Desátník Faifer vzpomíná

Tato stránka je v nezměněné podobě věnována památce pana Vlastimila Faifera…

V nevelkém městečku, kdesi Čechách žije pan Vlastimil Faifer, který se spolu s panem Janem Pohořelým a Zdeňkem Záveským zapsal do novodobé historie továrny Richard.
Jako voják tehdejší Československé lidové armády, sloužil v kasárnách pod Radobýlem. (Ano jsou to tatáž kasárna, jejich část byla od roku 45 využita pro ubytování vězňů KT Litoměřice.)

Díky jejich zájmu o tuto stavbu byly obohaceny dokumentační sbírky archívu památníku Terezín, o fotografie, dokumenty a mnoho předmětů nalezených v podzemí továrny Richard.

Volně zpracované vyprávění pana Vlastimila Faifera

Pan Faifer.

O podzemní továrně Richard, jsem se dozvěděl vlastně úplnou náhodou. V kasárnách se o ničem takovém nehovořilo, a nikdo vlastně neměl ani tušení co tam za války bylo…
V přijímači jsme jako vojáci základní služby chodili cvičit na nedaleký vrch Bídnice, který leží přímo nad areálem našich kasáren. Výcvik byl v podobě takového toho bezduchého kopání zákopů a okopů pro ležícího a mnohdy i stojícího střelce. Plížení, plazení, přískoky a samozřejmě střelba slepými náboji. Prostě všechny tehdy běžné radosti vojenského výcviku.

Zde na Bídnici jsem si jednou při výcviku všiml nenápadného, křovím obrostlého otvoru do země. Okolo šachty se hýbala průvanem tráva, zevnitř čišel studený vzduch, páchnoucí ztuchlinou. Po výcviku jsem o šachtě mluvil se svým velitelem družstva Janem Pohořelým. Také jeho začalo zajímat moje sdělení, že někde musí být nějaký vchod, nebo otvor, protože výduch šachty musí někde nasávat vzduch. To mimo jiné znamenalo, že pokud je zde průvan, neměl by být v podzemí nebezpečný plyn.

Tak se stalo, že jsme jednoho dne po večerce, použili „propustku plukovníka plota“ (Informace pro nevojáky. Pro záklaďáky ve všech kasárnách, znamenala „propustka plukovníka plota“ opuštění kasáren na černo, bez povolení a propustky…)
Přes plot v zadní části kasáren, jsme se tedy vydali směrem k Bídnici, na podrobnější prohlídku. Výdušná větrací šachta byla nalezena poměrně rychle, a pomocí lana jsem se začal spouštět do podzemí. Po pár metrech byl však pokus o spuštění do nitra hory ukončen.
Odhadoval jsem hloubku šachty asi na šedesát metrů a spouštět se dolu po laně by bylo velice nebezpečné.
Naštěstí si Honza Pohořelý si vzpomněl na železná vrata zajištěná zámky a sváry.

Zanedlouho padla i tato překážka a tak jsme jednoho dne vstoupili do temnoty pro nás neznámého podzemí.
Za svitu vojenské svítilny se před námi postupně objevoval zcela jiný svět
Vápencové stěny, na stěnách kabely, potrubí a výdřeva. Na zemi se do temnoty táhl pár rezavých kolejí.

Naše postupné seznamování s podzemím trvalo vlastně až do rozbřesku, ostatně jako všechny mé další výpravy.
Z počátku to bylo značně problematické. Byl jsem ještě „zobák“ (pozn. Jinak také třeba bažant = voják prvního ročníku, tehdy převážně dvouleté vojenské základní služby, který neměl absolutně žádné právo na jakékoliv výhody…).
Svou zálibu v pátrání po podzemí, jsme museli krutě vykoupit. Pokud to prasklo na rotě, tak na nás čekala odměna v podobě špinavých záchodů a drhnutí nekonečných kasárenských chodeb. Ne, nebylo to nic příjemného, ale podzemí mě lákalo stále více, a já se pomalu začal orientovat v tajemném místě, které jsem objevil.

Foto podzemí továrny Richard pořízené vojáky při průzkumu.

Na výpravy do podzemí se nám podařilo dostat minimálně jednou týdně a to podobu přibližné tří měsíců.
Kdykoliv to bylo jenom trochu možné, znovu jsme po večerce opouštěli kasárna. Hledání bylo stále zajímavější. V labyrintu chodeb bylo možné najít německy psané papíry, jinde zase boty nebo část pruhovaného oblečení a některá místa byla oddělená ostnatým drátem. V jedné chodbě byl nalezen i úzká páska s nápisem CAPO… Bylo to snad nějaké podzemní vězení?

Pak však náhle spadla klec.

Jednoho dne na mě při ranním návratu (jak jinak než přes plot), čekala stráž.
Bylo zle! Na krku bylo obvinění z nepovoleného opuštění kasáren.
Věděl jsem, že to by mohlo znamenat opravdu velké problémy! Naštěstí se mi povedlo zavolat telefonem svého strýce, který byl tehdy velitelem vojenského letiště v Bechyni. kterému jsem sdělil podrobnosti o našich nálezech v podzemí, včetně Německy psaných dokumentů. „Nikomu nic neříkej, a počkej, až se někdo objeví“ zazněla v telefonu odpověď.

A skutečně již krátce nato se ohlásil pracovník z ministerstva vnitra (až později jsem se dozvěděl, že to byl plukovník Pitra). Kterému jsem dopodrobna vylíčil své noční výpravy a co nejbarvitěji popsal všechny podrobnosti. Byl značně překvapen. Následně došlo v mém pátrání k opravdu velkým změnám.

Existence dosavadních nálezů, včetně příslibu zpracování a předání dalších informací k podzemí, to vše mi otevřelo mnohé dveře…

Teď se tedy dalo pátrat rozsáhleji a organizovaněji. K dalšímu seznamování s podzemí jsme se doplnili o mého kamaráda Zdeňka Záveského

Na fotografiích je pan Zdeněk Záveský při průzkumu továrny Richard.

Ten byl s námi, když jsem se v jedné zatopené části podzemí potápěl. Někde ho mám také na fotografii. Při jednom z našich prvních oficiálních průzkumů přítomna i Báňská záchranná služba z Mostu. Po zjištění, že dodržujeme všechny nutné bezpečnostní předpisy, bylo nám umožněno pokračovat nerušeně dál.

Občas se zúčastnil i voják s povolání nebo civilista. Pamatuji se například na staršího pána, který tehdy pracoval v archívu v Ústí nad Labem, jeho mám také na fotografii. Nebo s námi byla i tehdejší přítelkyně Zdeňka Záveského. Zájem byl opravdu značný.

Zpočátku byl průzkumu přítomen i člen Báňské záchranné služby.

Občas bylo potřeba se vsoukat i do těch nejmenších skulin…

Další podoba průzkumného týmu…

Podzemí Richard II a poněkud nepohodlná výprava se zlomenou nohou pana Faifera (vlevo).

Společně jsme štolu za štolou procházeli podzemím, sbírali všechny nalezené dokumenty a předměty. Každé místo nálezu bylo vyznačeno na mapě, spolu s poznámkou a popisem předmětu.

Honza také hodně fotil a já mu pomáhal nasvěcovat rozsáhlejší prostory bleskem, nebo lampou.
Tehdy bylo pořízeno mnoho fotografií podzemí a nálezů (pozn. Některé fotografie jsou součástí i těchto stránek.)
V kasárnách jsme měli přidělenou místnost, kde se postupně rozšiřovala sbírka našich nálezů, které bylo potřeba vytřídit.
Mnoho dokumentů bylo poškozených, hlavně částečně zuhelnatělých. Přesto se nám podařilo najít mnoho jmen, napsaných na různých dokladech a kartotéčních listech.

Tím však naše pátrání také dostalo další směr.
V dokumentech bylo nalezeno mnoho jmen, mnohdy i Českých.
Bylo rozhodnuto, že se pokusíme vyhledat majitele jmen a zjistit další doplňující informace. Tehdy to nebyl zas tak velký problém, bylo dvacet let po konci války – psal se rok 1965.

Honza pohořelý začal publikovat i články v novinách, a o továrnu Richard se začala zvedat vlna zájmu. Hrozilo poměrně velké nebezpečí, že budeme s Honzou Pohořelým „odsunuti na vedlejší kolej“. Zavedla se tedy taktika neúplných informací.

Části novinových článků v dobovém tisku…

Nálezy v podzemí továrny Richard…

Stav podzemí při amatérském průzkumu vojenskou posádkou.

Naše hlášení o nálezech a dalším postupu, bylo vždy stylizováno tak, aby vždy byla otevřená dvířka pro další hledání – samozřejmě s naší účastí.
Každý musel být udržován v pocitu, že bez nás se nikam nedostanou, a to se nám samozřejmě dařilo. Na druhou stranu bylo cítit i nelibost u určitých lidí.

Pamatuji se, že v archívu tehdy pracoval člověk, který se k našim nálezům netvářil nijak přívětivě. Připadalo mi to, že mu není vhodné to, co děláme. Nechtěl se nijak dělit o své informace z hlubin archívu… Hrál si tak nějak na vlastním písečku a hlídal si teplé místečko…

Po několika týdnech již bylo nálezů tolik, že byla v Litoměřicích uspořádána výstava k továrně Richard. Přišlo poměrně hodně lidí, a v knize návštěv se objevilo i několik zápisů, včetně kontaktů na bývalé vězně. To byl pro nás drahocenný zdroj nových informací a s tím přišla další změna.

V kasárnách nám dokonce bylo přiděleno auto s řidičem, pro objíždění vyhledaných žijících bývalých vězňů. Tehdy se nám jich podařilo najít a kontaktovat poměrně dost
Výpovědi jsme natáčeli na magnetofon. Zajímalo nás především vše, co se týkalo dokumentů k tajné vojenské výrobě, kterou bylo nutné ukrývat do podzemí z důvodů leteckých náletů spojenců proti říši.
A také stále nebyl (a doposud není) jasný konec dokumentů, které byly až dokonce války uloženy v Terezíně. Mezi něž zcela jistě patří archív velitele SS Kaltenbrunera (který byl Norimberským procesem odsouzen k trestu smrti, a který navštívil Terezín těsně před osvobozením Litoměřic.
Mimochodem právě v té době k Richardu přijelo několik nákladních aut, ze kterých se vykládaly bedny s neznámým obsahem. Vše bylo odnášeno do podzemí a s největší pravděpodobností to tam zůstalo dodnes.

Sami jsme navštívili vyslanectví Francie a Holandska, odevzdali jsme jim seznam vězňů z kartotéky nalezené v podzemí a požádali o pomoc, zda je někdo ještě naživu.

Zajímavé bylo, že na všech vyslanectvích nám vyšli vstříc. Problém nastal na Ruském vyslanectví, kde po dotazu na Richard přišla vyhýbavá odpověď a než jsme došli po schodech dolů, tak už na nás čekal vojenský Gaz a následoval opět transport do vězení. Naštěstí nás opět zachránil plukovník Pitra, který od nás v té době dostával všechny dokumenty a informace o nálezech. Vím o tom, že stejná výzva byla odvysílána i našimi sdělovacími prostředky a vyšla i v místním tisku.

Reakcí na tuto událost byla opravdu velká nepříjemnost.
Bylo to v létě roku 1965 (před odchodem Honzy Pohořelého do civilu.)

Před kasárna přijel autobus, ve kterém byli Nizozemci a Francouzi a žádali si mě na bráně.

. To byl panečku v kasárnách šrumec… Kontráši se mohli vzteknout… No samozřejmě nás nikam nepustili, takže jsem se nikdy nedozvěděl, kdo to byl – možná bývalí vězni, možná jejich příbuzní…

Ale vzpomínám si, že z návštěvy těchto turistů nakonec pro nás vzešlo někdy v roce 1966 pozvání do Francie. Honza Pohořelý, který již byl v civilu, později pozvání využil, a odjel tam.

Výstavu navštívili i hosté z Francie, Holandska a Polska.

No má vojna skončila, a my jsme se rozjeli do svých domovů, psal se rok 1967.
Původně jsme si plánovali, že po vojně budeme v pátrání okolo Richarda pokračovat. Plánů bylo mnoho, a mezi jinými i myšlenka a plán k otevření jedné ze zřícených chodeb do levé části…

Jenomže pak přišel 21 srpen 1968. Honza Pohořelý emigroval a sním plno kamarádů. I já jsem byl lákán, abych odjel pryč, protože všichni věděli, že tady nás asi nic dobrého čekat nebude. Jenomže já jsem měl tehdy půjčku a nechtěl jsem, aby moji ručitelé (kamarádi), museli za mě splácet mé dluhy…
Tak jsem tedy zůstal.
Nebylo to lehké. A mám pocit, že ani mé vojenské dobrodružství v Richardu mi nijak nepřispělo. Ještě mnohokrát se objevili tajemní páni od STB, ale to už je zase na jiné vyprávění.

K Richardu jsem se nakonec stejně ještě jednou vrátil.
To bylo v době, kdy pan Věrčák začal natáčet svůj dokument o továrně Richard.. Ale mám pocit, že tuto část příběhu již znáte…

Natáčení dokumentu o továrně Richard.

A co jsem si z Richarda přinesl?
No vlastně vše co se nám tehdy podařilo najít, jsme odevzdali do památníku Terezín. Vyneseno bylo na tři sta dokumentů a různých předmětů včetně několika námi pořízených fotografií. Pár fotografií ještě mám, tady si je můžete prohlédnout.

Když jsem tehdy ještě na vojně objížděl vězně a pamětníky, tak pokud jsem měl dokument s jeho jménem, tak ten dokument ode mne dostal na památku… K tomu jsem měl i ty přepisy magnetofonových záznamů vyprávění vězňů, které jsem navštívil.

Pamatuji si, že jednou přijel nějaký pán… tuším, že byl z Roudnice. Moc se o Richarda zajímal, a tak jsem mu všechno dal, i ty přepisy magnetofonových záznamů včetně mého fotoalba… No a už jsem se s tím nikdy neshledal…

Dneska už vám mohu ukázat vlastně jenom ty fotografie, co fotil Honza Pohořelý.
Každý z nás měl všechny ty fotografie z Richarda na památku. Na některých jsem i já…

Zda mě to do Richarda ještě potom lákalo? Už vlastně ani ne. Měl jsem jiné starosti, a na Richarda se už „vystřílela všechna munice“, jak mi jednou napsal jeden člověk.

Dopis k tématu Richard a natáčení dokumentárního fil­mu.

Pak už se jenom občas objevil nějaký novinář, anebo někdo, koho toto téma zajímalo. Dokonce sem za mnou jezdil i pan Helmut Gaensel (pozn. hledač Štěchovického pokladu). Byla to vždy zajímavá setkání, při kterých jsem si osvěžil vzpomínky, ale myslím, že k tajemství Richardu to již nic nového nepřineslo.

Jestli bych si ve spojení s Richardem něco přál?
No ano, chtěl bych vědět co je za těmi závaly, jestli tam je opravdu něco uschované…, ale hlavně bych se chtěl ještě setkat s Honzou Pohořelým. Dost jsem s ním toho okolo Richarda prožil, dobré i zlé, ale po jeho emigraci jako by se nad ním zavřela voda…

(volně zpracované vyprávění pana Vlastimila Faifera)

Na závěr jedna velká prosba…

Přes veškerou snahu pana Faifera a jeho rodiny, se doposud nepodařilo kontaktovat pana Jana Pohořelého – pan Faifer by se znovu chtěl s panem Pohořelým setkat.

Pokud někdo může v tomto ohledu pomoci, dejte PROSÍM vědět na mou emailovou adresu: gazsi@seznam.cz, nebo přímo dceři pana Faifera info@fourplusagency.cz

Předem moc děkuji za případnou informaci. Protože když už nic jiného, bylo by to hezké vyjádření poděkování panu Faiferovi, za jeho nesporný přínos k odhalení bližších informací o továrně Richard…

Děkuji za vaše přátelské přijetí a velice poutavé vyprávění pane Faifer…

(Převážná část fotografií na této stránce je z archívu pana Vlastimila Faifera)

10. 11. 2015 doplněno…

Dnes jsem se bohužel dozvěděl, že pana Vlastimil Faifer již není mezi námi.

Hluboce lituji, že jsem se (přes mé veškeré sliby) za ním již znovu nevydal, protože ač jsem byl naprosto cizí člověk, pokaždé jsem byl přijat s nevšední srdečností.

Tuto stránku jsem věnoval památce na ČLOVĚKA s velkým srdcem…

Naposledy upraveno 10. 11. 2015

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek