Úložiště radioaktivních odpadů

Nová podoba této stránky se připravuje…

Mapa podzemí Richard II.

Vstupní portál do podzemí úložiště.

Úložiště radioaktivních odpadů Richard, se nachází nedaleko Litoměřic, v komplexu bývalého vápencového dolu Richard II. (pod vrchem Bídnice). Je jenom malou částí bývalého důlního komplexu Richard I, II a III, který má přibližně 30 kilometrů chodeb a překopů. (Toto číslo je uváděno v mnoha tiskovinách a podkladech. Součet všech chodeb válečného provozu dá výsledek poněkud rozdílnější. Uváděná kilometráž je tedy stále ještě ve stádiu „nejasností“).

Veškeré využívané prostory jsou nově upravené a zajištěné. I přesto můžeme na vlastní oči spatřit pozůstatky po stavebních úpravách z let 1944 – 45, kdy byla v těchto prostorách budována pobočka továrny Osram.

Úložiště bylo vybudováno v sub horizontální desce jílovitého vápence teplického souvrství o mocnosti cca 5 m (svrchní turon – coniak). Ukládací prostory jsou 70 až 80 metrů pod povrchem země. Nadloží důlního komplexu je tvořeno nepropustnými jílovitými slínovci o mocnosti přesahující 50 ms eluviálně-diluviálním překryvem. Podloží tvoří nepropustné jílovité slínovce jizerského souvrství (střední turon) a v celém prostoru pod úložištěm přesahuje mocnost těchto vrstev 50 metrů. (Hodnoty nasycené hydraulické vodivosti nadložních i podložních jílovitých slínovců se pohybují v rozmezí 1,73.10–9 – 4,9.10–11 ms-1). Pod jílovitými slínovci jsou jemnozrnné slínité pískovce spodního turonu. Úložiště se nachází nad hladinou podzemních vod a je klasifikováno jako podpovrchové.

Pro vybudování úložiště byly využity prostory dolu Richard II, které byly přibírkovými pracemi rozšířeny. Jejich konečná úprava byla provedena v době výstavby (v letech 1960 až 1964), kdy komunikační cesty byly zabezpečeny železobetonovými rámy s výplňovými pažinami. Stěny a ukládací komory zajištěny svorníky s torkretem, počva a sokly zabetonovány. V celém úložišti je vybudován drenážní systém s průběžnými retenčními jímkami a s centrální retenční jímkou. Celkový objem zajištěných využívaných prostor je 17 050 m3, kapacita pro ukládání odpadu je asi poloviční, zbytek prostoru tvoří chodby nezbytné pro obsluhu a manipulaci s odpady. K úložišti patří i systém hlubinného a povrchového monitorování okolí.

Model úložiště, vystavený v informačním centru.

Od roku 1964 se v úložišti ukládají tzv. institucionální odpady. V současné době je zde uloženo více než 24 tisíc obalových jednotek s aktuální aktivitou v úrovni 1. 1015 Bq. Odpady, které se zde ukládají, jsou plněny zpravidla do dvěstělitrových kontejnerů. Některé typy odpadů se umísťují do stolitrových sudů a ty se poté vkládají do kontejneru o objemu 200 litrů; vzniklý prostor se zaplňuje betonem, čímž vzniká okolo sudu s odpadem 5 cm silná ochranná vrstva. Stěna vnějšího kontejneru je navíc z obou stran pozinkovaná a zvenku ještě natřená asfaltovým lakem.

Řez modelem kontejneru pro ukládání nízkoaktivních odpadů.

Kontejnery jsou ukládány do upravených komor, které vznikly při dolování vápence. Po naplnění je komora uzavřena mříží, která umožňuje ventilaci vzduchu. Kontejnery s odpadem obsahujícím izotopy plutonia a americia jsou, vzhledem k dlouhému poločasu rozpadu těchto prvků, umísťovány odděleně. V úložišti je stabilní teplota a vlhkost (10°C a 95 % rel.). Na základě poznatků získaných z hydrogeologic­kého, geologického, inženýrsko-geologického, geotechnického a seismického průzkumu, stavebních expertíz a stavu obalových jednotek lze konstatovat, že v celé lokalitě nehrozí žádné radiační nebezpečí.

Pohled do částečně zaplněné haly podzemí Richard II.

Provoz úložiště, jeho monitorování, způsob ukládání radioaktivních odpadů a další činnosti jsou zajišťovány SÚRAO na základě povolení podle atomového zákona a příslušných báňských předpisů a jsou kontrolovány státními odbornými dozory.

zdroj textu – Správa úložišť radioaktivních odpadů SÚRAO – Dlážděná 6, 110 00 Praha 1 telefon: 2 214 215 11, fax: 2 214 215 44

Informační středisko

Dne 3. 4. 2002 bylo otevřeno informační centrum, nacházející se v prostoru areálu úložiště radioaktivních odpadů – SÚRAO.

Samotné středisko se nachází u příjezdové cesty, po pravé straně od správní budovy úložiště. Jedná se o zcela novou stavbu, která se určitě nedá přehlédnout. Uvnitř je poměrně rozsáhlá expozice, věnovaná problematice ukládání radioaktivních odpadů u nás i ve světě. U stěn jsou rozestavěny velkoplošné tabule, které na fotografiích a popisech osvětlují prakticky vše, nač si návštěvník vzpomene. Komu nestačí statické znázornění, může získat další informace u multimediálního „stojanu“ kde lze pomoci dotykové obrazovky získávat další informace. Na čelní stěně je plátno, na které je možné promítnout zájemcům film, případně prezentace z počítače. Na zadní stěně místnosti jsou umístěny mapy, kde jsou světelně označena vybraná jaderná zařízení v Evropě. Na další mapě totéž, avšak pouze na území našeho státu. Barevně jsou odlišeny jaderné elektrárny, laboratoře, závody na zpracování radioaktivních látek a místa kde jsou umístěna úložiště odpadů. Protože zahájení provozu informačního centra se zúčastnila i řada význačných osob, byla mimořádně umožněna i návštěva prostor úložiště pod vrchem Bídnice

Uvnitř úložiště

Návštěva podzemí úložiště, byla pro mne něco jako ona pověstná třešnička na dortu. Nejprve bylo nutno projít poměrně složitou procedurou, ostatně v tomto případě se není čemu divit. Naše skupinka se odebrala do místnosti vedle stanoviště strážní služby. Zde každý nahlásil jméno a potřebné osobní údaje. Byl nám zapůjčen plášť, přilba, akumulátorová svítilna a proběhlo krátké školení. Při této příležitosti byl každému proti podpisu zapůjčen osobní dozimetr. Na závěr nám byla představena „plechovka poslední záchrany“ jinak také dýchací přístroj pro případ nejhoršího (například požáru).

Kromě ochranných pomůcek musí být každý návštěvník úložiště vybaven i osobním dozimetrem.

Nastal čas nahlédnout do tajemného podzemí úložiště

Cesta ke vstupnímu portálu úložiště.

U zeleně natřených vrat se zastavujeme. Je potřeba odstranit závoru, plechová vrata, a nakonec mříž. Na levé straně na nás spiklenecky „pomrkává“ kamera, ale protože naše návštěva je zcela legální, můžeme se na ni i usmát a vydat se do hlubin vrchu Bídnice.

Elektronicky zabezpečená ocelová vrata a mříž za nimi, uzavírají vstup do podzemí.

Oproti Richardu I., je vstupní portál celkově menší a profil vstupní chodby F je klenutý. Toto je však způsobeno tím, že prvních asi 80 metrů chodby je vybudováno nově. Přesný důvod proč byla přístupová chodba po válce zavalena, je zatím stále nejasný. Mohla to být umělá destrukce německou armádou na konci války, nebo nedostatečné zajištění okolí portálu v době rozšiřování továrny a následné zřícení chodby v poválečné době.

První část přístupové štoly, byla znovu obnovena až v době výstavby úložiště (1960 – 1964).

Moje první návštěva Richardu II mě zklamala i nadchla zároveň. Proč zklamala? – Nikde jsem nenašel tolik oblíbené závaly a destrukci kterou jsem tak důvěrně znal z Richardu I. Kde je zvuk tekoucí vody, kde je těžký a onou typickou ztuchlinou nasycený vzduch, který je nám „Richardologům“ tak dobře znám. Shrnu li to, tak mohu napsat: „v těchto prostorách se bádat nedá“.

Ale teď vážně.
Nepoměr oproti Richardu I. je skutečně znatelný. Chodby, do kterých je možné se dostat, jsou vyztuženy odlišným způsobem oproti Richardu I. Na všech zásadních místech jsou sice ony známé klenby. Ty však nepřecházejí v samotný vápenec, ale jsou propojeny podélnými žebry, nad kterými jsou ještě napříč položeny betonové hranoly čtvercového průřezu.
(Porovnáme li velikost (alespoň přístupných) chodeb s Richardem I, tak se o žádném z těchto prostorů nedá hovořit jako o sálu nebo hale. Nadále budu tedy všechny prostory nazývat chodbou).

V podzemí bývalé továrny Richard II, můžeme ještě dnes spatřit původní cihlové příčky a betonové překlady stropu.

Vzhled chodeb a zabezpečení stropnice je oproti Richardu I. značně odlišný.

Některé nově upravované prostory jsou ještě prakticky v původním stavu z roku 1944 – 45.

Veškeré prostory jsou vybíleny a na některých místech je nanesena zpevňující pryskyřice (pryskyřice je původní – stejnou bylo možno spatřit i v prostorách Richardu I). V ostatních prostorách (většinou v místech uložení materiálu) je možné pozorovat armovací pletivo a vyústění zpevňovacích tyčí zavrtaných do stěn. Na vše je pak nastříkána vrstva betonu (torket), který nahrazuje původní pryskyřici. Nikde jsem nespatřil žádnou známku opadu materiálu ze stěn nebo stropu.

Některé chodby, alespoň částečně připomínají podzemí Richard I.

Dostávám se k podlaze v úložišti.
Podlaha je z litého betonu, na kterém je nanesená barva pro snadnější úklid. Podobně jsou upraveny i prostory kde jsou uloženy kontejnery. U stěny se táhne mělká drenáž na odvod vody. (Tekoucí, či spíše kapající vodu, je však možné spatřit pouze v jednom úseku, ke kterému se dál v článku ještě dostanu).
Na boku stěny chodby je konstrukce, ve které jsou položeny kabely pro rozvod elektřiny a zabezpečovacího zařízení.

Kontejnery připravené k uložení.

Hlavní páteřní chodba F je přístupná pouze na svém počátku. Na křižovatce chodeb č. 2 a č. 35 je páteřní chodba F (č. 1) zazděna a štola se stáčí do čísla 2. a pak se klikatí jak had. Většina bočních chodeb a odboček, je částečně případně úplně zaplněna. Na plocho uložené kontejnery s odpadem jsou uzavřeny uzamčenou mříží, která umožňuje cirkulaci vzduchu. Každý kontejner je označen číselným kódem, ze kterého se dá podle průvodních dokladů vyčíst vše potřebné o jeho obsahu a původu.

Kontejnery uložené v podzemích chodbách.

Pro kontrolní měření, je na boku některých hal vybudována ocelová konstrukce umožňující bezpečný průchod.

Zatím prázdná hala se připravuje pro ukládání odpadu.

Dostáváme se do chodby číslo 13., zde je možné spatřit, dnes již nepoužívané zařízení na manipulaci s rizikovějším materiálem. V podlaze je řada kruhových otvorů. Následuje další řada tentokrát menších otvorů, která je ohraničena do betonu zapuštěnou kolejnicí. Před kolejnicí byla usazena deska, jejíž čelní stěna je celá obložena olověnými destičkami. Zhruba uprostřed této desky je otvor kruhového průřezu, do kterého je vsazeno tlusté sklo, které má za úkol pohltit případné záření. Po pravé straně okna je zamontováno „chapadlo manipulátoru“. Obsluha mohla tedy poměrně bezpečně vyjmout zářič ze svého původního obalu a následně jej přemístit do bezpečné nádoby, která byla již popsaným způsobem uložena. To co je dnes k vidění, je pouze část zařízení, které bylo doplněno ještě pojízdným stíněním, které se pohybovalo po již zmiňovaných kolejích. ¨
(Poznámka. Chodba č. 13, byla při nových stavebních úpravách uzavřena betonovou zátkou.)

Dávno nepoužívaný manipulátor a prázdné obaly na zářiče.
Dnes již historické fotografie protože i tato místnost byla při nových stavebních úpravách uzavřena betonovou zátkou.

Měl jsem za to, že mému ostřížímu zraku nic neunikne, ale zapomněl jsem se koukat na strop. Byl jsem upozorněn na původní nápis, který se podařilo některému z vězňů vytvořit na jedné z kleneb. Na tento nápis se přišlo až při odstranění šalovacích desek (nejspíše až po válce). Podle mě je to unikát, který není nikde jinde v celém prostoru továrny ke spatření. Kdo byl asi ten, komu se podařilo v pravém slova smyslu se zvěčnit v betonu, jaký byl jeho osud…

Podpisy vězňů, nalezené po odstranění šalovacích desek na vrchní části betonové klenby.

Naše cesta úložištěm pokračuje dál. V prostornější chodbě, mám konečně možnost spatřit druhou část větrací šachty (na povrchu je známá jako vysoká trubka, která je zakončena „pancéřovou pěstí“).

Vrchní část novodobé větrací šachty Richard II.

Ve spodní části je potrubí připevněno k poměrně velkému ventilátoru. Na který je napojena soustava vzduchotechniky, která umožňuje volbu, odkud je vzduch odebírán do ventilátoru. Co ž znamená, že je možno odsávat přímo z bezprostředního okolí ventilátoru (např. při zakládání vysokozdvižným vozíkem), případně odebírat vzduch z úložných prostor, a zajistit tak i jejich ventilaci.

Ventilátor v prostorách úložiště.

Spojovací překop

Chodbou č. 8, přicházíme až na konec bývalého dolu Richard II. Zde se v podobě křižovatky setkávají tři chodby.
Chodba č. 8, která nás do těchto míst přivedla.
Spojovacím překopem prodloužená chodba č. 142 z prostor továrny Richard I.
A jako poslední je původní páteřní chodba č. 1 podzemí Richard II

• Nově upravená pravá chodba (na mapce označeno červenou barvou), dříve směřovala do původní páteřní chodby č. 1, následně pak do dalších, nevyužívaných prostor dolu a bývalé továrny Richard II.

  Při stavebních úpravách úložiště (zahájených v roce 2005) došlo k zabetonování této chodby a vstup do dalších prostor dnes již není možný. Odkaz na stránku „staré prostory dolu Richard II.

• Dlouhá chodba po levé straně*(na mapce označeno žlutou barvou)*, pokračuje do spojovacího překopu, který byl vytvořen při válečných úpravách továrny a končí v chodbě č. 142-Richardu I.

Nově upravená spojovací chodba, která dříve pokračovala do stařin Richardu II a následně Richardu III. Dnes je cesta dál již zabetonována.

Přibližně tytéž prostory fotografované v roce 2003.
Pohled na tehdejší vzhled spojovací chodby do stařin Richardu II.

Pohledy do spojovacího překopu propojující Richard I a Richard II.

Míjíme další chodby, které jsou zaplněny kontejnery. Návštěva úložiště pomalu spěje ke konci. Předposlední zastávka je v chodbě č. 2. Vedle původního železobetonového, výztužného žebra je ve stropnici nenápadný otvor v podobě ocelové trubky, z níž kape voda, která je shromažďována v jímce u podlahy. Při posvícení do otvoru, lze spatřit část šachty, která původně ústila na povrch. Dnes je šachta uzavřena rozsáhlým závalem, uvnitř kterého se zřetelně rýsují pozůstatky původní výdřevy šachty. Zával je pravděpodobný následek destrukce této části podzemí na sklonku druhé světové války. Celý původní otvor šachty, je uzavřen betonem a jediná známka existence původní šachty je právě již zmiňovaný otvor s kapající vodou, která je odváděna do retenční nádrže do které se jímá i případná další voda.

Další chodby v různém stádiu zaplnění.

Pozůstatek bývalé větrací šachty.
Šachta je zasuta a zabetonována.
Dovnitř šachty je možné nahlédnout pouze malou kovovou trubkou, ze které vytéká tenký proud vody.

U stěny chodby je otvor do retenční jímky, ze které jsou odebírány kontrolní vzorky.

Přicházíme do chodby číslo 44. V těchto místech se ani nedá hovořit o „chodbě“. Jedná se totiž o vzájemně propojené, poměrně vysoké místnosti, které jsou vybetonovány zcela odlišným způsobem. Tady už jsem začal větřit převratné objevy – bohužel, pokračování do chodby č. 43 je neprůchodně přehrazeno uloženými kontejnery.
A tím také končí naše návštěva v podzemí bývalého dolu a podzemní továrny Richard II.

Napojení „původního“ profilu chodby F na poválečnou betonáž oválného profilu.

Závěrečná kontrola osobních dozimetrů.

Co dodat na závěr.

Jsem moc rád, že se mi podařilo dostat se do těchto, pro mě dříve zapovězených prostor. Je pravda, že v duchu jsem si představoval asi něco jiného. Ostatně po mnoha hodinách, které jsem strávil touláním v nekonečných chodbách Richardu I., jsem asi měl vytvořené úplně jiné měřítko a představu o tom co zde spatřím. Tajně jsem doufal, že se mi podaří ze vzhledu odhalit, jaká zde vlastně měla být válečná výroba. Bohužel po všech úpravách, od roku 1960, do současnosti je vzhled natolik pozměněn, že ze stávajících prostor úložiště již nelze vyčíst původní zaměření výroby. Došlo i na debatu ohledně novodobých úprav v Richardu I. Jak jsem se dozvěděl, jednalo se o jakousi „hurá akci“ z doby kdy bylo všechno možné, a předpokládala se tvorba většího množství radioaktivních odpadů. Další předpokládané využití těchto prostor, bylo zajištění ústupové cesty pro případ havárie uvnitř úložiště. V případě ukládání radioaktivního odpadu v Richardu I., by bylo tedy nutné uskutečnit další vrty v okolí vrchu Radobýl, rozšířit stávající vyhodnocení bezpečnosti, dokončit celkové zabezpečení okolních prostor a spodních vod v Prostoru Richardu I. Toto všechno by obnášelo takové množství financí, že je to pro stávající potřeby úložiště – s frekvencí ukládání cca 100 kontejnerů ročně, neúnosné a v současnosti-asi i zbytečné.

Poznámka na závěr.

Prvotní popis podzemí na této stránce vznikl v roce 2003. Od té doby došlo k dalším stavebním úpravám těchto prostor. Z tohoto důvodu již popis některých prostor a místní stav již nemusí zcela odpovídat stavu v současnosti (rok 2012).
Na této stránce můžete spatřit jednak fotografie staršího data. Což se převážně se týká míst, která jsou dnes již zabetonovaná, založena novým materiálem, či jinak nepřístupná. Dále pak fotografie pořízené v roce 2012, jejichž autorem je Martin Bělohoubek a Antonín Duchan.

Nová podoba této stránky se připravuje…

Naposledy upraveno 12. 7. 2014

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek