Temná minulost druhé světové války

Zde-aktuality ze dne: 20. 4. 2022

Vyhledávání

Hledání nejasností

Marie Alexandrovna Fortusová – nejasnosti pokračují…



Tato stránka nemá v úmyslu, jakkoliv dehonestovat, nebo urážet kohokoliv v Ruské federaci. Stránky o továrně Richard jsou hlavně o nekončícím hledání pravdy o tomto objektu. Prosím, aby v tomto duchu, bylo na níže uvedený text nahlíženo. Děkuji za pochopení…


Na předcházející stránce jsem „rozebíral“ všechna pro a proti v tvrzení Marie Alexandrovny Fortusové, ohledně hledání a nálezu podzemní, továrny Richard. Napsal jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co se mi na tom nezdá. Nejasnosti však nekončí ani dnes – kdy již uplynulo několik desítek let od roku 1945…
Níže přináším text, který se objevil na Ruském webu a kde se místní skupina Nekton, na všechno dívá trochu jinak – řekněme „po Fortusovsku“…

V textu průběžně komentuji originální text – komentáře jsou kurzívou v červené barvě


Začnu nejprve odkazem na stránky odkud pochází níže uvedený text, kterému se zde budu věnovat

(Jak na odkazovaných stránkách zjistíme, členové skupiny Nekton se do Litoměřic vydali, prošli celé okolí továrny a nakonec i samotné podzemí. Ostatně jejich poznatky lze místy vystopovat i v závěru následujícího textu.)

(Pozn. Níže vkládám POUZE text skupiny Nekton, který se jakkoliv týká továrny Richard.)



Začátek textu od skupiny Nexton.

(Pro překlad do Českého jazyka byl použit překladač Google.)



… Materiály vypovídají, že továrna byla nalezena, demontována a odvezena do SSSR. Nějakou dobu po demontáži zařízení a jeho následném odstranění, bylo rozhodnuto využít prázdné prostory ve prospěch národního hospodářství a v roce 1948 byla v prázdných štolách obnovena těžba vápence, do těžby bylo zapojeno 106 lidí.
Průměrná měsíční produkce byla 1 500 tun horniny. V roce 1950 byl přestavěn portál C / D a práce zde pokračovaly až do roku 1962, poté byl důl uzavřen.

Jižní čest komplexu zůstala záhadou, nahromaděná a částečně zavalená pavučina štol, zanechaná z doby první vápencové těžby, nebyla ve skutečnosti nikdy otevřeně prozkoumána, ale jak uvidíme později, právě tam Richard skrývá svá tajemství. Svah nad portálem A / B se postupně rozpadal a skála brzy pohltila vchod do hlavních štol č. 301 a č. 263. (pozn. Zde patrně myšleny chodby A/B)

Samotná výrobní činnost podzemního závodu nepochybně nepřináší žádná tajemství, ale jedinečná situace na konci války, která vznikla v důsledku jejího geografického umístění a okolností průběhu druhé světové války, vytvořila předpoklady pro mnoho verzí záhadných událostí, ke kterým zde mohlo dojít v posledních dnech války.

Stačí zmínit, že navzdory skutečnosti, že oblast objektu byla obsazena sovětskými jednotkami 10. května, sovětská kontrarozvědka z nějakého neuvěřitelného důvodu našla stopy velkolepého objektu, až téměř dva měsíce po skončení války! Ohledně poválečných událostí existují dvě hlavní verze…



_____________­________________________­___


Verze Čechů:


Printscreen části zdrojové stránky – „Verze Čechů“.
Printscreen části zdrojové stránky – „Verze Čechů“.


Ze všech existujících verzí a událostí jara 1945 ve městě Litoměřice jsou nejzákladnější dvě. První je posbírána z různých zdrojů, druhá verze je založená na pamětech M. Fortusová, který je v této souvislosti z nějakého důvodu tvrdohlavě označován jako válečný zpravodaj Rudé armády. Jako hlavní zdroj první verze je uváděn web českého badatele v Richardu, Romana Gazsiho.

Podle české verze akce tedy fungování výrobních zařízení podzemního závodu pokračovalo až do začátku května 1945. Na konci dubna, začátkem května, ze zařízení z nejasných důvodů začali opouštět civilní specialisté, okamžitě nahradili vězni koncentračního tábora.

Zvláštní je, že probíhala bitva o Prahu a Durynsko, ale v podzemní továrně jako by o tom vůbec nevěděli, jako by nebyli ve spojení s velením. Odpoledne 5. května (některé verze uvádějí již 2. května), velitel koncentračního tábora Litoměřice, lagerführer Panicke místo obvyklých výzev k nezištné práci pro dobro říše, najednou … – slavnostně oznámil v hlášení rozhlasu místo popisování blaha práce pro Říši Hitlerovu smrt, zamumlal něco nesrozumitelného o konci války a osvobodil vězně tím, že jim nařídil jít domů, takže samozřejmě okamžitě uprchli.

V táboře zůstali pouze pacienti upoutaní na lůžko, kteří nemohli sami chodit. Základy této verze pocházejí z knihy „Der Ort des Terrors: Geschichte der nationalsozia­listischen Konzentration­slager“ („Místo děsu: historie koncentračních táborů národních socialistů“) autorů Wolfganga Benza a Barbary Distelové.

O pár dní později, 7. nebo 8. května, se místní velitel gestapa Hans Cohen obrátil na velitele města Kleina s žádostí o zajištění provádění Himmlerových směrnic a s jeho pomocí se měl provést „úklid“ a následná detonace objektu, aby ji nikdo nedostal do rukou. Agenti gestapa tedy začali v rychlosti vyvážet Richard.

Tady ovšem „nesedí“ některé fakty. Sám Himmler byl v té době již na útěku a neměl čas na nějakou továrnu, protože než se 30. dubna zastřelil, rozzlobený Hitler ho odvolal z funkce a vyloučil ze strany.
Poté se Himmler pokusil nabídnout své služby K. Denitzovi, který, mírně řečeno, nabídku odmítl. Vyrazil na dánskou hranici, ale byl zadržen 23. května na mostě Berwevede se zfalšovanými doklady na jméno Heinricha Hitzingera. Bylo tedy plánováno vyhodit do povětří podzemní továrnu 9. května v šest hodin ráno, ale k explozi z nějakého důvodu nedošlo.

Ve stejné souvislosti se zmiňuje, že drát přerušil nějaký nejmenovaný polský pracovník, a pyrotechnik poruchu zabraňující výbuchu už prostě neměl čas najít a odstranit.

Následujícího dne 10. května vtrhl do města obrněný sbor majora Šeludčenka, který pomohl československému okresnímu výboru získat kontrolu nad okupovaným městem a zorganizoval dočasný úřad vojenského velitele.

Tady je další záhada – velitel Šeldučenko o továrně nevěděl vůbec nic! Přitom během jeho působení ve městě byli Čechoslováky tajně zatčeni tři inženýři objektu Richard, kteří ve městě zůstali, Blümel, Ing. Spojda a Ing. Volk. (1)

(1) Tajně zatčeni? Nikde není zmiňováno žádné „tajné“ zatčení. Naopak – Ing Spojda dostal od Ruského velitele dokonce potvrzení. Blíže se těmto jménům věnuje na stránkách, které se týkají Pavla Spojdy a ing. Volka.

18. května prověřuje vyvezený objekt komise zástupců místní samosprávy ve složení Josef Tomeček, major Josef Škobis, major František Slípka za doprovodu již zmiňovaného zatčeného inženýra Spojdy.

Brzy po přípravných pracích, 25. května, byly pod vedením inženýra Josefa Růžičky zahájeny práce na odminování Richardu a během příštího měsíce bylo z místa odvezeno 6 nákladních vozidel s výbušninami, které byly zničeny.

Tady hlavní události české verze končí, o tom, že by zůstala nějaká další zavalená nebo zaminovaná část, se již nehovoří.



Poučnější a podrobnější je verze sovětská, která se českým vědcům z nějakého důvodu zdá příliš „zmatená“ a záhadná.


_____________­________________________­___


Verze M. Fortusové:


Printscreen části zdrojové stránky – „Verze M. Fortusové“.
Printscreen části zdrojové stránky – „Verze M. Fortusové“.


Po válce byla vytvořena operační skupina pro hledání majetku nacistů, operační oddělení skupiny bylo vytvořeno v ústředí ústřední skupiny sil a sídlilo ve Vídni. Nové oddělení vedla legendární sovětská zpravodajská důstojnice Maria Fortusová.

Mimochodem, jednalo se o stejnou Marii, která osobně plánovala a prováděla nejodvážnější operace prováděné sovětskou kontrarozvědkou během válečných let na okupovaných územích.

Stačí zmínit, že po dobu, kdy byla ponechána v oblasti Rivne, spolupracovala s legendárním hlavním poručíkem Paulem Siebertem a projevila odvahu a vynalézavost a podílela se na neuvěřitelně odvážné implementaci likvidace nacistických funkcionářů okupované Ukrajiny.

Na příkaz velení tento nebojácný tandem rozvinul operaci a zcela nestydatě, přímo zpod nosu gestapa, se vším tajným obsahem trezoru z Ukrajiny unesli velitele represivních jednotek generála von Ilgena.

Dovolil jsem si zmínit vojenské zásluhy Marie Alexandrovny Fortusové, abych zdůraznil, že byla velmi zkušenou odbornicí ve svém oboru a neměla zjevně potřebu doplnit její příběh o hledání Richardu neexistujícími detaily.

Tato legendární žena měla vynikající paměť, uměla řeči a byla velmi informována, o čemž svědčí vydání jejích poválečných knih – „Operation Alba Regia“, „The Secret Revealed“, „In Fighting Spain“, „Duel with the Gestapo“ přeložených do několika řečí.

Od poloviny až do konce července 1945 byla Maria Fortus předvolána k veliteli ústřední skupiny sil maršálovi Koněvovi, kde dostala pokyny k nalezení tajného podzemního závodu na severu České republiky, ale přesné informace o umístění, stavu účelu tam nebyly.

Nebylo známo v podstatě vůbec nic až na to, že při výrobě strašidelné podzemní stavby byla použita práce sovětských válečných zajatců a zajatců terezínského koncentračního tábora.

Zadání maršála Koněva znělo: „najít, popsat, shromáždit důkazy, případně odvézt vybavení a stroje do SSSR“.

Následné okolnosti a průběh metodického hledání jsou dostatečně podrobně popsány ve vzpomínkách přímého vedoucího těchto operací.

Podrobná analýza textu pamětí M. Fortusové však vyvolává velké množství hádanek, z nichž hlavní je důvod, proč se skupině M. Fortuse nepodařilo hned na úpatí hory najít několik obrovských bran se železnicí vedoucí přímo do podzemní do závodu?

Pokusme se na tyto otázky odpovědět …

Podle dostupných informací získaných z příběhu M. Fortusové přivedlo neúspěšné hledání objektu na severu České republiky skupinu agentů až do okolí města Litoměřic.

Prohledání oblasti mezi Terezínem a Litoměřice nepřineslo výsledky, k neočekávanému zvratu událostí došlo v podstatě naprostou shodou okolností.

Při obědě s československými kolegy v hospodě v Litoměřicích, kde se skupina Fortusové zastavila při prohlídce, byl v hromádce uložených knih nalezen administrativní telefonní seznam, v němž se nacházely také zmínky o třech velkých městských vápenkách.

Během dotazování místních se dozvěděli o hlavním závodě, který fungoval efektivně až do jara 1945.

Zřejmě na základě těchto informací skupina soustředila své hledání na úpatí hory Radobýl, která se nachází asi 2 km jihozápadně od hlavní brány stavby pod horou Bídnice.

Ještě zajímavější náhoda pomohla najít vchod. Hledání skupiny byly neúspěšné, a proto vystoupili na horu Radobýl. Při sestupování se spustil skutečně prudký déšť.
A pak, jako v pohádce, si voda tekoucí ze svahu našla cestu po staré zasypané silnici a odhalila nejen zbytky úzkorozchodné železnice, ale také pečlivě maskovaný vstup do objektu.

Zpráva o objevu byla okamžitě zaslána do ústředí Ústřední skupiny sil ve Vídni, adresovaná maršálovi Koněvovi, a hned druhý den dorazila skupina ženistů a technických specialistů do Litoměřic.

Není od věci také zde zmínit samostatnou žádost sovětského velení zástupci místní vlády majorovi Škobisovi, aby byla zajištěna bezpečnost přicházejících sovětských vojáků před jakýmisi „revolučními silami“.

Specialisté, kteří dorazili do Litoměřice, objekt brzy otevřeli pod zamračenými pohledy zástupců Československé gardy, kteří se shromáždili, aby sledovali práci Rusů.

Další popis technických prostor, je, mírně řečeno, matoucí, protože představuje určitý zmatek v popisech střední části tunelu „D“ a zcela jiného vstupu (předpokládá se, že vstoupili do objektu z druhé strany, přes bránu E), protože popisuje i podrobné detaily, které jsme si nenašli u žádného ze tří známých vchodů do struktury (tj. A / B, C / D a F) …

A zde opět nekonzistence verze. Faktem je, že Fortusová prakticky nezmiňuje fakta o zaminování v továrně, vše, co se týkalo výbušnin, byl objev těžebního arzenálu používaného pro vrtné a trhací práce, který se mimochodem báli vytáhnout a nechali to v objektu. Zde je tedy namístě otázka, zda to není arzenál, který po sobě zanechali Češi?

Faktem je, že abychom mohli analyzovat informace, musíme analyzovat, za jak spolehlivý lze považovat zdroj, který používáme.

V pamětech M. Fortusové se hledání objektu táhne nejméně po dobu dvou nebo i více týdnů. Je zřejmé, že bloudit po městečku dva týdny a neobjevit ani zbytky kolejí a dvojici obřích bran do hory, která je téměř na dohled od jejího historického centra, je víc než podivné.

Kromě toho se Fortusová na několika místech textu v rámci práce s obyvateli města zaměřuje na některé velmi nejasné důvody, které výrazně omezují práci s místním obyvatelstvem, což vysvětluje buď neschopností Čechoslováků převzít kontrolu nad dominantní diasporou sudetských Němců nebo kategorická neochotou Němců spolupracovat s Čechy nebo bolševiky.



_____________­________________________­___


Analýza verzí:


Printscreen části zdrojové stránky – „Analýza verzí.“
Printscreen části zdrojové stránky – „Analýza verzí“


První věc, na kterou bychom chtěli upozornit, je, že okolnosti osvobození Litoměřic se velmi liší od verze, která často doprovází popis závodu Richard, přičemž se neshodují ani ve skutečných historických událostech, ani v datech.

Pro srovnání chronologického sledu se budu opírat o fakta shromážděná československým historikem Hynkem Oberhelem ze Státní univerzity v Brně, který podrobně studoval litoměřické události let 1945–1946, i když v trochu jiném kontextu:

Sovětská vojska na celé frontě prorazila opevnění Odry a chopila se pozic hitlerovských vojsk. V polovině dubna se situace určitě zhoršila, ale pravděpodobně ne tak a rychle, aby tomu věřila většina zaměstnanců Třetí říše. Navíc 21. dubna byla vypnuta německá zpravodajská agentura a státní rozhlas, 22. dubna se zastaví i práce státního telegrafu, odpoledne je vypnuto hlavní komunikační centrum „AMT500“, jehož šokovaní pracovníci jsou zajati P. Rybalka poblíž Zossenu.

Německé jednotky jsou tím decentralizované, není komunikace, není možnost zjistit, co se děje. Není divu, že ticho v rádiových přijímačích, které nastalo po uzavření státního rozhlasového kanálu, varovalo civilní specialisty a ti nejchytřejší z nich se opatrně okamžitě vrátili domů.

Skutečnost odlivu zaměstnanců ze zařízení v dubnu až květnu je mimochodem zvláště zdůrazněna ve verzi Čechů. Ze stejné verze však vyšlo najevo, že mnoho z vedoucích zaměstnanců, zejména těch, na nichž výroba v Richardu přímo závisela, z nějakého nevysvětlitelného důvodu zůstalo ve městě až do posledního dne, takže byli nejprve zatčeni Čechoslováky, a později sovětskou kontrarozvědkou.

Existuje pouze jedno vysvětlení, a to že vysoce postavení inženýři a vedoucí zařízení si nebyli úplně vědomi toho, co se děje kolem, a podle válečných zákonů byli odříznutí od přijímání jakýchkoli informací, proto pokračovali v nepřetržité výrobě a neměli důvody pro její opuštění, ačkoliv vlastně vyráběli to, co již ve skutečnosti nikdo nepotřeboval.

Mezitím, na konci dubna, zatímco velitel Litoměřic i vedení továrny jsou v naprosté nevědomosti, pouhých padesát kilometrů od nich téměř miliónová skupina armádního vojska pod velením polního maršála Ferdinanda Schernera narychlo ustupuje do Prahy a má v úmyslu vyrazit na Berlín…

27. dubna se ve vesnici Žitenice sejdou zástupci regionálního národního výboru Československa, kteří vypracovali plán na dobytí města Litoměřice a následnou kontrolu nad celým regionem. Šéfem regionálního výboru, je zcela skutečná osoba, Josef Škobis, který má hodnost majora. Ale odkud se vzal tento záhadný dobrovolník, který nespadal pod velení německých okupačních sil, který není členem Rudé revoluční gardy, ale má oprávnění vyjednávat a dokonce i vojenskou hodnost? (2)

(2)Bývalý major čs. armády Josef Škobis, který byl po osvobození ČSR v roce 1945 prvním velitelem vojenské posádky v Litoměřicích.

Jde o to, že, jak si pamatujeme z historie, před válkou se armáda Československa skládala z více než dvou milionů dobře vycvičených a ozbrojených lidí. Podíl světové zbrojní výroby činil 40%! ..
Podél hranic Československa byl vybudován grandiózní opevňovací systém Benešovy linie, který mohl vážně odradit Hitlera, který právě začínal přicházet k moci a začal si nárokovat Slezsko, Československo a Rakousko.

Když tedy 4. května byla válka již ztracena a Berlín padl, malé oddělení československé gardy dokázalo dobýt kasárna regionální správy SS (SS – Nachrichtenschule) na hranici Sudetského protektorátu. Je možné, že právě tam byly nalezeny nějaké materiály týkající se Richardu.

4. května ale nedošlo k osvobození Litoměřic a město až do rána 9. května 1945 bylo pod plnou kontrolou prefektury SS, zařízení Richard fungovalo na plný výkon a stále kouřily pece krematoria Litoměřic i Terezína. 6. května se blíží fronta, Litoměřice jsou posíleny obrněnou brigádou, která uzavírá silnice vedoucí do města a staví několik kulometných hnízd.

Opatření jsou více než podivná, zejména s ohledem na to, že pouhých 40 km na jihovýchod začíná v Praze spontánně populární povstání a o den dříve vysílal pražský rozhlas s výzvou k bratrskému sovětskému lidu, aby poskytl veškerou možnou podporu při osvobozování hlavního města Československa.

Němci jsou vytlačováni a obtížná situace nutí německé velení odstranit všechny obrněné brigády a urgentně je převést pražským směrem, kde už téměř milion vojáků střední armádní skupiny je ve smrtících kleštích.

A závod Richard stále klidně pracuje, přinejmenším do 6. května, kdy se v Litoměřicích dozvěděli o žalostném stavu věcí na frontě, nejspíše od stejného velitele obrněné formace, který tam dorazil.

Ale už 8. května!, po stažení obrněných jednotek, vede již zmíněný major J. Škobis a inženýr J. Homolka pod vedením B. Rochovského jednání o kapitulaci v Litoměřicích, která proběhla v domě č. 8 v Mostecké ulici. Během jednání, která skončila 9. května ráno ve tři hodiny ráno, bylo dosaženo dohody, že všechny německé jednotky, které ve městě ještě zůstaly, do 24 hodin svobodně opustí město.

Už po půl hodině, 9. května ve 3:30, německá vojska pod vedením majora Schneidera opouští město bez boje. Následujícího dne se českoslovenští dobrovolníci snaží převzít kontrolu nad městem opuštěným Němci, hlavní síly jsou zaměřeny na uklidnění bývalých vězňů koncentračních táborů. Vypuknutí břišního tyfusu v terezínském táboře je totiž nutí přijmout karanténní opatření a odmítnout propuštění vězňů z tábora. Podle nařízení nových úřadů musí všichni Němci žijící ve městě, což je 75% populace, mít na rukávech bílou pásku a vyvěsit bílou vlajku.

10. května se blíží jednotky 1. ukrajinského frontu pod velením majora Šeludčenka, který pomáhá převzít kontrolu nad městem a vytvořit kancelář vojenského velitele.

Je více než divné, že neobdržel žádné informace o objevu tajného průmyslového zařízení. O něm se dozvídá až pátrací skupina sovětské kontrarozvědky, již zmiňovaná M. Fortusovou, která nachází v horách Rakouska a Německa několik podzemních objektů souvisejících s německým raketovým programem. (3)

(3)No v deníku od mjr. Škobise je to popsáno trošku (hodně) jinak… Protože z poznámek lze mimo jiné vyluštit, že již 16. 5. 1945, žádá ruský velitel města, vyslání jednoho důstojníka, který by pomohl vystřídat naši stráž na Richardu stráží ruskou. Nabízí se tedy otázka, kde se v té době toulá paní Fortusová, a proč nebyla promptně informována, aby si ušetřila zbytečné toulání po okolních kopcích…


Stránka z deníku mjr. Škobise
16. 5. 1945 07.00 h ruský velitel města žádá vyslání jednoho důstojníka, který by pomohl vystřídat naši stráž na Richardu stráží ruskou. Byl určen škpt. Král.
16. 5.1 945 10.00 ruský velitel města dává kasárny pod Radobýlem k dispozici české posádce.


Některé z nich byly „prozkoumány“ tak rychle, že většina vybavení byla demontována přímo pod nosem spojenců, kteří tam spěchali. A v takovém prostředí, připomínajícím vysokorychlostní hon na trofeje, dostává Koněvovo ústředí ve Vídni velmi vágní informace o existenci objektu „někde na severu Československa“, pouhé dva měsíce po skončení války (!). Všechno zde naznačuje, že neexistovaly žádné přímé zdroje informací a nejpravděpodobnější je, že informace pocházely od jednotky SMERŠ a byly získány během výslechů bývalých vězňů tábora a civilních pracovníků.(4)

(4)Ale no tak. Spojda i Volk předávají informace již 17. 5. 1945, a asi těžko se dá tento. Ehm…informační šum, svalovat na Čechy… Mimo jiné i proto, že jak je v deníku (níže) uvedeno, že 17.5.1945 17.00 h Škobis zasílá fonogram ZVV, že na úpatí Radobýlu na Bídnici u Litoměřic je podzemní stavba továrny. A k té demontáži strojů před nosem spojenců? Existuje dokumentace v archívu, která hovoří naprosto jasně (viz níže) a kromě toho existuje i jedna fotografie, která zachycuje vojáka v ruské uniformě coby dohled nad údržbou strojů před odvozem (podrobnosti v odkazu níže).


Stránka z deníku mjr. ŠkobiseStránka z deníku mjr. Škobise
17. 5. 1945 na Richardu byl vzat k spolupráci Spojda Pavel.
17.5.1945 17.00 h Škobis zasílá fonogram ZVV, že na úpatí Radobýlu na Bídnici u Litoměřic je podzemní stavba továrny.


Konzervace strojů před jejich demontáží. Foto – soukromý archív – Jindřich Ebert.
Konzervace strojů před jejich demontáží, pod dohledem vojáka v ruské uniformě…

Další informace k této fotografii naleznete na tomto odkazu


Dokumenty k odsunu vybavení továrny Richard – foto soukromý archív Pavel Jindrák.
Dokumenty k odsunu vybavení továrny Richard – foto soukromý archív Pavel Jindrák.Dokumenty k odsunu vybavení továrny Richard – foto soukromý archív Pavel Jindrák.
Ještě nějaké nejasnosti o tom kdo odvezl vybavení továrny?…


Do této doby uprchlí vězni z koncentračních táborů Litoměřice a Terezín, se dostali za hranice SSSR, kde vydali svědectví pod přísahou, že pracovali v nějakém německém utajeném podzemním objektu, ale nedokázali přesně popsat ani jeho umístění, ani velikost.

Dále je to čím dál zajímavější… je zřejmé, že hora Radobýl, kterou zmiňuje M. Fortusová, se nachází na takovém místě, že k ní můžete dojít pouze po jediné silnici, která tam vede, a t v podstatě skrz uzavřenou oblast objektu.

Po téhle jediné možné cestě musela skupina vyhledávačů M. Fortusové překročit první obvod plotů a překročit kolejnice vedoucí k portálu objektu u vchodu do tunelů C a D. Když půjdete podél plotu bývalého koncentračního tábora a krematoria a vylezte na horu Bídnice, nacházíte se jen pár set metrů od portálů „A / B“ a „C / D“ a to hned vedle ochranné konstrukce.
Ventilační šachta č. 2 stojí téměř uprostřed pole, zahýbá doleva na jih a pokračujte k úpatí hory Radobýl. Jak si toho všeho nevšimnete? Je zřejmé, že kolejnice a kamuflážní konstrukce kabelových a ventilačních šachet byly demontovány a pečlivě maskovány, příjezdové silnice a brány portálů byly zaplněny, drátěný plot z obvodu objektu odstraněn.
Mohli to Němci udělat? – Myslím, že ne – jak jsme již uvažovali, prostě na to neměli čas. Závod pracoval do posledního. Bylo nutné se spěšně zachránit pod náporem Rudé armády, kromě toho byla velká příležitost opustit město bez boje, navíc se Němci rozhodli opustit zařízení do půl hodiny po dokončení jednání, i když dostali celý den na evakuaci.

Nemělo tedy smysl ani čas připravovat továrnu na ochranu, a odhadované množství kamuflážních prací, dokonce i s těžkou technikou, by trvalo až dva týdny!

Kromě toho existují nepřímé důkazy o tom, že kamuflážní práce byly prováděny kolem poloviny května. Studiem fotografií dobytí Prahy, od které je objekt vzdálený pouhých 50 km, se nám podařilo zjistit zajímavou věc, že stromy v této části Evropy z velké části rozkvetly až v polovině května 1945. Zdálo se proto nadmíru podivné, že by kamuflážní práce byly prováděny Němci, přenášely by se úplně holé keře, které ještě nezískaly listí a uschlý trávník, a to ještě doslova s nepřítelem v patách.

Závěr se tedy jednoznačně naznačuje – závod byl ukryt zástupci československého národního výboru, kamuflážní práce zahájili v polovině května a dokončili začátkem června. Udělali to s vědomím skutečnosti, že vysoce technologický majetek, uzavřený v hlubinách hory Bídnice, má nepochybnou hodnotu pro poválečnou obnovu válečného průmyslu samostatného Československa­.(5)

(5)Teda mám smysl pro humor, ale tohle už je moc i na mě. Bavíme se zde o kilometrech kolejí a stovkách tun zeminy, o povrchových stavbách, o obrovském množství doposud nevyužitého stavebního materiálu a technologie. Kdo a kdy by to stačil uklidit a zamaskovat. Letecké fotografie z roku 1945 hovoří jasně o rozsahu stavebních prací. Takže podle tohoto shrnutí, se to všechno rozebralo a zamaskovalo a potom se to zase všechno odhrabalo a postavilo? …


Areál Richard, březen 1945. Toto všechno by se muselo zlikvidovat, zamaskovat, zavézt… a potom opět vyhrabat???
Areál Richard, březen 1945.
Toto všechno by se muselo zlikvidovat, zamaskovat, zavézt… A potom opět vyhrabat?
No tak, trochu soudnosti, prosím…


Jedině tak lze vysvětlit, proč major Škobis o objektu Šeludčenka neinformoval, vysvětluje to také podivnou amnézii českých soudruhů a údajnou překážku kontaktu skupiny Fortus s místním obyvatelstvem. .(6)

(6)Opět musím odkazovat na výpověď pana Spojdy a Volka Dala by se připustit asi i určitá anamnéza, ale ta nebude na naší straně…

Jinak souhlasí obě verze, které jsme zvažovali. Vzpomínáte si na arzenál, který zanechali Čechoslováci po odminování? Ten právě zmiňovala M. Fortusová.

Ani její verze ale nenasvědčuje tomu, že se podařilo objekt otevřít a vyvézt, což by demonstrovaly i jí zmiňované „pochmurné tváře československých milicí“ které tiše sledovaly přesun vybavení z Richarda do SSSR …

S největší pravděpodobností pointu této části příběhu upřesní náš ruský kolega Ilja Suchov po prostudování postupně odtajňovaných archivů Ruské federace, ale je zřejmé, že na výsledky archivních prací si bude muset trochu počkat. .(7)

(7)Tak počítám, že na tomto se konečně shodneme všichni. Kdyby se konečně odtajnili dokumenty a hlavně FOTOGRAFIE, které pro Ruskou armádu pořídil pan Jaroslav Krejčí, tak by pravděpodobně konečně byla vysvětlena minimálně část nejasností okolo továrny Richard. Do té doby však všechno bude sice tak trochu ověřené, ale přesto v mnoha ohledech na hliněných nohách…


Fotografování celého Richardu a demontáž strojů prováděl pan Jaroslav Krejčí z Litoměřic…Fotografování celého Richardu a demontáž strojů prováděl pan Jaroslav Krejčí z Litoměřic…
Fotografování celého Richardu a demontáž strojů prováděl pan Jaroslav Krejčí z Litoměřic…
Bohužel po fotografiích se „slehla zem“….[ilustrace]


Tím však historie tohoto objektu a tajemství s ní spojeným nekončí. Existuje několik docela věrohodných příběhů o tajemném tunelu „E“, údajně ukrytém v útrobách Richardu v archivech Německé císařské bezpečnostní služby (RSHA), o podivném zájmu východoněmeckého STASI o tento objekt a tajemství štoly 301…(8)

(8)Tak chodbu E už máme (alespoň) částečně vyřešenou. I nadále však zůstávají nejasnosti ohledně chodby, (která v označení nesla jedničku a trojku)…



(Konec textu z Ruského překladu.)



_____________­________________________­___


Dočetli jste překlad textu, který navazuje na tvrzení paní Fortusové o pracném hledání „ukryté“ podzemní továrny Richard. Takže co k tomu dodat. Zkusím použít opět argumenty, podložené dokumenty. Počítám, že mnohé se budou opakovat, protože jsou uvedeny i na předešlé stránce, nazvané – Co hledala Marie Alexandrovna Fortusová?



A co tedy k tomu napsat závěrem?

Vezmeme li v úvahu, že v době kdy došlo k osvobození Litoměřic a současně k „hledání“ továrny. Počítám, že mohu zcela otevřeně napsat, že vztahy tehdejší Československé republiky a Sovětského svazu byly na více než přátelské úrovni.
Nedokáži se ztotožnit s názorem, že by někdo měl potřebu cokoliv maskovat a ukrývat. Prostě mě to po osvobození přijde absolutně nelogické. A asi se budu již opakovat, když napíšu, že technicky by to bylo v roce 1945 neprovedi­telné. A to minimálně z nedostatku lidí. Protože primárně bylo důležitější opravovat část města rozbombardovanou po náletu ruských letadel – kdy 10. 5. okolo 9 hodiny bombardují Litoměřice ruská letadla, která mají likvidovat ústupové cesty Němců snažících se dostat na západ do amerického zajetí. Rusové v té době nevědí, že Litoměřice jsou již osvobozené a shazují bomby na litoměřický most. Most poškozen nebyl, ale ve městě je zničeno okolo 10 domů, převážně v ulici Dlouhá.

A tak musím již po několikáté jen konstatovat, že mnohé by zcela jistě vysvětlilo, pokud by se na světlo boží dostaly dokumenty, které (jak pevně věřím), stále čekají někde ukryty v prachu Ruských, nebo Ukrajinských archívů. Dokumenty ke kterým se od roku 1945, do dnešního dne nepodařilo dostat… Na druhou stranu se obávám, že v současné době – kdy jsou naše vztahy s Ruskou federací na bodu mrazu, by asi bylo bláhové očekávat, že se k těmto informacím ještě někdy podaří dostat…


_____________­________________________­___

Mimo jiné použity informace nebo části dokumentů ze sbírkových fondů, které zpřístupnil:

  • Vojenský ústřední archiv
  • Archiv bezpečnostních složek
  • Bundesarchiv
  • Národní archiv http://www.nacr.cz/


(11/21)


Naposledy upraveno 7. 11. 2021


předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek


Web Archiv Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
do fondu České národní bibliografie.
Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky
a online zpřístupňovány na www.webarchiv.cz.
CC Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.
Technické řešení © 2010–2014 Dalibor Hellebrant.
Obsah stránek je k dispozici s licencí Creative Commons, výjimkou mohou být některé fotografie, u nichž (popř. v zápatí článku) je uvedena jiná informace o autorství než Richard-1.com.