Krematorium

Pohled na krematorium KT Litoměřice.

Úmrtnost v litoměřickém koncentračním táboře a podzemní továrně Richard byla velmi vysoká. Za jediný rok v Litoměřicích zahynulo kolem 4 500 vězňů. K obrovskému zvýšení úmrtnosti došlo v období zimy 1944 a jara 1945, kdy zde propukla tyfová epidemie. V této době byla denní úmrtnost 70 až 80 vězňů…Mrtvé zpočátku odváželi ke zpopelnění do Ústí nad Labem a do terezínského krematoria.

Tato dvě krematoria nestačila zvýšený „příděl“ těl spalovat. (Ke konci války se mimo jiné projevil i nedostatek nafty, používané v terezínském krematoriu pro topení v pecích. Naproti tomu v ústeckém krematoriu se dosti těžko vysvětlovalo, proč jsou některá těla ve stavu, který není zrovna běžný.) Bylo potřeba najít nějaké jiné řešení…

Říšský Němec Fritz navrhl, aby pro stavbu krematoria byl použit jeden z objektů litoměřické cihelny – bývalá sušárna cihel.

Od koncentračního tábora Litoměřice, bylo krematorium vzdáleno asi jeden kilometr (budova se nachází u silnice Litoměřice – Michalovice).

Stavba byla zahájena počátkem roku 1945. Plán krematoria připravila firma architekta Naumanna. Stavbu prováděla pracovní skupina firmy BSA, která byla složena z totálně nasazených civilních dělníků a vězňů litoměřického tábora.
Uvnitř krematoria byly vystavěny dvě koksem vytápěné pece. V zadní části budovy, za dvojitou pecí bylo i místo pro uložení paliva.

Nikdo z obyvatel Litoměřic tehdy netušil, že malá, nenápadná budova vedle cihelny – která dříve sloužila pro sušení cihel, je vlastně krematorium. Vše bylo maskováno mimo jiné i tím, že při spalování těl byl kouř odváděn podzemním kanálem do komína cihelny, která byla v běžném provozu. Jen pár zasvěcených vědělo, že kouř z cihelny je smíchán s kouřem z krematoria.

Před místností s pecemi, byla menší místnost, která sloužila jako „skladiště“ mrtvých.
Jednalo se vlastně o betonovou obdélníkovou plochu s mírně skloněnou podlahou, na kterou byla těla rovnána.

Hned vedle této márnice, se začala budovat pitevna, která však již nebyla stavebně dokončena.

Výstavba krematoria trvala jeden a půl měsíce a v polovině března 1945 bylo krematorium uvedeno do zkušebního provozu. Trvalý provoz byl zahájen v dubnu 1945.

Krematorium obsluhoval Václav Pritzl (narozený 4. 12. 1883). Pocházel z Litoměřic, a svůj domek měl hned vedle cihelny a krematoria. Bylo mu přiděleno komando pěti vězňů.

Po válce ve své výpovědi před soudem uvedl, že bylo najednou spalováno 6 mrtvých, přičemž denně zpopelnil třicet až čtyřicet těl, avšak podle jeho soukromých zápisků spálil celkově 405 nebo 406 těl. Pritzl za svou „práci“ pobíral plat 75 Pf. na hodinu…

Za dvanáct hodin se v krematoriu zpopelnilo průměrně čtyřicet mrtvých.

Ve dvou případech byli v litoměřickém táboře zpopelněni popravení vězni z policejní věznice gestapa na Malé pevnosti v Terezíně.

Poslední těla, která krematorium zpopelnilo, byla přivezena 2. a 3. května 1945 po velké popravě v terezínské Malé pevnosti.

Uvedl jsem stručný, a asi i neosobní popis, všech dostupných informací ke krematoriu Litoměřice.
Avšak k lepšímu pochopení toho co se okolo krematoria dělo, si dovolím vložit zápis protokolu z výslechu Václava Pritzla.

Počítám, že teprve zde opravdu „vyniknou“ některé detaily z doby, na kterou by se rozhodně nemělo zapomínat…

Zápis z výslechu Václava Pritzla

Jmenovaný byl od roku 1927 do ledna 1945 zaměstnán jako cihlář a topič v cihelně Litoměřice. Jeho práce skončila před vánocemi 1944 – cihelna zabavena německými úřady pro podzemní továrnu a byl zde zřízen koncentrační tábor.
Bydlel v cihelně, kde od léta 1944 byly různé bazény, kladeno potrubí, stavěna zkušební stanice pro zkoušení výbušných a jiných motorů a zároveň stavěno prozatímní krematorium pro spalování zemřelých vězňů z KT Litoměřice.

Stavbu krematoria i plány byly dělány firmou Elsabe z příkazu a za dozoru SS Führungsstabu, který měl na starost veškeré práce spojené s výstavbou a později výrobou podzemí továrny.

Německý mistr Fritz, který měl na starost výstavbu krematoria, mu řekl, že jako topič by mohl být v krematoriu zaměstnán. Souhlasil s tím.
Od úřadu práce dostal Pritzl za nějaký čas příkaz od úřadu práce k nastoupení u firmy Elsabe a musel se hlásit u architekta Naumanna, Němce z Lipska a ten jej poslal na SS Führungsstab na Pfaffenhof, kde jej předtím podrobil odborné zkoušce, zda je schopný konat službu topiče v krematoriu a zda se vyzná v žáru pecí.

Již tehdy bylo mluveno o mrtvých. Naumann mu řekl, že s nimi nebude zacházet a k těmto pracím přijdou ve zvláštním komandu trestanci z KT a jeho věcí bude jen, aby pece zůstaly v dobrém stavu do předání do rukou vedení KT.

Hodinový plat měl Pritzl 75 feniků za hodinu a do práce nastoupil druhý den po velikonocích 1945, asi začátkem března. Byl přidělen k ruce jako odborník – topič stavebnímu předákovi Voglovi, Němci, asi 40 – 45 let starému.

Už před svým zaměstnáním chodil se souhlasem Fritze koukat na stavbu krematoria a radil zde. Ptal se Fritze, kam se bude dávat popel ze spálených těl, uvedl, že popel má být znovu naházen do ohně, takže se prý spálí na prach a docela zmizí.

Po dobu 14 dnů byly pece, tj. 2 otvory asi 2.5 m a výška asi 1 m vedle sebe pouze vysoušeny a rozehřívány.

Poprvé se začalo v krematoriu spalovat začátkem dubna 1945 – na zkoušku 6 mrtvých vězňů z KT. Vězni byli přivezeni civilními kočími z tábora na obyčejném voze s koňským potahem doprovázeným nosiči mrtvol – vězni.

Civilní lidé byli nasazení dělníci různých národností a byli doprovázeni vojenskou stráží Luftwaffe. Tímto spalováním se mělo krematorium předat vedení koncentračního tábora, ale protože nebylo vše dostavěno, tábor krematorium nepřevzal.

Při zkoušení byli přítomni tři předáci (políři), znal pouze Vogla. Pak bylo přítomno pracovní komando 5–7 vězňů z tábora za vedení SS-Unterscharführera, kterého zná jménem Georg Uscha, civilním jménem obuvník, asi 50 let z Bavor – odněkud z Ulmu.

Vždy pro komando těchto vězňů Georg opatřil dvojitou stravu, protože toto komando na ni mělo nárok.

Pritzl dostával od Naumanna pokyny ke spalování – žár musel být 800 stupňů až do 1500 stupňů. Větší žár nebyl dovolen. Průměrně spálení dvou mrtvých trvalo půl hodiny, při větším žáru i méně. Zpočátku se pálili vždy pouze 2 mrtví a později bylo páleno až 6 mrtvých najednou. Dohlížel Uscha.

Zkouška byla úspěšná, denně se pálilo vše, co se přivezlo – někdy 12, jindy 20 nebo 30 i více mrtvol. Průměrně denně bylo páleno přes 20 mrtvých.

Pritzl si vedl zápisky, které odevzdal vyšetřujícím orgánům před svým zatčením. Celkem měl uvedeno 405 nebo 406 spálených těl, přesně si to již nepamatuje.

Hlavní kontrolu přes krematorium měl inspektor SS Oberscharführer Hewler, asi 30 let Němec. Zprvu jezdil denně, později méně často.

Denně chodil kontrolovat Lagerführer Kurt Panicke, který byl hrubý k vězňům. Pritzl se Panickeho ptal, co má dělat s popelem a on mu s úšklebkem odpověděl „Dass konnst Du Schnupfen“ (to se může šňupat), a při tom ukázal na nos.

Popel byl původně vyvážen ven na hromadu. Vězni si několikrát v horkém popelu ohřívali své jídlo. Proto po dohodě s předákem Voglem a Uschou nechali vykopat jámu za krematoriem a popel nechávali házet do této jámy.

*Přesto však zůstal popel rozhozen (z doby prvních 3 dnů spalování) na cestě kolem krematoria, takže se po něm chodilo, jezdilo. Nastalým deštěm vyšly kostičky spálených na povrch.

K dalšímu popisu použiji současné, i dobové fotografie k tomuto tématu

Letecký pohled z 10. 4. 1945, na hlavní části areálu Richard ve spojení s tématem krematoria Litoměřice.
1 – budova krematoria
2 – areál koncentračního tábora Litoměřice
3 – část před areálem Richard I.

Pohled na původní uspořádání staveb u krematoria (pravá strana fotografie).
Na levé straně je cihelna a zhruba v levé spodní části fotografie je dům „spalovače mrtvol“ Pritzla.

Celkový pohled na okolí krematoria Litoměřice.
Po levé straně fotografie je Pritzlův dům.
Ve střední části se nachází budova cihelny a komín společný pro cihelnu a krematorium.
Význam budovy v přední části fotografie mi není znám.
Foto bylo pořízeno v roce 1960 – autor: Čestmír Šíla.
Fotografie je v originálu přechovávána v archívu památníku Terezín.

Letecká fotografie z března 1945.
Žlutá šipka označuje budovu krematoria.
Zelená šipka budovu cihelny.

Okolí krematoria v Litoměřicích dnes.
(Pro lepší přehlednost doporučuji použít tlačítko zvětšit mapu.)
zvětšit mapu

Komín krematoria v současnosti.

Původní a současný čelní pohled na budovu krematoria.

Původní a současný pohled na budovu krematoria.

Pohled na část krematoria, v pozadí dům „spalovače mrtvol“ – Václava Pritzla.

Pohled na totéž místo v současnosti.
(Pritzlův dům je již dávno zbořen)

Jiný pohled na Pritzlův dům.

Mrtvá těla byla přivezena před budovu.
A sem, do těchto vrat je odnesli vězni, „nosiči mrtvol“.

Pohled do místnosti za vraty.
První dveře nalevo vedou k místu, kam se odkládala těla, dveře v pozadí směřují do pitevny.

Místo pro ukládání těl.

Totéž místo v roce 1945…

Podlaha v místnosti pro těla byla vyspádována ke kanálku zakrytému litinovou mříží…

Z místnosti pro ukládání těl vedou také dveře k pitevně.

Pohled do stavebně nedokončené pitevny v roce 1945.

Pohledy do nedokončené pitevny.

Pohled na nedokončenou pitevnu.
V zadní části fotografie je částečně možné spatřit místo (vpravo za nízkou zídkou),
kam se ukládala přivezená těla určená na kremaci.

Těla se před kremací položila na dřevěné rošty.
Poté byla na dvojitých ocelových trubkách vsunuta do pece.
Z počátku se pálila pouze dvě těla, později bylo páleno najednou až pět těl svázaných k sobě drátem…

Čelní pohled na dvě pece krematoria.

Ocelové trubky byly pro snazší manipulaci vedeny na kladkách.

Protiváhou vyvážena posuvná ocelová dvířka pro zakrytí otvoru pece a kukátko pro sledování průběhu kremace…

Pohled do nitra samotného pekla…

Pohled na zadní část kremačních pecí.

Po třiceti minutách byla kremace ukončena a popel byl vyhrabán do nádob pod dvířky …

Zadní část kremačních pecí.

Místo, kde bylo uloženo uhlí a koks určené pro topení ve dvou kremačních pecích.

„Poslední cesta“…
Nenápadná dvířka pod úrovní okolního terénu, odkud byl popel vynášen ven před budovu.
V počátcích byl popel ze spálených těl volně rozhazován na cestu, v pozdější době byl popel vhazován do vykopané díry nedaleko krematoria.

Po vychladnutí a rozdrcení byl popel vysypáván do jámy v zadní části krematoria.

Totéž místo jako na předešlé fotografii.
Šipka označuje místo, kde se nacházela jáma na popel ze spálených těl.

Na chvilku se zastavím u nálezu lidského popela

V roce 1958, došlo při bagrování k nálezu vrstvy popela. Původně se předpokládalo, že by se mohlo jednat o popel z krematoria Litoměřice. Avšak, podle různých indicií, byl původ popela později upřesněn do krematoria Terezín.
Toto téma je poměrně obsáhlé, a v případě zájmu si jej můžete pročíst na stránce – Nález lidského popela, před areálem Richard II.

Nález a exhumace lidského popela, na haldě u Richardu II.
V tomto případě nalezený popel pocházel z krematoria Terezín.

A na úplný závěr jsem si ještě nechal tři fotografie okolí krematoria.

Jsou již hodně staré a autora neznám. Je zvláštní vidět děti, jak zaujatě poslouchají vyprávění svého učitele…
(a pokud se hrubě nemýlím, jmenoval se pan Smejkal a byl i mým učitelem v první třídě)…

Děti poslouchají vyprávění učitele u zadní části krematoria Litoměřice,
v blíže nespecifikované době (šedesátá – sedmdesátá léta).

_(09/23)

Naposledy upraveno 3. 9. 2023

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek