Chodba „D“

Stojíme za masivní ocelovou bránou, která byla vybudována v roce 1957 (vybudovala firma – n. p. Baraba Praha), kdy v podzemí probíhala poválečná těžba vápence (ukončená v roce 1963). Před námi se v temnotě ztrácí obdélníkový profil železobetonového tunelu a tvář nám ovívá zatuchlá vůně proudícího vzduchu. Na vlhké, bahnem pokryté betonové podlaze se u stěn rýsují obrysy polozasutých strouh, sloužících k odvádění spodní vody z podzemí. V prostřední části tunelu je částečně znatelné vybrání pro uložení pražců úzkorozchodné železnice. Po levé straně tunelu je zamřížovaný vstup do páteřní chodby C, který pro tuto chvíli míjíme a budeme se mu věnovat v jiné, samostatné části stránek, věnovaných tomuto tématu.

Mapka popisované části podzemí.

Zamřížovaná chodba odděluje vstup do chodby C.

Pohled na vstupní část páteřní chodby D.

V betonové podlaze je drenáž poválečného odvodnění.

Pohled na počáteční partie chodby D před … no řekněme před delší dobou …

Postupujeme do nitra betonového tunelu. Tato část podzemí je novodobá = poválečná ( v tomto případě byl tunel již vybetonován jako monolit). Avšak po několika metrech chůze již vcházíme do původní válečné páteřní chodby D. Chodba se na první pohled ničím neliší od „nového“ tunelu. Při bližším ohledání jsou však patrné drobné rozdíly. V podlaze u levé stěny jsou zbytky původní válečné železnice o rozchodu 600 mm (poválečná kolej pro odvoz vytěženého vápence vedla střední částí tunelu). Ani stěny betonového tunelu nejsou tolik hladké a strop z betonových hranolů navazuje na stěny v pravém úhlu (viz foto). V těchto místech bylo v době výstavby továrny plánováno vybudovat masivní železobetonovou vstupní bránu. K tomuto však již nedošlo a můžeme se pouze dohadovat, jaký měl být její vzhled. Podle mapy usuzuji, že se pravděpodobně mělo jednat o posuvná vrata, která by zajížděla do otvorů v bočních stěnách.

Na fragmentu původní mapy je zřetelně zakreslen plánovaný vzhled posuvných bran uzavírajících vstup do podzemí.

Rozmezí poválečné a válečné betonáže chodby D.
Nejmarkantnější rozdíly se dají pozorovat na vzhledu stěn, na kterých je možné znatelně spatřit obtisk bednění.
Strop válečné betonáže také není jako betonový monolit, ale je vystaven ze železobetonových hranolů.

Válečná betonáž chodby D.

Původní izolátory ve stěnách chodby.
Zde se jednalo pravděpodobně o dráty nízkého napětí, nebo komunikace (telefony) do jednotlivých částí továrny a na povrch.
Elektřina byla do továrny přiváděna vysokonapěťovým kabelem, který do podzemí vstupoval větrací šachtou v chodbě č. 5.

Přicházím ke zbytkům cihlové zdi, která zde byla vystavěna po ukončení těžby v roce 1963. V těchto místech také končila expozice, kterou zde měl v 70 – 80 letech umístěn Památník Terezín. Procházíme otvorem ve zdi, dostáváme se k první křižovatce chodeb a za sebou necháváme prakticky poslední bezpečnou část podzemí dolu Richard I. Odbočujeme do chodby č. 85. Míjíme částečně zatopený výklenek se zbytky větracího vrtu, na jehož dně je zákeřná past v podobě řídkého jílového bahna. Přelézáme první z velkých závalů a přicházíme do bývalé dálnopisné a telefonní centrály. Podlaha je zatopená, ale zvedající se podloží rozlomilo a vyzvedlo betonové desky, po jejichž střední části se lze poměrně bezpečně dostat do dalších místností. Z původního vybavení nezůstalo absolutně nic. Pouze holé betonové zdi a cihlové příčky.

Ocelová trubka pažení větracího vrtu v nevelkém výklenku č. 87 se zabořila do jílového bahna.
Z otvoru stále kape voda vyplavující další jíl.

Jeden z menších opadů vápence u vstupu do bývalé telefonní centrály.

Na popraskané betonové podlaze máme znatelný důkaz zdvihajících se slínovců.
Slínovce ve styku s vodou bobtnají a drtí vše, co jim stojí v cestě.

Průchody do jednotlivých místností telefonní centrály.

Podlaha centrály bývala po většinu roku zatopená.

Železobetonové překlady na stropě a zbytky elektrické instalace.

Až úplně na samém konci chodby č. 85 lze spatřit ocelovou trubku, která se sesula z větracího vrtu.

V zadní části bývalé telefonní centrály je průchod, kterým se dostáváme k chodbám č. 90 a 93. Jedná se o první část pozůstatků po předválečné těžbě vápence – takzvaných „stařin“. V těchto místech neprobíhala žádná výroba. Nacházíme však neklamné známky prací na rozšiřování této štoly. Původní drť navršená na podlaze je u stěn a v zadní části částečně odklizena. A jako další zajímavost zde můžeme spatřit prakticky všechny v Richardu používané novodobější těžební postupy.

Čelba i strop, kde jsou místy zcela zřetelné otvory po vrtání a odstřelech. Kolejové pole, které doposud stojí na „náspu“ z vápencové drti. Po obou stranách koleje jsou znatelná místa, kde byla drť odstraněna a štola vyčištěna až na původní podlahu. Vypadá to, jako by odtud dělníci (vězni) odešli pouze před malou chvilkou.

Boční vstup do telefonní centrály v chodbě č. 85.

Stařiny (původní předválečná těžba) v chodbě č. 90.
Přibližně takovýto profil chodeb měla předválečná těžba.

Q" znamená německy „Querschnitt“, v češtině „průřez“, nebo „příčný řez“.
Ve štole je takto označeno místo, kde byla Němci štola měřena.
Výsledky měření (zpravidla výška, šířka, nadmořská výška) se zakreslovaly do mapy, kde byly zanášeny tyto údaje.
Číslo u „Q“ je symbolické, nesouvisí s číslováním štol a sloužilo pouze ke správnému spárování s mapami, aby bylo možné vše dohledat.

V zadní části chodeb č. 90 a 93 se po těžbě zachovala i kolejová pole.
Kolejové pole spočívá na nevelkém „náspu“ původní podlahy.
Násep měl být později také odstraněn.

Kolej končí v nevelké vzdálenosti nedaleko od konce štoly.
Volný prostor by určen jako místo, kam se po odstřelu sesunul odtržený kámen,
který se následně musel ručně vybrat, ručně naložit na vozíky a odvézt..

Po těžbě se zachovalo i pár známek postupu prací.
Na fotografiích jsou znatelné otisky po vrtáku a černé očazení ukazuje na místo po odstřelu.
Směr výbuchu se dá jasně určit při pohledu na nejbližší okolí vrtu.

Vcházíme nazpět do betonové chodby D a postupujeme hlouběji do nitra továrny. V této části je znát, že podlaha byla betonová se zapuštěnou kolejí. U levé zdi jsou obdélníkové betonové desky, pod nimiž je ukrytý kolektor na kabely, potrubí a odpadní vodu. (Předpokládám, že tato část podzemí mohla v budoucnu sloužit i jako překladiště výrobků. Mohl sem zajet jak nákladní automobil, tak vozíky úzkorozchodné železnice.)

Jsme zpátky v chodbě D.
Betonáž stěn a stropu je datovaná do válečné výstavby.
„Nová“ je pouze cihlová příčka vybudovaná přibližně v roce 1963 po ukončení těžby.
V pravé části fotografie lze spatřit zlom betonu v místě, kudy stále ještě vedou zbytky kolejiště.
V době výstavby a provozu továrny Richard I. byla kolej zapuštěna do betonu.

Další z mnoha pohledů do chodby D, přibližně 70 m od vstupu.
Na fotografii lze spatřit i zbytky kolejiště, odbočky do bočních chodeb a na konci fotografie první ze závalů.

Pod závalem vytéká potok vody, a to i přesto, že pod podlahou je vybudovaná soustava kanalizace.
Ta je však na mnoha místech poškozená nebo ucpaná.

V době, kdy podzemím neprotékal potok vody, bylo možné nahlédnout i do jednoho z kolektorů pro rozvod vody.

Pohled na různé druhy zajištění stropu.

Názorný pohled na vestavby do rozšířeného profilu chodby.
Stěny jsou vybetonovány a strop tvoří betonové hranoly.
Místo mezi novým a původním stropem je po stranách dozděno a vyplněno zakládkou.
Za povšimnutí stojí výše opadů materiálu. Původně končil strop u betonových hranolů stropu.

Znovu pohled do chodby D.
Na fotografii je znatelně vidět, jak se betonové profily stropu pomalu prohýbají…

Vystupujeme na mocnou vrstvu opadaného kamení, která zaplňuje chodbu D prakticky až k hranici původního stropu. Po levé straně chodby D se objevuje otvor, kterým se dá sestoupit až k hladině vody, která zaplnila chodbu č. 35 – místo kde stávala hlavní transformátorová stanice pro strojírenskou továrnu Richard I. Z vodní hladiny vystupují cihlové kobky, které oddělovaly jednotlivé transformátory. Na zdech je možné spatřit porcelánové izolátory a někde i zemnící pás. Podrobnější prohlídka bohužel není možná, protože všude je hladina hluboké, křišťálově čisté, a hlavně ledové vody. Jediná možnost je skočit na jednu ze stěn kobky a odtud udělat alespoň fotografii. Touto cestou by se dalo pokračovat i dál, ale na konci chodby není možné bezpečně sestoupit dolů a jakýkoliv další pohyb zde by mohl mít za následek minimálně velice nepříjemný pád do vody.

.]
„Kobky“ jedné z transformáto­rových stanic (chodba č. 35).
Ve spodní části fotografie je znatelná hladina vody.
Tyto prostory (o délce cca 25 m) nebylo možné projít. Voda byla hluboká a studená, na dně jílové bahno. Cesta po hraně kobek by byla sice možná, ale dostat se do zadní části těchto prostor bez rizika pádu do ledové vody a stavební suti pod hladinou, bylo prakticky nemožné.

Avšak…. Přestože jsou prostory této transformátorové stanice nepřístupné (přibližně 1,5 metru ledové vody), podařilo se pořídit několik fotografií těchto prostor.
Další informace o této stavbě naleznete na stránce Prohlídka zatopené transformátorové stanice.

U vstupu do místnosti č. 97 je cihlová vyzdívka se zbytky rámu dveří a za ním se pod hladinou vody rýsují obrysy uložení nějakého (dnes již těžko určitelného) zařízení. Základy jsou po stranách zakončeny kolejnicí, po které mohl například pojíždět portálový jeřáb. Bohužel ani zde nedovoluje hluboká voda bližší průzkum. Pokud by se tudy však někdo přesto rozhodl projít při kraji zdi, mohl by vylézt po závalu a dostat se zpět do chodby D. Na pravé straně cihlové zdi je zhruba v polovině zabudován z traverz svařený závěs, na kterém mohla být například umístěna nádrž.

Místnost č. 97.
Na stěnách jsou zachovalé závěsy pro dnes již těžko určitelné zařízení nebo vybavení.
Spodní část místnosti je zatopená.

Od roku 1945 odpočívá pod hladinou vody dřevěná koza a nosítka na beton či maltu.
Kdo se tohoto nářadí asi naposledy dotýkal a jaký byl jeho osud…

Procházíme do místnosti č. 98. Mezi kusy opadaných kamenů prosvítá původní betonová podlaha tohoto skladiště nebo možná dílny.
V zadní části místnosti se ve vrstvě prachu doposud dají najít drobné trofeje v podobě elektrických součástek. Většinou se jedná o jakési porcelánové destičky s otvory, nepopsatelné plechové šablony, pružinky, konce kontaktů (možná z relátek), slabounké drátky, titěrné šroubky a v neposlední řadě opálené pozůstatky dnes již prakticky nečitelných kartotéčních lístků a další neurčitelná torza papírů.
Mimo tyto zlomky je betonová podlaha na několika místech pokryta zbytky dřevité vlny, která se používala například k ochraně a uložení přepravovaných křehkých předmětů.
Třeba právě zde, v těchto místech, měla firma Gettewent (Gedewent?) svůj přísně utajovaný automat na elektronky. Možná zde bylo pouze skladiště výrobků.

Vcházíme do chodby č. 98 a přilehlých místností.

Vybrání v místnosti č. 98. Cihlový sokl je o nestejné výšce.

Možná, že v této části továrny, byl ke konci války instalován stroj na výrobu elektronek.
Na podlaze bylo možné nalézt zbytky elektrotechnických součástek (fotografie součástek si můžete prohlédnout na stránce “nálezy“).

U stěny v chodbě č. 94 lze spatřit srovnané cihly.
Již je nikdo nikdy na nic nepoužije a zůstanou zde jako němý svědek.

Při návratu zpět do chodby č. 95 sledujeme kolej, kterou lze občas zahlédnout pod opadaným vápencem. Dostáváme se až na křižovatku chodeb č. 94 a 95.
Odklízíme opadané kameny v místě předpokládaného křížení kolejí a po několika minutách přerovnávaní balvanů spatřujeme původní křižovatku do kolejí o rozchodu 600 mm, zapuštěných do betonu. Je to v pravdě unikátní nález, protože většina ostatních kolejí byla vytrhána a pouze v místech závalů se dá předpokládat, že by se tam kolej mohla zachovat.

Pod nánosem kamení a suti je v betonové podlaze zapuštěná unikátní křižovatka kolejí.

Ze systému chodeb v pravé části podzemí se vracíme do páteřní chodby D. Míjíme zatopenou chodbu č. 97 a zůstáváme stát. Cesta vpřed je však prakticky znemožněna velkým závalem. Ano občas se tudy protáhnout dalo, ale tento zával byl v době posledních návštěv podzemí tak nestabilní a z tak obrovských bloků vápence, že se tudy odvážil projít jen málokdo.
Nicméně nelze si nevzpomenout, že ještě před několika lety (rok 1998 ±), se tudy dalo projít v původní chodbě vyztužené traverzami z ocele a betonu. Pak přišel rok 2003 ± a při jednom z rozsáhlých závalů se celá chodba zhroutila a vše zůstalo pod tunami kamení.
Po určitou dobu se dalo po vrchní části závalu projít. Postupně však docházelo k dalším a dalším opadům, až nakypřená hornina uzavřela chodbu D až ke stropu. A jak jsem psal v úvodu této kapitoly, tímto prostorem se vydala pouze osoba značně otrlá (a to je podle mne hodně slušné pojmenování pro odvážlivce se sebevražednými sklony… ). Pojďme však dál.

Z technických důvodu se v popisu „přeneseme“ o pár desítek metrů až na křižovatku chodby D a chodby č. 110, protože cestu nám znemožnil výše zmíněný zával chodby D.

Za zády máme zohýbané traverzy, které vyčnívají zpod totálního závalu nedaleko chodby č. 45. Sestupujeme až na původní betonovou podlahu chodby, která se zde zachovala díky masivním nosníkům včetně několika metrů koleje – poválečné, tzv. čížkovické těžby.

Přelézáme zbytky popadané, do sebe zaklíněné výdřevy a prohlížíme si profil páteřní chodby D. V dálce se při svitu baterek v temnotě a mírném ohybu ztrácí 5 – 7 m široká a přibližně 4 m vysoká štola, jejíž boky a strop jsou v pravidelných vzdálenostech napříč vyztuženy mohutnou železobetonovou klenbou.
V místech, kde je chodba přerušena křižovatkou nebo odbočkou do dalších hal, jsou betonové stropní nosníky překříženy. V době výstavby byla na stěnách a stropu chodeb nanesena vrstva vápno-cementové kaše s přídavkem vodního skla. Tato povrchová úprava sloužila hned k několika účelům. Bílá barva zlepšovala osvětlení podzemních prostor, zpevňovala povrch a v případě opadu byl znatelný rozdíl v barvě povrchu. Později byl vápno-cementový potěr nahrazován pryskyřicí, taktéž v bílé barvě. Místa, kde bylo potřeba izolovat stěny, byla používána pryskyřice tmavé barvy. Tato úprava byla v převážné většině používaná ve spodní části stěn, před následnou cihlovou obezdívkou nebo betonáží. V době války a poválečné těžby byl strop chodby doplněn o dřevěnou výdřevu a zapažení stropu.

Pohled do chodby D přibližně v roce 1965 – stěny i strop jsou v té době stále ještě vybaveny výdřevou

Takto vypadala část chodby D ještě v roce 2001. Chodbou se dalo projít .
Pohled na stropní traverzy však vyvolával mrazení v zádech.

Chodba D je asi po 200 metrech uzavřena závalem, který je navršen až ke stropu.
Před lety byla v místě pokroucených traverz chodba, kterou se dalo poměrně pohodlně projít až k východu.
(Na fotografii je pohled směrem k východu.)

Jedno a totéž místo v časovém rozmezí přibližně pěti let…

Povšimněte si co se stane, když v podzemí spadne blok vápence.

Chodba D a zcela neprůchodné odbočky do chodby č. 47 a 117.

Místy se zachovaly ještě zbytky ztrouchnivělé výdřevy z kulatin.

Chodba D ve své střední části.

Betonovými nosníky prochází původní ocelové potrubí rozvodu vody a páry.

Po pravé straně míjíme odbočky do hal (č. 110 a 113) znepřístupněných deformovanou klenbou, která končí v podobě neproniknutelných závalů. Strop a výztuže jsou v této části podzemí tmavé, místy až černé. Toto zabarvení bylo způsobeno požárem, který zde někdo založil v 90. letech (jako dítě školou povinné si pamatuji na hustý neproniknutelný dým, který nám po několik dlouhých týdnů nedovoloval provádět výpravy do tajemného podzemí továrny). Prohlížíme si odbočky do sálů a chodeb po levé i pravé straně páteřní chodby D. Všude jsou rozsáhlé opady vápence, které pokrývají podlahu vrstvou o rozdílné mocnosti. V chodbě č. 125 se odtrhla kompletně celá stropní vrstva vápence. Ta pokryla podlahu souvislou vrstvou balvanů. Zhruba v polovině chodby č. 125 je přístup do zadní pravé části továrny zamezen nově vystavenou cihlovou zdí, oddělující přístup do nově upravených prostor úložiště. Prohlížíme si zbytky kanceláří a toalet. Po prohlídce klopýtáme přes opadané balvany nazpět do chodby D. Přicházíme až ke křižovatce chodeb u sálu č. 133. I zde je nově vybudovaná cihlová zeď zamezující přístup do jedné z největších hal v podzemí – sálu č. 133. Protože není možné dostat se za tuto cihlovou zeď, musíme postupovat dál do labyrintu podzemního chodeb.

Zastavujeme u odbočky do chodby č. 142. Nad hlavou si prohlížíme pokroucenou ocelovou traverzu. Neklamná známka toho, že i zde zanedlouho dojde k nevyhnutelnému zřícení této dříve páteřní chodby. Na původní podlaze jsou znatelné prohlubně po pražcích. Tudy vedla od roku 1947 do roku 1963 poválečná kolej čížkovické těžby. O koleje se již dávno někdo postaral, ale pražce lze stále ještě místy zahlédnout. U cihlové stěny, kterou je obezděn původní profil štoly, je nevelká, nízká stavba neznámého účelu. (V nedávné době zde byla navršena hromada litinových a ocelových špon. Je možné, že cihlové boxy byly určeny pro přechodné uchování železného odpadu. Přesný význam tohoto místa by se dal vyčíst v plánech, ale stejně jako na mnoha jiných místech, o této části se informace nezachovala – nebo alespoň ne v mě dostupných plánech).

Zde si prohlížíme malou expozici všemožných, převážně historických nálezů. Máme zde různé plechovky od mazacího tuku, střepy od lahví, zbytky žárovek, novodobé ohořelé svíčky a další mnohdy těžko specifikovatelné exponáty. Ve stěně chodby je zabudován nosník, na kterém zůstal prakticky nepoškozený shluk porcelánových izolátorů.

ZDE – Pro ilustraci – část původního plánu, technické mapy. Podle originálu digitálně překresleno a přeloženo.

Zastavujeme u odbočky k sálu č. 142 a prohlížíme si nazeleno natřená ocelová vrata s drátěnou mříží. I zde se jedná o novodobou úpravu úložiště. Za svitu baterky se dá nahlédnout dovnitř a spatřit část vyklizeného a stavebně zajištěného sálu. (Tuto část podzemí si prohlídneme v kapitole nazvané – Pravá část podzemí – 2 část.).

Páteřní chodba D však pokračuje dál do temného nitra vrchu Bídnice. Před námi lze ve svitu baterek spatřit další z mnoha opadů vápence. Přelézáme přes velké bloky horniny a snažíme se dělat co nejmenší hluk. Odchlíplé „flece“ vápence na stropě hrozí, že je jakýkoliv větší otřes uvede do pohybu a… Někde v těchto místech končila v roce 1945 předválečná těžba vápence a vlastně i hlavní (válečná), páteřní chodba D, podzemní továrny Richard I. Zde však v tento okamžik ukončíme naši prohlídku – přesněji řečeno – ukončíme stránku věnovanou páteřní chodbě D.

Pohledy na chodbu D v zadní části (okolí sálů č. 123 a 133).

Chodba D o pár desítek let dříve.
V prostřední části chodby ještě vede těžní kolej poválečného dobývání.

Blíže nespecifikovaná cihlová stavba v chodbě D u č. 133.
Mohlo se jednat o určitou podobu kontrolního místa.
V jednom z výklenků byla nalezena hromada litinových a ocelových špon od obráběcích strojů.

Nosník a porcelánové izolátory. V podzemí byl kromě osvětlení i rozvod telefonních drátů.

I zde pokračuje pomalá destrukce podzemí. Ocelové nosníky stropu se pomalu kroutí a deformují.

Cihlová vyzdívka zamezující vstup do nově uzavřených a upravených prostor úložiště.

Chodba D pokračuje dál temným tunelem, ale to už je zase jiné téma a jiná stránka. Takže jste-li připraveni, můžeme se společně vydat do vytěžených prostor, poválečného dobývání vápence.

Líbila se Vám tato stránka?
Zvažte tedy prosím možnost přispět na tento projekt drobným finančním obnosem, můžete tak učinit zde:
Podpořte webové stránky TOVÁRNA RICHARD dobrovolným příspěvkem.

_{o(09. 18).}

Naposledy upraveno 23. 4. 2021

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek