Temná minulost druhé světové války

Vyhledávání

Koncentrační tábor Litoměřice

Životní podmínky v koncentračním táboru Litoměřice



Životní a ubytovací podmínky nebyly podle vězňů srovnatelné dokonce ani s poměry v Majdanku, Flossenbürku, Dachau, Gross Rosenu či dokonce v Osvětimi.

Největší z nich byl blok č. 1 – jízdárna, byl zařízen asi 7 poschoďovými palandami ze dřeva a pojmul až 2000 vězňů.

Obytné bloky 3 a 5 si byly podobné. Byly to velké, zděné budovy bývalé jízdárny, ve kterých se po celé délce nacházely dvě nebo tři řady dřevěných pryčen. Tyto pryčny byly 4–5 patrové. Do vyšších pater se lezlo po primitivních žebřících (dřevěný sloup s provrtanými otvory, do nichž byly zastrčeny dřevěné příčky). Jednotlivá patra pryčen byla vysoká asi 80 cm, takže bylo možné v nich pouze ležet nebo se maximálně posadit na jejich okraji. Vězni museli ležet jeden vedle druhého. V prostoru určeném pro 2 osoby spali 3 až 4 vězni. Při maximálním počtu obsazení budov což bylo i přes 1000 vězňů na budovu, bylo nutné ležet na boku, aby se do kóje všichni vešli.

Na dřevěných palandách byly z počátku slamníky s trochou slámy. Později již pouze sláma nebo dřevěné piliny. V době tyfové epidemie se tato „podestýlka“ změnila v páchnoucí hmotu připomínající hnůj, a to se vším všudy.
Z počátku měl každý vězeň jednu slabou deku. Později již vězni používali na ochranu proti zimě, co se dalo, například papírové pytle od cementu.

Nejhorší podmínky byly na bloku č. 5. Vězni neměli trvale přidělené místo na palandách a zůstávali přes noc na zemi, spali opřeni o zeď a podobně.

Bloky nebyly vytápěny, teprve v únoru – březnu 1945 začala stavební firma BSA s instalací topných těles v bloku č. 1 a č. 5.


„Ubytování“ pro vězně bylo v bývalých skladištích, což byly velké zděné budovy, ve kterých se po celé délce nacházely dvě nebo tři řady dřevěných, čtyř až pětipatrových patrových pryčen.

Zde v těchto studených a nevábných prostorách se nacházely dvě nebo tři řady dřevěných, čtyř až pětipatrových patrových pryčen.Zde v těchto studených a nevábných prostorách se nacházely dvě nebo tři řady dřevěných, čtyř až pětipatrových patrových pryčen.
Současný pohled do vnitřních prostor jednoho z bývalých vězeňských baráků…
Zde v těchto studených a nevábných prostorách se nacházely dvě nebo tři řady dřevěných, čtyř až pětipatrových patrových pryčen.


Hygienické a zdravotní poměry

Vězni neměli v táboře téměř žádnou možnost se umýt či vykoupat. V bloku č. 5 byl pro 2000 vězňů jeden vodovodní kohoutek, z něhož tekla studená voda.
Vězni pracující u Labe na výstavbě čerpací stanice využívali možnost umýt se při práci v řece.

V červnu 1944 odvedli první vězně litoměřického tábora asi dvakrát do Malé pevnosti v Terezíně, kde se mohli ve vězeňské koupelně vykoupat.
Nedostatečný byl i počet záchodů (latrin) v táboře. Velice často se však stávalo, že v době rozmachu epidemie tyfu nedokázali vězni překonat výšku několikapatrových paland a vykonávali svou tělesnou potřebu na místě. Vše stékalo po palandách dolů na ostatní vězně. Vězni vůbec nedostávali toaletní papír, mýdlo či ručník.

Celý tábor byl zavšiven. Bývalí vězni jej označili za nejzavšivenější lágr, kterým prošli.
Z tohoto důvodu se mezi vězni šířila nakažlivá onemocnění (koncem troku 1944 úplavice a v únoru 1945 skvrnitý tyf).
Odvšivovaní se provádělo asi jedenkrát měsíčně, jako prevence proti tyfové epidemii, avšak nemělo téměř žádný účinek. Konalo se obvykle v noci a vězni museli často stát několik hodin nazí v zimě a čekat na své šaty, které procházeli odvšivovací kolonou. Zpět dostávali šatstvo mokré, což mělo mnohdy za následek onemocnění anebo smrt.


Strava

V době příjezdu prvního transportu z Gross Rosenu (31.5.5.1944) nebyla v táboře Litoměřice vůbec vězeňská kuchyně. Vězňům přivezli jídlo asi až třetí den z Malé pevnosti Terezín.

Při příjezdu do litoměřického tábora obdržel každý vězeň jednu plechovou misku a lžíci na jídlo. Později již nebylo přidělováno žádné nádobí, takže na „stravu“ používali plechovky od konzerv, od oleje nebo jiné upravené nádoby.

Terezínská věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín zásobovala litoměřický tábor jídlem po několik týdnů (od 26. 6. 1944 do 8. 8. 1944). Tato strava byla obdobná jako strava vězňů v Malé pevnosti: Ráno šálek kávy a krajíček chleba a v poledne a večer asi ¾ litru tzv. polévky. Později se jídlo připravovalo přímo v litoměřickém táboře.

Vězni dostávali přibližně takovéto složení stravy:

  • Ráno – málo nebo vůbec neslazenou černou kávu.
  • V poledne – asi 10–20 dkg chleba, malou kostku margarínu, lžíci marmelády nebo kousek salámu.
  • Večer – misku polévky ze zeleniny, brambor či krup s kouskem masa. Polévka se připravovala z neočištěné zeleniny a zmrzlých brambor.

Výdej jídla nebyl v pravidelnou dobu a stávalo se, že večerní jídlo dostávali vězni až ve 23 hodin v noci. Táborová strava byla naprosto nedostatečná a vězni po třech měsících umírali vysílením.

Podle dochovaných výpovědí byla nejhorší situace v táboře pro ruské a židovské vězně. Rusové jedli dokonce i kousky uhlí, hledali zbytky v odpadcích v táboře. Pokud to umožňovali poměry v pracovních komandech, vězni trhali a vařili vojtěšku, řepu nebo drobné živočichy šneky, sysly, ježky a podobně…


Bez komentáře… Foto z archivu fotografa Karla Šandy. Zveřejněno se souhlasem dědice.
Bez komentáře… Foto z archivu fotografa Karla Šandy. Zveřejněno se souhlasem dědice.
Vězni Koncentračního tábora Litoměřice po osvobození v roce 1945…
Foto z archivu fotografa Karla Šandy.
Zveřejněno se souhlasem dědice.


Vězeňská kantýna

V táboře byla vězeňská kantýna (nacházela se pravděpodobně ve stejném bloku jako kuchyně). Zde si vězňové mohli nakoupit za takzvané „Premienschen“ (peněžní poukázky) nakoupit přídavek táborové stravy, což byla například řepa nebo cigarety. Premienscheiny rozdělovali mistři pracovních komand za vyšší pracovní výkon. Dozorcem vězeňské kantýny v Litoměřicích byl Rottenführer Karl Pail.


Nemoci a úrazy

Vězni, kteří onemocněli, se hlásili ráno u “Blockältesten“ jednotlivých bloků, kteří pak dále hlásili jejich počet na ranním apelu. Nemocní vězni nastupovali před Krankenrevierem, kde měli být prohlédnuti lékařem (vězněm) a ponechání buď v nemocnici, nebo na svém bloku.
Krankenrevier (ošetřovna) plnil částečně svou funkci, díky činnosti vězňů lékařů a ošetřovatelů, byl však nedostatečně vybaven lékařskými nástroji a léky. Primitivními nástroji tu lékaři prováděli například amputaci končetin, což byl častý následek úrazů při práci v podzemí.
Lékaři léčili veškeré nemoci aspirinem a chininem, opatřovanými tajně v litoměřické lékárně a nemocnici, kam mohli posílat v průměru 2–3 vězně na doléčení.

Po rozšíření tyfové epidemie byly nemocní vězni izolování bez zásahu a pomoci ze strany správy tábora v tzv. tyfových barácích. Správa tábora nevyhověla ani požadavku lékaře, vězně MUDr. Glyknera na výměnu staré slámy na palandách v blocích.
Častým následkem věznění v litoměřickém táboře a práce v podzemní továrně Richard bylo onemocnění tuberkulózou.




Vězni Koncentračního tábora Litoměřice…
Originál fotografie je přechováván v archivu Památníku Terezín.

_____________­________________________­___

Mimo jiné použity informace nebo části dokumentů ze sbírkových fondů, které zpřístupnil:

  • Archiv Památníku Terezín:
  • Vojenský ústřední archiv
  • Archiv bezpečnostních složek
  • Národní archiv http://www.nacr.cz/

Naposledy upraveno 1. 12. 2013


předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek


Web Archiv Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
do fondu České národní bibliografie.
Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky
a online zpřístupňovány na www.webarchiv.cz.
CC Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.
Technické řešení © 2010–2014 Dalibor Hellebrant.
Obsah stránek je k dispozici s licencí Creative Commons, výjimkou mohou být některé fotografie, u nichž (popř. v zápatí článku) je uvedena jiná informace o autorství než Richard-1.com.