Sokolec

Mapa oblasti projektu Riese.
Červený bod označuje níže popisovaný objekt Sokolec.

Části tohoto objektu jsme hledali v době, kdy se z oblohy už valily proudy vody.

Po vystoupení z expedičního vozidla se každý soukal do pláštěnky, pod kterou bylo potřeba nějak vměstnat i fotografické vybavení. Všichni kromě řidiče si navíc preventivně lokli něčeho ostřejšího. (Byla opravdu zima a vlhko.)

Pak už jsme se poněkud otráveně ploužili lesní cestou směrem k cíli vyznačenému v GPS navigaci.

Až se najednou v jedné zatáčce objevila poměrně masivní betonová opěrná zeď.

Jenže… Co něco takového vůbec dělalo uprostřed lesa?

Stavbu jsme alespoň stručně fotograficky zdokumentovali a naše skupinka se dál čvachtala rozbahněnou lesní cestou směrem k vrcholu kopce.

Kupodivu ani místní lesní dělníci nevypadali, že by je naše přítomnost nějak zvlášť překvapovala.

Po chvíli nás GPS opět upozornila na blížící se bod zájmu – a skutečně.

Po obou stranách rozježděné lesní cesty se v mechu objevila masivní betonová strouha. Pravděpodobně propustek umožňující odvod vody pod cestou.

Jenže něco takového na obyčejné, dnes prakticky neudržované lesní cestě působilo přinejmenším zvláštně.

Po několika minutách jsme narazili na další podobný propustek.

A za chvíli na další…

Sokolec – mapa v současnosti známého podzemí tohoto objektu.

Pak jsme na levé straně svahu spatřili odtěžený zářez a v něm zamřížovaný vstup do podzemí.

Nic monumentálního. Žádný mohutný betonový portál, žádné výrazné zajištění svahu. Jen zářez ve skále a v něm obyčejná mříž. Později jsem zjistil, že podobně jednoduché řešení měly prakticky všechny objekty, které se nám podařilo navštívit.

Při bližším ohledání však bylo jasné, že dovnitř se jen tak nepodíváme. Mříž působila opravdu masivně.

Navíc na ní byla cedulka s upozorněním týkajícím se ochrany netopýrů. A rušit netopýry…

To se nedělá ani v Čechách – natož tady.

Jenže moment…

Na tabulce stálo, že zákaz vstupu platí pouze od podzimu do jara. A podle uvedeného data už měl být vstup asi týden povolen.

Hmm…

Zdálo se, že místní „strážce netopýrů“ sem po zimě zatím ještě nedorazil.

Zkrátím to.

Mříž byla samozřejmě odemčená, jen velmi důmyslně technicky vyřešená tak, aby působila dojmem, že ji otevřít prostě nejde.

Následovalo rychlé vysoukání z pláštěnky (aby ji člověk neroztrhl o ostré hrany) – a hurá do podzemí.

Bohužel přišlo zklamání.

Mírně svažující se štola byla po několika metrech zatopená a dále zavalená.

Následoval poněkud smutný návrat před vstup, krátké hlášení čekajícím kamarádům, další soukání do mokré pláštěnky – a pokračovalo se dál.

Jenže po několika dalších desítkách metrů nás čekal další vstup do podzemí.

Stejné technické řešení.

A samozřejmě i stejný „badatelský postup“.

I zde bylo vody dost, ale v kanadách se po kamenech dalo projít až k dalšímu závalu.

Chvíli jsem jen smutně pozoroval hromady kamení…

A pak mě napadlo:

„Moment… Támhle v rohu by to možná šlo…“

Nedalo mi to a začal jsem se soukat do závalu.

A opravdu.

Za hromadou kamenů se dalo poměrně dobře prolézt a po krátké dávce nedobrovolné jeskyňářské gymnastiky jsem se najednou ocitl na křižovatce chodeb mizících někam do temnoty.

A právě zde tento krátký popis podzemí také končí.

Bez lepší výbavy – minimálně pořádné baterky a helmy – by další postup částečně zatopeným podzemím byl naprostý nerozum.

A „zrakvit“ se někde tady rozhodně nebylo cílem celé výpravy.

Stejný problém nastal i při fotografování. Ve vlhkém podzemním vzduchu se objektiv téměř okamžitě zamlžil a než by se technika alespoň trochu srovnala s okolní teplotou, zbytek naší výpravy by pravděpodobně začal minimálně nespokojeně reptat.

A tak jsem se nakonec, byť nerad, vrátil zpět.

Fotografií z této návštěvy se nám skutečně mnoho pořídit nepodařilo…

Z oblohy se snášel jemný, ale vytrvalý déšť.
Není tedy divu, že placatice výborné slivovice potěšila na těle i na duchu…

V lesích u jedné z cest je vybudována masivní betonová opěrná zeď.
Co se tudy mělo vozit, mě vážně nenapadá…

Po okrajích obyčejné lesní cesty jsou na několika místech vybudovány masivní betonové vpusti.

A náhle se pod svahem u cesty objevují dvě zamřížované štoly.
Podle map by měly do podzemí vést celkem čtyři vstupy.
Toto jsou dva z nich.
Netroufnu si však odhadnout, o které konkrétně se jedná.

Pohled na zával v jedné z navštívených štol.

A zpátky do deštivého dne.
Ani paní psová, která podzemí jinak miluje, tu nechtěla zůstat…

Tato stránka je opravdu hodně krátká.

Důvodem bylo jednak vytrvalé deštivé počasí. Přestože jsme byli oblečeni do pláštěnek, nikomu se příliš nechtělo prodírat hustými křovinami a hledat případné další pozůstatky staveb.

Druhým důvodem byla skutečnost, že souřadnice byly tentokrát zadávány do navigace pouze podle fotografií z Googlu a ukázalo se, že na podobné podklady není vždy úplně spoleh.

Právě proto by pro nás, kteří místní terén neznáme, bylo hledání dalších objektů v nekonečných lesích spíše dílem náhody.

Snad… možná… někdy příště…

_i(08/26)

Naposledy upraveno 15. 8. 2026

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek