Temná minulost druhé světové války

Zde-aktuality ze dne: 22. 9. 2017

Vyhledávání

Hledání nejasností

Tajné zbraně v továrně Richard?

(Tato stránka je vložena jako ukázka toho, kolik možných teori a nejasností se ve spojení s továrnou Richard objevuje.)

Tajné zbraně Třetí říše

Autor tohoto článku je uveden společně s odkazy ve spodní části stránky


Výsledky výzkumů historie zbraně V7 jsem na Slovensku veřejně poprvé prezentoval v květnu 1994 na kongresu v Bratislavě – Klub Hyperion a později jsem tento materiál publikoval a přepracoval do několika verzí. Jednu z verzí publikoval Západočeský archeoastronautický zpravodaj (ZAZ 5/94) a v zahraničí v podobě exkluzívního seriálu v měsíčníku „Színes UFO“. (1)

Od jisté doby se v denním tisku, jako i v jiných periodikách objevily některé informace, jež se o tomto problému velmi stručně zmiňují. Např. reportérovi Expresu Michalovi Polákovi se snad podařilo narazit na několik horkých stop vedoucích do minulosti ani ne tak vzdálené (2) Mimo jiné získal i výpověď jedné svědkyně, jejíž sestra byla za války nasazená jako sociální pracovnice v Avii Čakovice. Závod prý musel ženy zapracované na montáži leteckých motorů posílat do Mezimostí (pobočka Medník), a její sestře se tam podařilo díky své profesi dostat. Na uzavřené části mezi Davlí a obcí Luka pod Medníkem prý viděla do skal vyhloubené tunely s montážními halami pro letadla diskovitého tvaru, jejichž prototyp je podle domněnky Michala Poláka dodnes ukrytý v bývalé podzemní továrně v oblasti Medníku. Sestra svědkyně pochopila, že 320 mladých pracovnic, jež tam byly odeslány, se už nikdy nedostanou ven. Ona sama byla později zatčená německou tajnou policií.

Michal Polák našel i dalšího svědka – Jaroslava Rajtorala, který podle vlastních slov pracoval v podzemním komplexu, kde probíhala tajná zbrojní výroba. Šlo vlastně o stavební adaptaci tunelů na trati: Vranné nad Vltavou – Libřice, Davle – Luka pod Medníkem a třetího u železničního mostu Žampach u Jílového u Prahy. V tunelech se vyráběly součástky pro Avii Čakovice a pracovaly tu nejen ženy, ale i muži z celého území protektorátu, většinou ročníky 1923/1924. Bydleli ve srubech a chatách, jež Němci zabrali v okolí Sázavy :

„Práce v tunelech řídilo 7 Němců a na "dvojce“ dělal mistra Hans Braden. Právě jeho později Rusové odvezli s sebou domů. Každopádně šlo o svědka, který mohl svůj život vykoupit informacemi. Svědek Rajtoral sám pracoval v tunelech od září 1944 až do konce května 1945. Jak dále řekl, ženy pracující v továrně pod Medníkem na vývoji tajné zbraně se už ven nikdy živé nedostaly. Další svědek potvrdil dokonce zkušební lety prototypů této zbraně, jež se konaly koncem války. Letouny-disky, které měly v průměru zhruba 8 metrů, byly celkem tři. Létaly nadzvukovou rychlostí a jeden z nich se zřítil na našem území blízko Prahy." (3)

Můžeme údajům, které se podařilo získat redaktorům Expresu věřit ? Někteří komentátoři se domnívají, že z větší části ano, i když jasnou výpovědi svědků v mnohém plny rozporů a nejasností. (4) Kde se vlastně montáž diskoplánů prováděla ? Jak to, že se sestře svědkyně i Jaroslavu Rajtoralovi podařilo uniknout, když Němci zlikvidovali několik stovek nepohodlných svědků ?

Situace kolem hledání možné dokumentace o zbrani V 7 přináší i pro dnešního badatele riziko nebezpečného podniku. Nehledě na vlastní nepříjemné zkušenosti, jakož i okolnosti provázející tuto aktivitu v řadách předchůdců a kolegů, kteří zasvětili mnoho ze svého času na rozluštění rébusu zbraní V, jsou zde další zprávy, týkající se tzv. „pokladu“ v Hradišťku. Ten by měl obsahovat i archiv o konstrukci diskoplánu. Na stránkách českého i zahraničního tisku se objevil dopis, kterým se na redakci Expresu ozvala skupina Sommer :

„Situace kolem pokladu je příliš vážná a nebezpečná. My, kteří jsme prováděli zaminování, to víme nejlépe, co jsme zaminovali a kde. Hradišťko to není jen poklad, ve štolách je toho ukrytu mnoho. Snažíme se oddálit katastrofu, která hrozí tomuto regionu. Stačí jeden vrt do odpalovacího zařízení a je ámen s pokladem a s celou oblastí. Udělejte všechno, co je jen možné, i s pomocí vlády, vyžeňte zlatokopy, ať už to jsou Germáni nebo z USA, oni škodu mít nebudou, jen Vy Češi. Čas k odminování štol byl rok 1995, čekejte, my to odminujeme. Mějte rozum, nebo přijde velká senzace a zkáza. To důležité odvezli do USA a to ostatní za to nestojí.“

Podepsaná skupina „Sommer“, poslední část listu obsahuje krátkou zprávu s podpisem „Lange“. Její obsah však Expres nezveřejnil. (5)

Situaci by mohla objasnit fotografie publikovaná redakcí, na které vidíme část řadových příslušníků německé jednotky z vojenského prostoru v Hradišťku. Dva z nich měli i po válce zůstat v Čechách a tak možná existuje předpoklad, že se někdo z nich přihlásí s odhalením alespoň části tajuplné mozaiky, ze které se skládá hrozivý obraz někdejších odvetných zbraní Třetí říše.

Předběžné reference o stavu výzkumu podzemních prostorů v bývalém vojenském prostoru jednotek SS Hradišťko začínají být v souvislosti s předmětem našeho zájmu klíčové. Je to od momentu, když koncem dubna 1995 objevil Helmut Gaenschel, bývalý sudetský Němec žijící na Floridě, vchod do podzemních štol. Své první pátrání v Štěchovicích prováděl už v 60. letech, ale až po roce 1989 se mohl pustit do skutečně otevřeného průzkumu. Před ním pátrali po bednách s tajuplným obsahem neúspěšně nejrozmanitější organizace a skupiny. Američané, Rusové, Němci, jednotky bývalého čs. ministerstva vnitra, Omnipol a naposledy, před soukromou iniciativou Josefa Mužíka, který nyní už členem Gaenschelova týmu i začátkem 90. let URNA. Je nepochybné, že hlavní část tzv. štěchovického pokladu tvoří archivní materiály, ve kterých se podle mého názoru s největší pravděpodobností ukrývá i technická dokumentace německých odvetných zbraní, jmenovitě diskoplánu V 7 a veřejně se už dokonce hovoří o supertajných materiálech z Ústavu císaře Viléma s posledními výsledky německých jaderných výzkumů. Existenci těchto závažných dokumentů potvrzuje i skutečnost, že do Štěchovic byla přepravena francouzská lyofilizační aparatura v hodnotě 1,100.000 franků, jež má zabezpečit odborné vysušení a konzervaci nalezených písemností. (6)

V dubnu 1995 se mi díky laskavosti dr. L. Šafaříka (7) dostal do rukou výstřižek z lokálních novin vydávaných v Toužimi, kde si v krátkém článečku pamětníci vzpomínají, že 16.12.1944 došlo severozápadně od Toužimi k několika silným výbuchům, jejichž tlakové vlny způsobily menší škody na tamějších domech. Stejně tak si vzpomínají, že před tím, než došlo k detonacím nebylo vidět ani slyšet žádné letadlo a nebyl vyhlášen letecký poplach. Dále uvedli, že na místech explozí byly objeveny velké krátery jako po bombách. Pozoruhodné však bylo, že na místě explozí nebyly nalezené běžné střepiny z leteckých bomb, ani případné trosky havarovaného letadla, až na několik plošných plechových konstrukcí z velmi lehkého bílého kovu. Oficiální zpráva německých policejních a vojenských úřadů z Toužimi proto hovořily o americkém náletu a bombardování. Podle záznamu Spojenců však v tento den k žádné letecké operaci nad severozápadním územím Čech nedošlo – nemohlo se tedy jednat o nálet. Nejzajímavější je však informace, podle které bylo možné ještě v roce 1991 vyhledat zbytky záhadných trosek v jednom močálu rozprostírajícím se v jednom z kráterů u cesty na Útvinu.

Přesto všem dosud uvedeným skutečnostem zůstává lokalizace výrobních prostorů pro V 7 v Čechách více než problematická. Podle dosud uvedených pramenů by pobočkou továrny BMW, kde se podle svědectví majora Rudolfa Lusara díly pro V 7 vyráběly, mohla být např. továrna Walter v Jinonicích, případně továrnu Aero Vysočany, ale ani jedna z nich Avii Čakovice zatím hovoří jen o svědkové Expresu.

Na tomto místě si tedy dovolím přednést vlastní hypotézu o lokalizaci výrobního komplexu na základě fragmentárních svědectví dobových dokumentů, jež se podařilo objevit. Myslím teď jmenovitě na podzemní základnu „Richard“ v horském masívu Radobýl u Litoměřic.

Většina historiků a publicistů, kteří do těchto prostorů nahlédli po válce nebo i později, se domnívá, že stavební projekt „Richard“ měl zabezpečit výrobní prostory pro firmu Elsabe, pokládanou za provoz koncernu Auto Union pro výrobu tankových motorů HL 230 (8).

Český historik Miroslav Kárný dokládá tuto skutečnost fotokopií dopisu říšského ministerstva pro zbrojní a válečnou výrobu o přeložení výroby tankových motorů ze Siegmaru ohroženého spojeneckými bombardéry do Litoměřic pod zem. (9) Tato skutečnost však, jak si ukážeme dále, naše úvahy vůbec nezpochybňuje a to tím spíše, že horečnaté úsilí, maximální míra utajení základny „Richard“, exterminační tempo, v jakém byly při její výstavbě nasazeni vězni koncentračního tábora (Vernichtung durch Arbeit), to všechno už před tím podnítilo některé autory k vyslovení názoru, že tu šlo o výrobu odvetných zbraní. My se tento názor pokusíme upřesnit v údaji, že šlo právě o výrobu diskoplánu. Jaké pro to existují indicie ?

1. dubna 1944 zaslala pražská centrála gestapa ústřednímu stavebnímu úřadu u německého státního ministra pro Čechy a Moravu K.H. Franka žádost o povolení přístavby poschodí na dvou budovách v Malé pevnosti Terezín z důvodů zvýšení kapacity věznice o 2.000 vězňů a zesílení strážního oddílu SS, který měl asi 180 příslušníků. Toto povolení jim však nebylo vydáno a proto další žádost pražského gestapa z 29. srpna 1944 zdůrazňuje opětovnou potřebu prostorových stavebních úprav na malé pevnosti.

„Možno … ještě všeobecně poukázat na to“, píše se dodatečně v srpnovém dopise, „že policejní věznice Terezín od svého zřízení stále získávala na bezpečnostně – policejním významu a v současnosti patří mezi jeden z nejdůležitějších faktorů pro udržení pořádku a bezpečnosti v česko-moravském prostoru. Nadto se realizují, jak je známo – různé stavební projekty závažné válečné důležitosti, nařízené říšským vůdcem SS, jež uvedené práce tak či onak zdůvodňují.“ (10)

Formulace „wie dort bekannt“, adresovaná ústřednímu stavebnímu úřadu ve vztahu ke stavbám závažné válečné důležitosti byla na pracovišti K.H. Franka nepochybně mnohovýznamovým mementem, avšak dnes o tom dohromady nic nevíme. Odpověď na tuto otázku nás však může úspěšně přivést na stopu diskoplánu V 7.

Co se mělo v blízkosti pevnosti Terezín budovat ? V této době se letecký průmysl Třetí říše přemísťoval před stále intenzivnějším bombardováním do podzemí, což se momentálně týkalo plánu výstavby šesti gigantických leteckých továrních komplexů. Tyto měly být vybudovány technikou betonových krytů, tak, jak to známe z koncepce ponorkových bunkrů na atlantickém pobřeží a odpalovacích ramp po rakety V 2. V dubnu 1944 pověřil osobně Adolf Hitler touto úlohou vedoucího Todtovy stavební organizace Xavera Dorsche ze Speerova zbrojního ministerstva. Dorsch zpětně referoval Hitlerovi, kde všude mají být tyto továrny postaveny, ale míra jejich utajení byla taková, že ve spisech Speerova ministerstva není jejich lokalizace uvedená. (11) Došlo k takové stavbě i na českém území ? Nebyl projekt jejího budování totožný se stavebními záměry „závažné válečné důležitosti“, na které se odvolává žádost pražského gestapa v srpnu 1944 ? Ležela poblíž Terezína ?

Odpověď na tuto otázku se částečně skrývá ve výpovědi Xavera Dorsche při jeho svědectví proti Milchovi v norimberském procesu. Uvedl v ní, že jedna z těchto tajných leteckých továren měla být vybudována asi 50 km severně od Prahy. (12)

Terezín leží přibližně 60 km na sever od Prahy a Litoměřice jen kousek severně nad ním. Podzemní komplex „Richard“ by tak plně vyhovoval podmínkám pro lokalizaci předpokládané laboratorní základny pro V 7 ve smyslu vyjádření o „továrně blízko Prahy“, na rozdíl od dosud navrhovaných provozů „Walter“ v Jinonicích, či Aero Vysočany.

Jaké námitky je však možné vznést proti interpretaci, jež hovoří, že litoměřická podzemní továrna sloužila k výrobě tankových motorů, jak se to domnívá např. M. Kárný ?

  1. Podzemní základna „Richard“, jak jsme už vzpomenuli, patřila akciové společnosti „Elsabe“ se základním kapitálem 30 miliónů marek. Jejím posláním – alespoň podle obchodního registru – měla být výroba a prodej aut a strojů všeho druhu. To, že firma Elsabe figuruje na seznamu podnikatelských subjektů v odvětví automobilového průmyslu nemusí v podstatě ještě nic znamenat. Říšské ministerstvo financí totiž už dávno předtím vydalo příkaz, aby se do obchodního registru zanášely i fingované společnosti, krycí jména tajných provozů, aby dezorientace cizích zpravodajských služeb byla co nejúčinnější. Neexistuje tedy jednoznačný důkaz o tom, co se vlastně pod horou Radobýl vyrábělo.
  2. V litoměřickém podzemí se mimo výrobních prostorů Elsabe „Richard“ budovaly i další, tentokrát pro firmu „Kalkspat“, odnož koncernu „Osram“, ve kterém měl rozhodující vliv elektrotechnický monopol AEG a Siemens, podílející se na stavbě zbraní řady V. Stavbou pro Elsabe se stal Richard I., stavbou pro Kalkspat Richard II., do které se měla přemístit údajně drátovna Osramu, což mi po námitce vznesené v bodě 1 připadá jako nesmysl a to tím více, že v té době už dávno padlo rozhodnutí o dislokaci drátovny do podzemních výrobních kapacit v Hersbrucku u Norimberku, tedy nikoli do Litoměřic. Zajímavostí je i výstavba úseku Richard III. aniž bychom dnes cokoliv věděli o tom, pro koho a jaký výrobní program se v něm měl dít. Jaké bylo tedy skutečné poslání výstavby Richardu II. a III ?
  3. Pokud je možné litoměřický podzemní komplex zařadit do plánu výstavby leteckých továren pod velením Xavera Dorsche, spadal pod kompetenci zvláštního štábu zabezpečující výrobu stíhacího letectva (tzv. Jagerstab). A skutečně – výstavba Richardu I.- III. patřila k aktivitám skupiny SS-gruppenfuhrera zbraní SS dr.ing. Hanse Kammlera, který byl původně vedoucím hlavního oddělení pro zvláštní úlohy ministerstva letectva, podílel se na stavbách leteckého průmyslu, i na výrobě raket a dalších významných úkolů. Všechny tyto skutečnosti tedy nepřímo dokazují, že výstavba podzemní továrny v Litoměřicích byla velmi pozorně sledovaná gestory německého stíhacího letectva. Pokud existuje záznam, jež hovoří o příkaze ministerstva o dislokaci výroby tankových motorů HL 230 ze Siegmaru do Litoměřic, existuje i pozdější rozhodnutí Adolfa Hitlera z 30.4.1944, aby výstavba v podzemních prostorech u Litoměřic dostala stupeň naléhavosti stavby pro výrobu stíhacích letadel !

Zajímavé je i strukturální porovnání architektonického řešení provozu s jinými leteckými továrnami, kterými bylo celé území Říše doslova prošpikováno. Zatímco hlavní závod „Mittelwerke“ (Dora) v kopci Kohlstein u Nordhausenu sloužil výlučně k montáži tajné raketové zbraně, druhá velká filiálka (Laura) byla vyhloubená v Saalferdu v Durinsku a sloužila pro zkoušení a kompletizaci pohonných jednotek zbraní V.

Pokud půdorys závodu Dora připomínal velký položený žebřík, bylo podzemí pod horou Radobýl prokopané jiným způsobem. Za třemi obrovskými vstupy se otvíraly velkoryse projektované vějíře chodeb v celkové délce více než 36 km. Některé z ramen vějíře měly pobočné křižovatky, které se rozbíhaly do stran a napříč po celé délce hory se spojovaly všechny tři vějíře Richarda I.-III. dlouhé lineární koridory, ve kterých vězňové vybudovali gigantické tovární haly.

O dalších dvou „vějířích“ Richarda II a III se vynořilo jen několik mlhavých svědectví, jako např. to o umístění filiálky drátovny Osramu. Další svědectví však hovoří o něčem jiném : jeden z vězňů, který přežil teror při výstavbě této části podzemní základny si vzpomíná na hromady uskladněných raketových trysek. Jistý atomový vědec zase rozeznal v bazénech instalovaných do třetího „vějíře“ součásti továrny na těžkou vodu. (13)

Jde o fantazii nebo skutečnost ? V každém případě zůstává otázka, zda na mnoha místech spadl strop proto, že čas několika desetiletí si už vybral svoji daň porušením statiky klenby, a nebo či tyto závaly dosud skrývající neprobádané prostory patřily mezi poslední úlohy ženistů wehrmachtu v posledních dnech války.

Zrekapitulujme si teď, jak vypadala naše verze událostí : 18.3.1944 rozhodl ministr válečné výroby o umístění výroby tankových motorů do Litoměřic. Započala výstavba Richarda I. 1. dubna 1944 žádá pražská centrála gestapa o rozšíření kapacity terezínské pevnosti. V tomto dopise ještě nezdůrazňuje „závažnou válečnou důležitost“, nasazení nových vězňů na stavbu Richarda I., které ještě tento status nepřísluší. V dubnu 1944 Hitler pověřuje X. Dorsche výstavbou šesti leteckých továren, ze kterých se jedna z nich měla nacházet asi 50 km severně od Prahy. 30. dubna 1944 Hitler osobně uděluje litoměřickým podzemním prostorem statut naléhavosti stavby pro výrobu stíhaček. Započala výstavba úseku Richard II. a III. 29. srpna 1944 zdůvodňuje vedení Terezínské pevnosti žádost o kapacitní stavební úpravy v zájmu realizace blíže neurčených stavebních projektů závažné válečné důležitosti.

Všechny tyto údaje, které se ztotožňují s informací o budování výrobních prostorů pro diskoplán V „v blízkosti Prahy“ jako i eminentní zájem říšského letectva o podzemní komplex v Litoměřicích (Štáb B 5 gruppenfufrera SS Kammlera) nám dovoluje vyslovit myšlenku, že podivné provozy pod horou Radobýl byly skutečně úzce spjaty s projektováním, zkouškami a výrobou nacistické superzbraně V 7.

Převzato z časopisu ZAZ č. 4, roč. 1995

Napsal Ing. Miloš Jesenský, SR


_____________­________________________­___


Zde naleznete stránku, na které je naopak zamítavé stanovisko na článek o raketách v továrně Richard.


_____________­________________________­___


Zdroje informaci

  1. viz Jesenský M., Niczky E.: Náci UFO – Kutatás (I), Színes UFO, roč. III, č. 1/95, s. 30–35, 2/95 s. 37–38
  2. Polák M.: Německé UFO pod Medníkem. Expres 14.10.1993
  3. Polák M.: UFO padá u Prahy. Expres 26.10.1993
  4. Lenk L.: Je ve Štěchovicích UFO ? Český deník 22.4.1994
  5. Polák M.: Varování na dva roky, Expres roč. IV., č. 219
  6. Přeučil P.: Boj o štěchovický poklad jde do finiše. Nedělní Blesk, 30.4.1995, s. 10
  7. Toužimské noviny č. 3/92 s. 3 (archiv KPU)
  8. Kárný M.: Tajemství a legendy Třetí říše. Mladá fronta, Praha 1983
  9. cit.: Der Reischminister fur Rustung und Krigsproduktion – Rustungsliefe­rengsamt – RLA / BVF – 18.3.1944 : 1) Firma Auto-Union AG.,Werk Chemnitz-Siegmar, 2) Fa AG Kalk-und Ziegelwerke, Leitmeritz Betr.: Verlagerung der Fertigung HL 230 der Fa. Auto-Union AG., WWerk Chemnitz-Siegmar in die AG. Kalk -u. Zeigelwerke, Leitmeritz.Der Firma Auto-Union A.G., Werk Chemnitz-Siegmar, wird hiermit Verlegungsbescheid im Sinned s Erlasses vom 26.8.1943 (Verlegunngs – Grumdsatze) erteilt. Entsprechend der Genehmigung des Rustungsamtes ist die Verlegung der oben angefuhrten Fertigung in die Firma AG. Kalk-u. Ziegelwerke, Leitmeritz, durchzufuhren. Die letzgenannte Stelle ist verpflichtet, die Fa. Auto Union AGaufzunehmen.

Alele Dientstellen des Ministriums und alle Behorden werden die notwendige Unterstutzung bei der der Durchfuhrung der Verlagenrung gewahren. Heil Hitler ! Im Auftrag : (Ronkel)

10. Korespondence s celou dokumentací se zachovala ve spisech úřadu říšského protektora.ŠUA – ÚRP – kartón 1255 11. Jannsen G.: Das Ministerium Speer, Frankfurt am Main. Win 1968, s. 22 12. Podle svědcké výpovědi X. Dorsche v norimberském procesu proti bývalému maršálovi Milchovi (případ 2), protokol s. 1368 – 1388, taktéž podle Speerova výslechu k tomuto procesu (SÚA – fond Nor. 2, karton 52) Dorchův záznam o poradě u Hitlera v r. 1944 je publikovaný v v knize : Deutschlands Rustung im Zweiten Weltkrieg, Frankfurt am Main, s. 352. K otázce lokalizace viz SUA – Nor. 2, s. 1384 13. Nejtek V.: Smrt se učí létat, Naše vojsko Praha 1990, s. 174


Zde najdete souhrn informací na téma výroba v továrně Richard I – III



Naposledy upraveno 3. 4. 2013


předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek


Web Archiv Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
do fondu České národní bibliografie.
Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky
a online zpřístupňovány na www.webarchiv.cz.
CC Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.
Technické řešení © 2010–2014 Dalibor Hellebrant.
Obsah stránek je k dispozici s licencí Creative Commons, výjimkou mohou být některé fotografie, u nichž (popř. v zápatí článku) je uvedena jiná informace o autorství než Richard-1.com.