Projekt Riese (Polsko)

Mapa oblasti projektu Riese.
Červený bod označuje níže popisovaný objekt Włodarz.
Naše úplně první seznámení s částí komplexu Riese proběhlo v roce 2013.
Jedna návštěva však rozhodně nestačila. Spíše naopak – po první prohlídce se množství otázek a nejasností ještě několikanásobně zvýšilo. Celá naše skupina se tehdy shodla, že první návštěva byla spíše informativní a že se k objektu Włodarz budeme muset rozhodně vrátit. A tento slib jsme skutečně dodrželi.
Na jaře roku 2014 jsme se sem vrátili poprvé a po delší přestávce následovala další výprava až v roce 2026. Tentokrát jsme sem však přicházeli už jako „zkušení mazáci“. Přesněji řečeno – alespoň jsme si to mysleli…
Po dvanácti letech jsme se na mnohá místa dívali úplně jinýma očima. To, co nám při první návštěvě připadalo jako bezvýznamný detail, dnes často vyvolávalo nové otázky. Díky předchozím návštěvám, domácímu studiu i novým poznatkům jsme si tentokrát mohli více všímat souvislostí, které nám při první expedici zcela unikaly.
Konečně se otevřela ocelová brána do podzemí. Do tváře nám udeřil studený a vlhký vzduch – a cesta do nitra hory mohla začít.
Nemělo příliš velký význam snažit se držet krok s průvodcem. Stejně se nám většinou nedařilo zachytit všechny souvislosti jeho výkladu. I zde se znovu ukázalo, jak důležité bylo předchozí domácí samostudium. Na druhou stranu – ani průvodce, ani dostupné materiály nám nakonec nedaly jednoznačnou odpověď na základní otázku – k čemu měl vlastně objekt Włodarz sloužit?
Podzemí objektu Włodarz tvoří rozsáhlá spleť pravoúhlých štol, přičemž značná část systému je dnes zatopena. Do některých prostor se lze dostat pouze na malých loďkách, které průvodci mistrně ovládají i v poměrně úzkých tunelech.
Převážná část dnes přístupného systému zůstala pouze ve stadiu hrubého výlomu, což znamená, že řada chodeb je poměrně nízká a nikdy nebyla stavebně dokončena. Hlouběji v nitru hory však již během války začaly práce na ražbě jakéhosi „druhého patra“.
Princip rozšiřování podzemních prostor jsem pochopil až při návštěvě jiného objektu, ale pokusím se tento stavební „fígl“ stručně vysvětlit.
Nad již vyraženou štolou byla nejprve vyražena další, souběžná chodba ve vyšší úrovni. Vytěžený materiál se pomocí sypných komínů dopravoval do spodního patra. Po dokončení horní štoly byl následně odstraněn strop spodní chodby a vznikl prostor o téměř dvojnásobné výšce. Poté měl být profil štoly začištěn, opatřen bedněním a následně vybetonován.
Tedy přesněji řečeno – měl být vybetonován.
Ve skutečnosti byla betonáž provedena pouze v malé části podzemního systému objektu Włodarz.

Włodarz – mapa v současnosti známého podzemí tohoto objektu.
Vraťme se však zpět k samotné prohlídce podzemí.
První část návštěvy jsme absolvovali na loďkách. V jedné z podzemních hal jsme měli možnost spatřit mimo jiné také částečně vybetonovanou klenbu tunelu. Bohužel v těchto místech nebylo z bezpečnostních důvodů dovoleno z loďky vystoupit, takže jsem se alespoň snažil fotografovat vše, co bylo možné.
Po několika minutách plavby spletí zatopených tunelů přirazila loďka ke břehu a další část prohlídky pokračovala již „suchou nohou“. Opět jsme následovali průvodce spletí podzemních chodeb a tunelů.
V jedné části podzemí bylo možné vystoupat po ocelových schodech do „druhého patra“ a nahlédnout shora do mohutných sypných komínů pod námi. Silné proudění vzduchu v jedné ze štol bylo jasným znamením, že se blížíme k vyústění některé z větracích šachet.
A skutečně tomu tak bylo.
V rohu jedné chodby se nacházelo mělké jezírko a každý, komu nevadila poměrně vydatná sprška vody, mohl nahlédnout do nitra větrací šachty. V hrubě opracované skále se zhruba 40 metrů nad našimi hlavami jasně rýsoval čtvercový otvor jejího** vyústění.
Závěr prohlídky proběhl v improvizovaném podzemním kině. Ve velké vlhké místnosti nám byl promítnut film věnovaný projektu Riese a objektu Włodarz. Film byl samozřejmě v polštině, ale jeho hlavní myšlenku nebylo těžké pochopit – otrockou práci vězňů.
Pokusil jsem se alespoň stručně přiblížit podzemní systém objektu Włodarz.
Ve skutečnosti je však velmi obtížné přesně vystihnout atmosféru těchto prostor pouze textem.
Proto nyní následuje krátký fotografický příběh věnovaný podzemnímu systému Włodarz.
(Fotografie na této stránce pocházejí ze všech našich návštěv tohoto objektu. Jednotlivé expedice od sebe často dělí několik let, a proto je na snímcích možné sledovat nejen samotnou stavbu, ale někdy i změny, které v ní postupem času nastaly.)

Vstupní bránu do areálu expozice střeží dvě pozorovatelny známé pod
označením „einmannbunker“.




Na betonové desce se dochovaly sokly určené pro uložení technologie.
Mohlo se jednat například o kompresory nebo betonárnu.


Před námi se otevírají temné jícny dvou tunelů vedoucích do
nitra hory.

Bezpečnostní pomůcky jsou při pohybu v podzemí nezbytností.



Do dálky se táhne tunel vyrubaný ve skále otrockou prací vězňů…

Dřevěnou výdřevu ve vlhkém prostředí často pokrývá silná vrstva
plísně.





Po chvíli se ve spleti křižovatek a chodeb začínáme pomalu ztrácet…


Po chvíli přicházíme k zatopeným tunelům.
Dál už budeme pokračovat na loďkách…





Celá skupina nastupuje do pramice a vydáváme se do spleti zatopených
tunelů.


Pod hladinou průzračné, ale ledové vody lze dodnes zahlédnout zbytky
původního dřevěného vybavení.

Na některých místech pokrývá skalní strop mech, ze kterého neustále
odkapává voda.


Místy proplouváme okolo neproniknutelných závalů vedoucích do dalších
částí podzemního systému…


A pak náhle…
Před námi se objevuje první nedokončená masivní železobetonová
klenba.
Člověka okamžitě napadne jediná otázka – co se zde mělo po dokončení
nacházet?


Plavba po zatopených štolách končí.
Dál už budeme pokračovat po vlastních.

Po ocelovém schodišti vystupujeme do „patra“ vyrubaného podzemního
prostoru.



Na první pohled nás zaujme ocelové zábradlí.
Proč je ale uprostřed podzemních štol?




Odpověď je jednoduchá.
Zábradlí chrání návštěvníky před pádem do sypných komínů vedoucích
do „spodního patra“.
Některé z těchto komínů ústí přímo do zatopených štol.

Ze „spodního patra“ se dnes můžeme pohodlně dostat po ocelových
schodech.


Dnešní návštěvníci mají pohyb po podzemí podstatně pohodlnější.
V době výstavby se do horního patra šplhalo pouze po ocelových tyčích
zavrtaných do stěny chodby…



Na několika místech se dodnes dochovaly připomínky původní těžby.
Kusy kolejí, replika výdřevy i několik huntů pro odvoz vytěženého
kamene.

Při pohledu vzhůru lze spatřit mohutné sypné komíny vedoucí
z horního patra.

Ve velké podzemní hale se snažíme zachytit každé slovo průvodce…
Bohužel nám to příliš nejde…

Po krátké přednášce v podzemí pokračujeme dál.

V některých částech podzemí se dodnes dochovaly koleje zapuštěné do
podlahy…


V některých místech podzemí se nacházejí další zatopené chodby…


Opět se vracíme do spleti podzemních chodeb.
V jedné ze štol je znatelný průvan…


Vysvětlení je jednoduché.
U čelby jedné ze štol se nachází vyústění spodní části přibližně
čtyřicet metrů vysoké větrací šachty.
Mimochodem – její horní část si prohlédneme na následující
stránce.





Kromě chodeb v hrubém výlomu a různých stupních rozpracovanosti lze
v podzemí nalézt také železobetonové vestavby.
V jedné z těchto místností je dnes vybudováno malé kino, kde se
promítá krátký film věnovaný projektu Riese.







Na několika místech jsou instalovány expozice vybavení a válečných
artefaktů nalezených v podzemí.

Po zetlení bednění se na povrchu betonu objevil otisk do prkna vyrytých
„znaků“…

Je čas vrátit se zpět na denní světlo.
Vycházíme z podzemního systému Włodarz.
Po skončení prohlídky nám v hlavě zůstává více otázek než odpovědí. A právě v tom podle mého názoru spočívá největší kouzlo celého projektu Riese…
Je čas pokračovat v dalším bádání. Tentokrát se společně vydáme do nejbližšího okolí objektu Włodarz, kde se pokusíme prozkoumat dochované povrchové stavby.
O tom však až na následující stránce s názvem Włodarz – stavby na povrchu.
A ještě krátké video o objektu „Włodarz“…
i(07/26)
Naposledy upraveno 23. 7. 2026
Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.