Vchody do podzemí
Popis nálezu vchodu A/B a výprava do části přístupné levé části dolu přibližně v osmdesátých letech)
Pokud mne paměť neklame, tak vchod A/B jsme nalezli úplně náhodou při
hrabání někde kolem nebo přímo v tzv. Fűhrungstabu. A hrabali jsme při
zdi, aby nám to nepadalo dolů. Vchod nebyl vůbec vidět. Hrabali jsme
v hromadě suti a asfaltové lepenky. A při tom nám projela lopatka kamsi do
nitra cihlové zdi. Tak jsme to odkopávali asi dvě hodiny a objevil se
vchod.
Ale neměli jsme světla a ani nic na sebe, protože jsme tam byli díky jednomu
člověku, který právě hledal listiny, munici a jiné artefakty z druhé
světové války (mimochodem, tento člověk objevil dva sestřelené americké
bombardéry někde v Krušných horách).
Ale hned následující výprava už byla s vybavením pod zem. Protáhli jsme
se pod stropem portálu a sklouzli po kuželu stavebního rumu dovnitř. Tam
ležely zbytky dřevěných dvoukřídlých vrat (jen jedna půlka) a
v cihlové zdi chodby byly železné skoby s oky, zřejmě na nějakou mříž
nebo na něco podobného. Dno chodby bylo plné bahna a vody (20 cm).
Po cca 5 metrech začínal hliněný zával. Po jeho načechrání u stropu
se v cihlové vyzdívce objevilo po chvíli okno veliké asi 60×60 cm, ale
také plné hlíny a kořínků a nějakých ztrouchnivělých prken, zřejmě
šalování.
Tento zával jsme u stropu a boku prokopali a asi po 4 metrech jsme se dostali
na druhou stranu závalu. Tam někde končila cihlová obezdívka a začínala
skála. Bylo to tam vlhké, ale žádná voda.
Horší bylo, že se tam nedalo skoro dýchat. Ale po pár krocích byl zával,
který vypadal na totální. Nebyl. Při stropu se dalo pod takovejma sekerama
dostat při levé straně dál.
Později jsme zjistili, že ten zával je přesně na rozdělení chodeb A a
B. Čili jsme se dostali do chodby úplně vlevo, asi „A“.
Po několika metrech byl další zával a nějaké popadané bednění nebo
nějaké dřevěné desky. Zával byl kámen a mezi tím hlína. Takže to bylo
zřejmě až na povrch propadlé.
Po důkladném průzkumu jsme bohužel cestu dál nenašli. Když jsme někde
kopli tak se to shora sunulo dál. Když jsme zkoumali ten zával, ozvalo se
hrozivé lupnutí a rachot kamenů. Ten zával, kterým jsme prolezli, se dal do
pohybu. Dobrou hodinku jsme se krčili a čekali, jestli se to ještě bude
hejbat. Co budu povídat… Všichni do jednoho jsme si vysloužili „Řád
hnědého proužku“ (tehdy ještě na trenkách).
Po opatrném prohrabávání jsme se protáhli zpátky. Později doma, když
jsme sehnali mapu podzemí, jsme se rozhodli zkusit se prokopat do chodby
„B“. Další akce ovšem byla neúspěšná, protože ten zával byl horší
a horší a materiál z něj se nedal nikam vynášet. Jedině ven, a to byla
strašná práce, protože to ve vchodu děsivě klouzalo. Tohle se dělo někdy
na podzim. Tak jsme se rozhodli, že to zkusíme na jaře s pořádným
vybavením. Ale ouha. Na jaře, jak roztál sníh, tak se to celé dalo do
pohybu. Bylo možno se dostat pouze do vstupu do chodby a za hliněným závalem
s oknem to bylo kompletně zavalené. Tím naše aktivity vchodu A/B skončily.
Ještě si pamatuji, že nad tímto vchodem byla nějaká skládka, tedy
obyčejný smeťák. A bylo vidět, že se to tam propadá.
Jednou jsme měli v Richardu třídenní expedici. Spali jsme vevnitř,
každý měl kila karbidu, protože nifky vydržely 20 hodin a bylo po nich,
voda se dala sehnat vepředu skoro všude.
Když takhle usínáš, v hlavě se ti honí myšlenky, jak tu vězni makali.
Možná támhle pod tou hromadou kamení někdo z nich zahynul… A najednou
se ozve rána a už slyšíš, jak se to někde sype. Postupně to utichá a za
dvě hodiny to rupne někde jinde. Prošli jsme jeden krásně čistý sál,
nikde nic nepadá. Když jsme se po pár hodinách vraceli, uprostřed toho
sálu si hověl blok 1×2 m, který vypadl ze stropu. Podívali jsme se do toho
vypadlého místa a ouha, celý strop byl pěkně zatrhlý, že by se tam dala
strčit dlaň. Mazali jsme odsud rychle jak namydlený blesk.
Když jsem byl v Richardu poprvé, tak se déčko dalo projít, i když člověk přelézal závaly. Za pár let už to nešlo, muselo se prolézat přes sály. Taky jsme se zkoušeli dostat do levé části jedničky od céčka doleva přes tzv. stařiny. Ale tam nás to málem zabilo. Když to začalo padat, tak jsme zrovna leželi v posledním závalu (tedy ve vypadané kaverně) ve spojovací chodbě. Jen tak tak jsme stačili zdrhnout.
Když neberu nějaké boule, podlitiny a šrámy, tak jsem to nejvíc odnes já, protože mě kámen prorazil nifku a jeden článek mi vytek na zadek. Nic příjemného.
Tehdy jsem si řekl, že to je varování. Proto jsem později do Richardu už nejezdil, jen párkrát jsme tam s bandou vzali nějaké kamarády na čumendo, ale nic vážného už jsme tam nepodnikali. Ono to vypadá jako procházka, ale je to tam o život.
Napsal: Pavel Žlab
o(4/13)
Naposledy upraveno 28. 4. 2013