Práce na výstavbě podzemní továrny Richardwerke

Pracovní den vězňů byl asi následující:
Ve 4 hodiny ráno budíček. Snídaně (půl litru „kávy“), krátký apel a odchod pěšky v počtu asi 100 vězňů doprovázených eskortou strážných a kápů do práce v podzemí.

Vyčerpávající práce ve štolách začínala okolo 7 hodiny ranní. Kolem 12:30 byla přestávka na oběd, trvající asi 45 minut. V této době jedli vězňové na místě polévku přinesenou z tábora. Pak pracovali do 18 hodin. Následoval návrat do tábora, a 3 – 5 hodinový apel (z důvodu mnoha každodenních úmrtí bylo velice těžké počítat vězně). Po apelu večeře a volný čas. Ve 21 hodin začínal „noční klid“.

Při příchodu do práce byli vězni rozděleni do různých pracovních skupin a povaha práce každého jednotlivce se často měnila. Stálé osazenstvo bylo pouze v těchto skupinách: při kladení kolejnic, u lokomotivy, u práce betonářské a zednické. Nikdy však nesměla být sestavena společná skupina z vězňů Litoměřických a terezínských. Vždy pouze podle příslušnosti tábora.

Vrch Bídnice a uvnitř labyrint podzemních štol. Cesta na pracoviště netrvala dlouho…

Hlavní cesta propojující brány kasáren.

V podzemní továrně nevydržel za tak hrozných podmínek nikdo dlouho pracovat. Vězni byli velmi často vyměňování. Nemoc a smrt byla jediným vysvobozením. V nízkých úzkých chodbách projížděla malá lokomotiva s vozíky, na kterých byl z dolu vyvážen vytěžený vápenec. Nesnesitelně kouřila a kazila již tak dost těžko dýchatelný vzduch. Což byla další útrapa pro pracující vězně.

Vězni, kteří zde pracovali, nikdy nevěděli, vyjdou li po směně živí. Nejčastější příčinou úmrtí bylo vysílení, zápaly plic, zlomeniny, těžké vnitřní úrazy a v neposlední řadě i závaly. Při práci na rozšiřování dolu se velmi často utrhl strop, který pracující vězně zavalil kamením. Zasypaní lidé nesměli být vyhrabáni, i když velmi často ještě žili. Jen v případě, že pod závalem zůstala i sbíječka nebo lopata, musel být kámen odstraněn.

Strach ze závalů však používali vězni ke chvilkám odpočinku. Ti, kteří zde pracovali déle, věděli, že než se strop utrhne, padají nejprve jednotlivé kaménky. Podle toho se jim někdy podařilo odběhnout do bezpečné vzdálenosti. Chtěli li mít chvilku klidu k odpočinku, nenápadně vyhodili kámen ke stropu, Jakmile dozorce zjistil, že spadl kámen, okamžitě opouštěl nebezpečný prostor, s tím, že se nikdo nesmí vzdálit. Po jeho odchodu byl tak chvilku čas na odpočinek. Běda však, zjistil li strážný pravou příčinu pádu kamenů…

Při vyvážení vápence z dolu bývaly velmi časté těžké úrazy, když přeplněný železný vozík spadl s vysoké navážky, kam se kámen vysypával. Unavení a ztýraní, podvyživení vězni museli holýma rukama tahat vozíky po kamenech, bez jakéhokoliv nářadí zpět na navážku. Mnohdy se vozík vysmekl a spadl na ně. Polámané a rozdrcené kosti byly denním výsledkem práce na Richardu. Po skončení směny vynášeli vězni mrtvá těla ven z podzemí na nosítkách určených pro potraviny.

V roce 1945 vypukla u vězňů epidemie tyfu. Příčin vzniku tohoto onemocnění bylo několik:

• Další a další transporty vězňů z různých táborů.
• Neuvěřitelné rozmnožení štěnic v Litoměřickém koncentračním táboře.
• Absolutně zanedbaná hygiena všeho druhu.
• A v neposlední řadě i skutečnost, že vodovodní zařízení v dole bylo poškozeno a voda, kterou vězni pili, byla přiváděna v této době přímo z Labe, ačkoli vedení dolu vědělo, že voda je závadná.

Později pak, když se objevily první případy skvrnivky mezi vězni Litoměřického tábora, byla tato nemoc zatajena bez ohledu na nebezpečí, že epidemií bude zamořeno celé okolí. Teprve, když se v dubnu roku 1945 objevily první příznaky tyfu na IV. dvoře v Malé pevnosti, bylo zjištěno, že prvními oběťmi byli právě vězni, kteří v Richardu pracovali.

Z pevnosti přestaly pracovní kolony na tuto práci docházet. Bylo však již příliš pozdě. Za hrozných podmínek, které v přeplněném táboře panovaly, se nemoc rozšiřovala po celém koncentračním táboře. Vedení tábora však pouze uzavřelo IV. dvůr a nechalo vězně napospas osudu. Jen konec války a příchod armády zabránily tomu, aby si tyfová epidemie nevybrala ještě strašnější daň než doposud.

Některé zavšivené a tyfem zamořené budovy bylo nutné po skončení války zcela zlikvidovat.

Naposledy upraveno 23. 9. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek