Památka „paní psové“ Sylvy

Tato stránka je věnována památce mé milované feně německého ovčáka – Sylvě

*14. 2. 1997

+28.12. 2008

Na začátku to bylo chlupaté psí klubíčko a pro mne nová životní zkušenost. Do té doby jsem nevěděl, co obnáší pojem „budu mít psa“. Jako všechny začátky i tento byl dosti krušný. Počínaje rozkousáním všeho možného a vlastně i nemožného až po vydrápanou omítku v bytě, při pokusech jít hledat svého páníčka. Po několika týdnech však se nám podařilo shodnout se na tom, co bude pro obě strany výhodné a příjemné. Pro mě tím začalo dvanáct let překrásného soužití psa a člověka.

Sylva mě doprovázela prakticky na každém kroku a bylo opravdu velice málo míst a času, kdy došlo k našemu krátkému odloučení. A byla to právě ona, kdo mě navrátil zpět do dětských let, kdy jsem se zajímal o továrnu Richard. A tak jsem spojil dobré s užitečným a takzvané venčení jsem pojal badatelsky. Prakticky každý den jsme se Sylvou bok po boku prolézali křoviny a pláně v okolí Litoměřic, hledajíce zbytky této válečné stavby. Vlastně se dá napsat, že nebýt jí, nebyly by ani stránky o Richardu (a později i o pevnosti Terezín).

V podzemnickém světě byla Sylva známa i pod přezdívkou „paní psová“.

V době psí puberty se Sylva dostala do většího psího kolektivu, přičemž mimo jiné procházela výcvikem v poslušnosti. Její nechuť ke kousání do figurantů, ale naopak velký zájem o hledání čehokoliv, to vše předeslalo další směr v jejím výcviku – Sylva se začala cvičit ve vyhledávání předmětů a lidí. V hledání předmětů dosáhla takové dokonalosti, že jsem mohl bez obav zahodit klíče či cokoliv jiného třeba do vysoké trávy a věděl jsem jistě, že o danou věc nepřijdu.

Co se týká záchrany lidí, nikdy nebyla nasazena v „akci“, ale speciálně v podzemí Richardu mi několikrát ukázala, kde nechal tesař onu pověstnou díru (v tomto případě díru k dennímu světlu). Stejně jako mě i jí se stalo podzemí druhým domovem. Venku musela prozkoumat jakoukoliv skulinu a její závislost mi mnohdy způsobovala obavy, jestli už to tak trochu nepřehání.

Později, když jsem se přestěhoval do Terezína, jsem byl mnohokrát svědkem toho, že vběhla do podzemních chodeb jenom proto, aby se vynořila ve zcela jiném východu z podzemí a přivítala mě radostným vrtěním ocasu.

Při fotografování nebo natáčení se prakticky pokaždé jako náhodou připletla před objektiv, a tak na mnoha fotografiích lze zahlédnou její rošťácký xichtík, popřípadě celou paní psovou.

Asi by se dalo popsat mnoho stránek a stále by to bylo málo. Vím, že po jejím odchodu již svět nebude takový, jako byl po jejím boku…

Sylva v jednom ze svých největších živlů – v podzemí…

Tam, kdesi v tichém stínu stromů spí svůj věčný sen…

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek