Temná minulost druhé světové války

Vyhledávání

Koncentrační tábor Litoměřice

Práce na výstavbě podzemní továrny Richardwerke



Pracovní den vězňů byl asi následující:

V 5 hodin ráno byl budíček. Prováděli jej kápové. Holemi a biči vyháněli vězně z bloků na apelplac. Po výdeji ranního jídla (půl litru „kávy“ a krajíček chleba), následoval nástup všech vězňů na ranní apel. Vězni, kteří onemocněli, se hlásili ráno u “Blockältesten“ jednotlivých bloků, kteří pak dále hlásili jejich počet na ranním apelu. Nemocní vězni nastupovali před Krankenrevierem, kde měli být prohlédnuti lékařem (vězněm) a ponechání buď v nemocnici, nebo na svém bloku.
Vězni nastupovali podle pracovních komand. Pokud v některé pracovní skupině nebyl dostatečný počet vězňů, doplňovali jej kápové nemocnými vězni, nebo vězni z dílen, které násilím přiváděli na apelplac. Jednotlivá komanda pak odcházela na svá pracoviště, přičemž je doprovázeli strážní SS.

Pracovní doba byla 12 hodin. V létě od 6 do 18 a v zimě od 7 do 17 nebo od 8 do 20 hodin.
Na některých pracovištích nastupovala i noční směna na další dvanáctihodinovou směnu. Při příchodu do práce byli vězni rozděleni do různých pracovních skupin a povaha práce každého jednotlivce se často měnila. Stálé osazenstvo bylo pouze v těchto skupinách: při kladení kolejnic, u lokomotivy, u práce betonářské a zednické. Nikdy však nesměla být sestavena společná skupina z vězňů Litoměřických a terezínských. Vždy pouze podle příslušnosti tábora.

Přestávka byla pouze v poledne a to v délce 30 minut. Při této přestávce strážní shromáždili, přepočítali pracovní skupiny. Poté byla vydána polední dávka jídla (řídká a vodová polévka přinesená z tábora).
Po ukončení práce následovalo seřazení a přepočítání celé skupiny a návrat do tábora, kde se konal večerní apel. Trval obvykle déle, často i několik hodin protože z důvodu mnoha každodenních úmrtí bylo velice těžké počítat vězně a odsouhlasit skutečný stav se stavem táborové kartotéky.
Na večerních apelech museli vězňové přihlížet výkonu trestů na provinivších se vězních. Následovala večeře a ve 23:00 byl nařízen noční klid a vězňové nesměli popouštět své bloky.


Oběžník Mineralöl-Baugesellschaft Richard – který určuje pracovní časy. Od 6. 12. 1944 denní směna 8–20 hodin, noční 20–8 hodin, pracovní směna pro venkovní stavby 8–16 hodin. Dále píše další instrukce kolik mužů a od kolika firem bude na pracovištích přítomno – např. AEG 30 mužů, BSA 80 mužů, Baltrush 33 mužů, Kieserling 65 mužů, včetně vedoucích pracovníků a podpůrného personálu připraveni od 16 hodin ve štolách. Firma Niklas, Elbe a Baltrush, Elbe pracuje od 6. 12. 1944 na čerpací stanici do 20 hodin, v případě, že je dostatek světla. V opačném případě musí být instalováno dodatečné osvětlení. Stručný překlad textu – Tomáš Kos.
Oběžník Mineralöl-Baugesellschaft Richard – který určuje pracovní časy.
Od 6. 12. 1944 denní směna 8–20 hodin, noční 20–8 hodin, pracovní směna pro venkovní stavby 8–16 hodin.
Dále píše další instrukce kolik mužů a od kolika firem bude na pracovištích přítomno – např. AEG 30 mužů, BSA 80 mužů, Baltrush 33 mužů, Kieserling 65 mužů, včetně vedoucích pracovníků a podpůrného personálu připraveni od 16 hodin ve štolách.
Firma Niklas, Elbe a Baltrush, Elbe pracuje od 6. 12. 1944 na čerpací stanici do 20 hodin, v případě, že je dostatek světla. V opačném případě musí být instalováno dodatečné osvětlení.


Vrch Bídnice a uvnitř labyrint podzemních štol
Vrch Bídnice a uvnitř labyrint podzemních štol.
Cesta na pracoviště netrvala dlouho…


Hlavní cesta propojující brány kasáren
Hlavní cesta propojující brány kasáren.


V podzemní továrně nevydržel za tak hrozných podmínek nikdo dlouho pracovat. Vězni byli velmi často vyměňování. Nemoc a smrt byla jediným vysvobozením. V nízkých úzkých chodbách projížděla malá lokomotiva s vozíky, na kterých byl z dolu vyvážen vytěžený vápenec. Nesnesitelně kouřila a kazila již tak dost těžko dýchatelný vzduch. Což byla další útrapa pro pracující vězně.

Vězni, kteří zde pracovali, nikdy nevěděli, vyjdou li po směně živí. Nejčastější příčinou úmrtí bylo vysílení, zápaly plic, zlomeniny, těžké vnitřní úrazy a v neposlední řadě i závaly. Při práci na rozšiřování dolu se velmi často utrhl strop, který pracující vězně zavalil kamením. Zasypaní lidé nesměli být vyhrabáni, i když velmi často ještě žili. Jen v případě, že pod závalem zůstala i sbíječka nebo lopata, musel být kámen odstraněn.

Strach ze závalů však používali vězni ke chvilkám odpočinku. Ti, kteří zde pracovali déle, věděli, že než se strop utrhne, padají nejprve jednotlivé kaménky. Podle toho se jim někdy podařilo odběhnout do bezpečné vzdálenosti. Chtěli li mít chvilku klidu k odpočinku, nenápadně vyhodili kámen ke stropu, Jakmile dozorce zjistil, že spadl kámen, okamžitě opouštěl nebezpečný prostor, s tím, že se nikdo nesmí vzdálit. Po jeho odchodu byl tak chvilku čas na odpočinek. Běda však, zjistil li strážný pravou příčinu pádu kamenů…

Při vyvážení vápence z dolu bývaly velmi časté těžké úrazy, když přeplněný železný vozík spadl s vysoké navážky, kam se kámen vysypával. Unavení a ztýraní, podvyživení vězni museli holýma rukama tahat vozíky po kamenech, bez jakéhokoliv nářadí zpět na navážku. Mnohdy se vozík vysmekl a spadl na ně. Polámané a rozdrcené kosti byly denním výsledkem práce na Richardu. Po skončení směny vynášeli vězni mrtvá těla ven z podzemí na nosítkách určených pro potraviny.

V roce 1945 vypukla u vězňů epidemie tyfu. Příčin vzniku tohoto onemocnění bylo několik:

  • Další a další transporty vězňů z různých táborů.
  • Neuvěřitelné rozmnožení štěnic v Litoměřickém koncentračním táboře.
  • Absolutně zanedbaná hygiena všeho druhu.
  • A v neposlední řadě i skutečnost, že vodovodní zařízení v dole bylo poškozeno a voda, kterou vězni pili, byla přiváděna v této době přímo z Labe, ačkoli vedení dolu vědělo, že voda je závadná.

Později pak, když se objevily první případy skvrnivky mezi vězni Litoměřického tábora, byla tato nemoc zatajena bez ohledu na nebezpečí, že epidemií bude zamořeno celé okolí. Teprve, když se v dubnu roku 1945 objevily první příznaky tyfu na IV. dvoře v Malé pevnosti, bylo zjištěno, že prvními oběťmi byli právě vězni, kteří v Richardu pracovali.

Z pevnosti přestaly pracovní kolony na tuto práci docházet. Bylo však již příliš pozdě. Za hrozných podmínek, které v přeplněném táboře panovaly, se nemoc rozšiřovala po celém koncentračním táboře. Vedení tábora však pouze uzavřelo IV. dvůr a nechalo vězně napospas osudu. Jen konec války a příchod armády zabránily tomu, aby si tyfová epidemie nevybrala ještě strašnější daň než doposud.


Některé zavšivené a tyfem zamořené budovy bylo nutné po skončení války zcela zlikvidovat
Některé zavšivené a tyfem zamořené budovy bylo nutné po skončení války zcela zlikvidovat.
Originál fotografie je přechováván v archivu Památníku Terezín.


(Z důvodu minima informací o plánované i započaté výrobě v podzemí Richard I. II a III není toto téma zatím na této stránce zpracováno.)


_____________­________________________­___

Mimo jiné použity informace nebo části dokumentů ze sbírkových fondů, které zpřístupnil:

  • Archiv Památníku Terezín:
  • Vojenský ústřední archiv
  • Archiv bezpečnostních složek
  • Národní archiv http://www.nacr.cz/

Naposledy upraveno 1. 12. 2013


předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek


Web Archiv Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
do fondu České národní bibliografie.
Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky
a online zpřístupňovány na www.webarchiv.cz.
CC Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.
Technické řešení © 2010–2014 Dalibor Hellebrant.
Obsah stránek je k dispozici s licencí Creative Commons, výjimkou mohou být některé fotografie, u nichž (popř. v zápatí článku) je uvedena jiná informace o autorství než Richard-1.com.