št. kpt. Ing. Josef Růžička – pyrotechnické zajištění továrny Richard

Tato stránka je věnována památce Ing. Josefa Růžičky, plukovníka v záloze.

Odminování továren Richard

Obdržel jsem velice zajímavý e-mail.

Kromě upřesňujícího obsahu má pro mne doručený dopis i lidskou hodnotu. Dopis mi napsal pan Josef Růžička – syn člověka, jehož jméno je nerozlučně spojeno s poválečnou historií továren Richard. Výsledkem naší korespondence jsou následující řádky.

Moc toho nevím, ale vzpomínám si, že tam taky bylo uskladněné tuhé palivo do raket. Otec pracoval před válkou ve Vojenském leteckém a Technickém ústavu v Praze. Říkal, že to řezali obyčejnou pilou a když to zapálili, tak to potom skákalo a lítalo na všechny možný strany. Po odstěhování strojů Rusy se mělo pokračovat v odkrytí dvou zasypaných štol. K tomu nikdy nedošlo. Co se týká těch dvou štol, vím jenom, že Němci výbuchem ucpali vchody. Potíže byly v nástrahách. Němci například pojišťovali své miny. Když se zajistila jedna, muselo se před zvednutím kontrolovat, zda pod ní není druhá, která by okamžitě vybuchla při zvednuti té první. V závalech byly miny pod kameny. Znamenalo to kontrolovat každý kámen a na to Rusové nechtěli čekat. Navíc Richard byl přecpaný výbušninami a Rusové chtěli komplex celý, bez úhony. Tím se stalo, že ty dvě štoly zůstaly neotevřeny. Otce na to upozornil již amatérský průzkum vojáků někdy v roce 1964. Byli se u nás vyptávat, odnesli si nějaké dokumenty (zbytek si vypůjčili nějací novináři a nikdo nám nic nevrátil). Vojáci štoly našli, ale odhrabávat je nechtěli, prý by na to museli vzít buldozer. Podle toho, co tam bylo dovezeno a co bylo odvezeno, tam by mělo zůstat několik vagónů materiálu. Ale čeho? To nevím.

Vím, že o otevření těch dvou štol otec jenom snil, ale již nikdy nedostal šanci je odkrýt. Byl uvězněn komunisty v TNP Mírov pro vysoké důstojníky s velitelem litoměřické ženijní akademie a s náčelníkem litoměřického týlu. Oba tam byli utýráni k smrti a můj otec se vrátil jako mrzák.

Bohušovice č. p. 25, rodný dům pana Josefa Růžičky.

Náhrobek na hřbitově v Bohušovicích.

A jak to vlastně bylo s Richardem?

Po ukončení pyrotechnického průzkumu a vyčištění všech venkovních a vnitřních prostor od nástrah, zbyla i chvilka času na sepsání knížky. Výběr týkající se továren Richard je uveden v následující čás­ti.

[…] Tak byla v rychle připravených halách záhy umístěna výroba „Auto union“ ze Saské Kamenice, zvláště oddělení pro zpracování klikových hřídelí, 12 válcových motorových skříní, hlav a jiného příslušenství. 5 dlouhých továrních hal mělo ve dvou řadách zamontovány moderní stroje s dopravními pásy a hydraulickými zvedáky k pohybu polotovaru od stroje ke stroji. S nacistickou důkladností tu byla výroba zmechanizována do nejmenšího detailu. Pro pohodlí dělnictva a mistrů byly vybudovány umývárny zvlášť pro Němce a zvlášť pro cizozemce. Šatny, jídelny, kantýna, všude splachovací záchody, vodovody, odsávání prachu, klimatizační zařízení na ohřívání nebo ochlazování vzduchu přiváděného větracími šachtami. Kanceláře dílny sklady aj.
Prostě tu byla přestěhována výroba počínaje vrátným a píchacími hodinami a kanceláří ředitele konče.
Popisovat zařízení je nad rámec této knížky. Musím se však zmínit, že původně tu měla být umístěna a vybudována palebná stanoviště pro tajnou zbraň řady „V“ s výstřelem na jih a východ.
O tom svědčila i zásoba “raketového prachu“, který byl do Richardu dirigován a pak složen v noci do štol a zazděn. Pravděpodobně zkoušky se zbraní „V“ zklamaly a dokončení palebných stanovišť bylo odsunuto.

Zatímco se horlivě pracovalo na výrobě, byla v podzemí plánována další a další tovární výroba. Tisíce otroků denně pracovalo na uskutečňování těchto plánů za nejnepříznivějších podmínek, dýchajíce vápenný prach, který se rozhašoval v plicích. Jedli jen vodovou polévku a násilím byli bičováni k výkonům, které spalovaly jejich poslední svalové tkáně. Výsledek se ukazoval na mapách SS-Führungsstab B-5 a mimo to ještě v terezínském krematoriu. Když ani to nestačilo, v krematoriu v cihelně v Litoměřicích. A když nestačilo spalovat mrtvé tuberkulózou, tyfem, vysílením, byly kopány hromadné hroby mučedníků.

Závody Richard I, II a III byly obsazeny Rudou armádou, která zajišťovací práce téměř neprováděla. Vlastní organizované práce mohly být prováděny až v době, kdy závody obsadila československá armáda a vojenským velitelem a správcem závodů byl jmenován škpt. Ing. Josef Růžička. Již dříve vyklizené trhaviny byly odvezeny a roznětové soustavy zaminovaných prostorů odstraněny. Všechna zákeřně nastražená munice byla zneškodněna, rozminované komory vyklizeny a trhaviny a výbušniny odvezeny alespoň z komor nejvíce přístupných. Současně i na povrchu bylo nutno sebrat nejnebezpečněj­ší věci.

V prvé řadě to byly německé zápalné desky, kterými SS zničili drahé optické přístroje na překladišti. Rozhozené desky svědčily o tom, že všechny povrchové domky měly být vydány plamenům. Tyto desky se nesměly dostat do nepovolaných rukou, které by mohly ohrozit bezpečnost civilního obyvatelstva.
Z téhož důvodu byla sebrána nevybuchlá munice, pancéřové pěsti a ruční granáty všech evropských soustav a vzorů. Pak bylo přikročeno k definitivnímu rozminování komor, které byly umístěny u všech vchodů, přístupů a větracích šachet. Tak byla chráněna válečná výroba před sabotáží a překvapením pod zemí, ač na povrchu byl každý metr půdy hlídán strážemi SS.
V nebezpečí měly být minové podkopy – komory, vyhozeny, a tak se měly rozmetat všechny přístupy ke strojním zařízením továrny.
Poněvadž stráže u vchodů několikrát hlásily, že do podzemí vnikají vlčáci a nosí zprávy uvnitř schovaným příslušníkům SS, jejichž přítomnost byla konstatována, když se tiše a potmě sešlo dovnitř, hovorem a kroky. Tato přítomnost SS ve štolách nutila k nejrychlejšímu dokončení rozminovacích prací, aby některý ze zoufalců SS neprovedl vyhození.
Nebezpečí vnikání do podzemí bez policejních psů a s karbidovými nebo elektrickými lampami vyžadovalo velkou opatrnost, poněvadž rozminovací skupinky, osvětlené vlastními světly, byly dobrým terčem pro střelbu štol.

Vyčištěním podzemního labyrintu chodeb, které jsou přibližně 25 km dlouhé, bylo přece provedeno a všechny vchody a větrací šachty byly opleteny ostnatým drátem tak, aby byl zamezen přístup nepovolaným.
Při zabezpečovacích pracích byly do prostoru Richard k provedení zemědělských a zahradních prací vydány propustky, aby pole v ohraničeném prostoru byla oseta a sklizena a meruňkové sady ošetřeny. Na tyto práce chodili Němci, kteří museli být hlídáni, a tím byla vlastní práce zdržována. Potíže, které se stavěly do cesty zabezpečovacím pracím, byly překonávány.
Pracovalo se plánovitě a v tichosti tak, že ani civilní obyvatel většinou nevěděl, jak obětavě, beznáročně, velmi často s nasazením života se vojáci starali o veřejnou bezpečnost a zajištění klidného průběhu osídlování pohraničí.

Pozn.
Celý článek vyšel v knížce „Litoměřicko v odboji 38–40“. Na požádání vydavatele PAX, F. HNYK v Litoměřicích, jej v roce 1946 napsal št. kpt. Ing. Josef Růžička.

Naposledy upraveno 18. 4. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek