla urychleně zvýšena výroba jakési tajné zbraně, napadlo nás v souvislosti s výbušninou, kterou jsme zde nalezli v tak velkém množství, že na závodech „Richard II.“ a „Richard III.“ se vyráběly zbraně V–1 a možná i rakety V–2.

Ale kde jsou ty dva další závody? Pospíchali jsme na minéry, aby urychlili prohlídku podzemí.

Naše předpoklady se brzy plně potvrdily. Po rozebrání velkých závalů jsme v jedné části podzemního prostoru objevili nahrubo sbité dveře potažené ostnatým drátem, které vedly do dalších dílen. Pravděpodobně se v nich pracovalo na výrobě raketových zbraní V–1 a V–2, ale zatím jsme si tím nebyli zcela jisti. Po mém hlášení do štábu SSV přijel plukovník inženýr VVS (jestli mne paměť neklame, byl to Gamov) a potvrdil naše předpoklady.

Už v jeho přítomnosti jsme při procházení podzemními chodbami podél řady strojů závodu „Richard" narazili na dosud neznámý východ, který vedl na povrch z opačné strany Bídnice. (6)

(6) Tady trochu tápu co bych mohl napsat. O druhém vchodu z druhé strany vrchu Bídnice se opravdu čas od času píše, a dokonce je zmíněn v jedné z výpovědí bývalých vězňů (označováno také jako komando Kieserling). Ale otázkou je kde by se tato chodba mohla nacházet. V dříve přístupném podzemí Richard I. nic takového nebylo nalezeno (ani v podobě závalu) a stejně tak tomu bylo i v případě podzemí Richard II. Jedinou možností by byla štola z Richardu III. Jenomže tomu zase nenasvědčuje pokračování textu popisu podzemí od M. A. Fortusové.


Prozkoumali a proměřili jsme již 21 km chodeb závodů „Richard I“ a „Richard II“, když jsme znovu narazili na velký zával. Haldy kamení, kusy železobetonových konstrukcí a rozbitých silných neopracovaných desek zakrývaly vchod do temného prostoru. Bylo jasné, že jde o velký zával vzniklý zhroucením kamenné klenby tunelu, které mělo za následek zřícení železobetonových výztuží. Závalem bylo zřejmě poškozeno klimatizační a vodovodní potrubí, protože se tam skoro nedalo dýchat a cementová podlaha byla zalita špinavou, páchnoucí vodou.

Trvalo skoro dva dny, než se podařilo alespoň částečně odstranit haldy kamení a kusy železobetonu a vytvořit úzký průchod do nové chodby. Elektrické vedení zde bylo rovněž poškozeno a na odstranění závady padl další den. (7)

(7) I zde jsem na vážkách. Podle popisu by se mohlo jednat o spojovací překop do Richardu III. Tam je opravdu betonový nosník ve spojovacím hrdle chodby č.42 (Richard II.) do chodby č. 54 (Richard III.). Ale zase chodba v době, kdy jsem měl možnost se tam podívat, nebyla postižena známkou destrukce minimálně na vrchní části nosníku. A podle fotografií, se (v tehdy přístupné části Richardu III.), nenacházelo nic, co by bylo se jen vzdáleně podobalo betonovým nosníkům.


Opět byly před námi nahrubo sbité dveře s ostnatým drátem a nové dílny, o něco kratší než v prvním a druhém závodě. Opět byly vybaveny nejmodernějšími stroji se značkami mnoha evropských zemí. Některé z nich ještě ani nebyly zabudovány a uvedeny do chodu. Úzkokolejka sem už nedosahovala. Suroviny a hotové výrobky byly přiváženy a odváženy v ručních vozících. V jedné dílně stály dva jeřáby. (8) Podle mínění tankistů a plukovníka inženýra WS se tu musely vyrábět základní součásti k nějakým větším motorům než tankovým.

(8) Dva jeřáby neodpovídají informacím o podzemí Richard III. Nikde není v dokumentech prokazatelně zmíněno využití podzemí Richard III. k jakékoliv výrobě. Kromě toho dostupné fotografie z podzemí Richard III. nepotvrzují nějakou strojírenskou využitelnost.


Inženýři probírali součástku za součástkou a vedli o nich diskusi. Nakonec došli k závěru, že se zde vyráběly součástky k motorům pro ponorky. Protože tento závod neměl žádné spojení se dvěma předchozími, buď kvůli závalu, nebo z nějakých zvláštních důvodů, chtěli jsme najít východ na povrch. Podařilo se nám to. (9)

(9) Tak tady už tápu naprosto. V předešlém popisu, se v textu píše, že bylo potřeba se dva dny prohrabávat z podzemí RI., nebo RII. . A zde je výslovně napsáno, že „tento závod neměl žádné spojení se dvěma předchozími“ A bylo potřeba najít východ na povrch. Zde už mě vážně nenapadá, v které části podzemí se M. A. Fortusová vlastně pohybovala.

Mapa továren Richard…
Mapa továren Richard…

Inženýři dokončili své nákresy a před námi ležel podrobný plán rozmístění všech tunelů a úseků, který tvořil hustou a rozvětvenou síť v celkové délce asi 30 km. Když soudruzi porovnali svůj náčrt s plánem města, zmocnila se nás hrůza. Ihned jsme si vzpomněli na těch 93 tun výbušniny (přesnou váhu nám sdělili ze štábu SSV). Stačilo by několik metrů zápalné šňůry a jedna zápalka nebo jeden či dva ruční granáty, aby město vyletělo do povětří a zmizelo z povrchu země. Město, které za sedm století své existence přetrvalo tolik historických událostí; město, které v letech násilné germanizace nepřestalo bojovat za svou svobodu a zůstalo věrné svému slovanskému původu; město, které dokázalo uchovat své slovanské historické památky v době řádění hitlerovců; „Zahrada Čech“ se mohla změnit v hromady trosek a popelu!

(Konec textu od M. A Fortusové.)


_____________­________________________­___


Co k tomu dodat závěrem.

Popis vzhledu podzemí je zajímavý. A pokud by byl pravdivý, tak vlastně zatím asi jediný, který nám přibližuje, jak to uvnitř vypadalo. Jenomže dá se tomu všemu věřit? Máme zde již zmiňované hledání továrny a teď tohle. Jiný popis, podobný tomuto nemáme. Existuje protokol o průzkumu podzemí od ČSLA. Existují popisy lidí pracujících po roce 1947 na pokračující těžbě, ale žádný z nich se tomuto nepodobá.

A aby to bylo ještě zajímavější… V archivu Památníku Terezín mají korespondenci novináře, který před lety psal paní Fortusové. Je tam samozřejmě i její odpověď, včetně překladu do českého jazyka. Novinář se stejně jako já ptá na hledání továrny (proč hledat něco, co je nalezené). Odpověď od paní Fortusové mě překvapila. Je až překvapivé, jak důrazně trvala na svém tvrzení o hledání továrny. Co mě však zarazilo, byla věta o tom, že v lese přišli ke skále, u které byl později nalezen otvor do podzemí. A to je velký problém. Současné (známé vchody) nejsou v žádném lese, a neproniknutelné křoviny okolo dnešních vchodů jsou „novodobé“.

Ostatně letecká fotografie areálu Richard z 10.4.1945 jasně ukazuje co přibližně mohla paní Fortusová na jaře nebo v létě 1945 spatřit…
Ostatně letecká fotografie areálu Richard z 10.4.1945
jasně ukazuje, co přibližně mohla paní Fortusová na jaře nebo v létě 1945 spatřit…

A mě nezbývá než se znovu ptát. Kde a co tedy paní Fortusová vlastně našla?…

Pokud se jednalo o podzemí Richard I.–III., pak nesedí popis – viz vysvětlivky k textu. A nebo našla něco naprosto odlišného.
Něco co není ani na dostupných mapách – ale pokud to našla, mělo by to tedy být nalezitelné i v pozdější době. Jenomže nic takového není – a to ani v pověstech, a ani v dostupných dokumentech. Takže znovu je na snaze otázka – Kde a co tedy paní Fortusová vlastně našla?…


A však nabízí se i jedno logické vysvětleni. V nedávné době se podařilo získat další odtajněné dokumenty ze složek Vojenského ústřední archivu, a Archivu bezpečnostních složek. Z materiálu se dá určitým způsobem usuzovat, že mezi gardovým střeleckým a gardovým oderským plukem byla značná rivalita Fortusová spadala do vojsk Správy sovětského majetku, nelze hovořit o její úloze jako klasické válečné rozvědčice. Jejím úkolem bylo projíždět dobytá území a zabavovat co se dalo ukořistit. Z uvedených důvodů se koncem července 1945 dostala do Litoměřic. V této době však již Richard byl válečnou kořistí, avšak již naznačovaná rivalita mezi jednotlivými druhy vojsk vedla k tomu, že jí to prostě nikdo neřekl, kde Richard je…


_____________­________________________­___


A aby to bylo ještě složitější, s tématem nekončíme…

Podařilo se mi sehnat názor badatelské skupiny z Ruska. Je zajímavé, že tvrzení paní Fortusové podporují – a nejen to, oni jdou ještě o značný kus dál. Bylo by asi neslušné se nepodělit o zcela odlišný názor . To ale až, zase někdy příště, protože na stránce se ještě pracuje…



(09/21)


Naposledy upraveno 11. 9. 2021


předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek


Web Archiv Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
do fondu České národní bibliografie.
Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky
a online zpřístupňovány na www.webarchiv.cz.
CC Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.
Technické řešení © 2010–2014 Dalibor Hellebrant.
Obsah stránek je k dispozici s licencí Creative Commons, výjimkou mohou být některé fotografie, u nichž (popř. v zápatí článku) je uvedena jiná informace o autorství než Richard-1.com.