Nález vchodu A/B – v osmdesátých letech

(Popis nálezu vchodu A/B a výprava do části přístupné levé části dolu přibližně v osmdesátých letech)

Pokud mne paměť neklame, tak vchod A/B jsme nalezli úplně náhodou při hrabání někde kolem nebo přímo v tzv. Fűhrungstabu. A hrabali jsme při zdi, aby nám to nepadalo dolů. Vchod nebyl vůbec vidět. Hrabali jsme v hromadě suti a asfaltové lepenky. A při tom nám projela lopatka kamsi do nitra cihlové zdi. Tak jsme to odkopávali asi dvě hodiny a objevil se vchod.
Ale neměli jsme světla ani nic na sebe, protože jsme tam byli díky jednomu člověku, který právě hledal listiny, munici a jiné artefakty z druhé světové války (mimochodem, tento člověk objevil dva sestřelené americké bombardéry někde v Krušných horách).
Ale hned následující výprava už byla s vybavením pod zem. Protáhli jsme se pod stropem portálu a sklouzli po kuželu stavebního rumu dovnitř. Tam ležely zbytky dřevěných dvoukřídlých vrat (jen jedna půlka) a v cihlové zdi chodby byly železné skoby s oky, zřejmě na nějakou mříž nebo na něco podobného. Dno chodby bylo plné bahna a vody (20 cm).

Po cca 5 m začínal hliněný zával. Po jeho načechrání u stropu se v cihlové vyzdívce objevilo po chvíli okno veliké asi 60×60 cm, ale také plné hlíny a kořínků a nějakých ztrouchnivělých prken, zřejmě šalování.
Tento zával jsme u stropu a boku prokopali a po asi 4 m jsme se dostali na druhou stranu závalu. Tam někde končila cihlová obezdívka a začínala skála. Bylo to tam vlhké, ale žádná voda.
Horší bylo, že se tam nedalo skoro dýchat. Ale po pár krocích byl zával, který vypadal na totální. Nebyl. Při stropu se dalo pod takovejma sekerama dostat při levé straně dál.

Později jsme zjistili, že ten zával je přesně na rozdělení chodeb A a B. Čili jsme se dostali do chodby úplně vlevo, asi „A“.
Po několika metrech byl další zával a nějaké popadané bednění nebo nějaké dřevěné desky. Zával byl kámen a mezi tím hlína. Takže to bylo zřejmě až na povrch propadlý.

Po důkladném průzkumu jsme bohužel cestu dál nenašli, když jsme někde kopli, tak se to shora sunulo dál. Když jsme zkoumali ten zával, tak se ozvalo hrozivé lupnutí a rachot kamenů. Ten zával, kterým jsme prolezli, se dal do pohybu. Dobrou hodinku jsme se krčili a čekali, jestli se to ještě bude hejbat. Co budu povídat. Všichni do jednoho jsme si vysloužili Řád hnědého proužku (tehdy ještě na trenkách).
Po opatrném prohrabávání jsme se protáhli zpátky. Později doma, když jsme sehnali mapu podzemí, jsme se rozhodli zkusit se prokopat do chodby „B“. Další akce ovšem byla neúspěšná, protože ten zával byl horší a horší a materiál z něj se nedal nikam vynášet, jedině ven, a to byla strašná práce, protože to ve vchodu děsivě klouzalo. Tohle se dělo někdy na podzim. Tak jsme se rozhodli, že to zkusíme na jaře s pořádným vybavením. Ale ouha. Na jaře, jak roztál sníh, tak se to celý dalo do pohybu. Bylo možno se dostat pouze do vstupu do chodby a za hliněným závalem s oknem to bylo kompletně zavalené. Tím naše aktivity vchodu A-B skončily. Ještě si pamatuji, že nad tímto vchodem byla nějaká skládka, tedy obyčejnej smeťák. A bylo vidět, že se to tam propadá.

Richard I

Jednou jsme měli v Richardu třídenní expedici. Spali jsme vevnitř, každej měl kila karbidu, protože nifky vydržely 20 hodin a bylo po nich, voda se dala sehnat vepředu skoro všude.
Když takhle usínáš, v hlavě se ti honí myšlenky, jak tu vězni makali, možná támhle pod tou hromadou kamení někdo z nich zahynul. A najednou se ozve rána a už slyšíš, jak se to někde sype. Postupně to utichá a za dvě hodiny to rupne někde jinde.
Tak jsme prošli jeden sál krásně čistej, nikde nic nepadá. A když jsme se vraceli po pár hodinách, tak uprostřed toho sálu si hověl blok 1×2 m, kterej vypadl ze stropu. Tak jsme se tam koukli do toho vypadlého místa a ouha, celej strop byl pěkně zatrhlej, že by se tam dala strčit dlaň. Tak jsme rychle odsud mazali.

Když jsem byl v Richardu poprvé, tak se déčko dalo projít, i když člověk přelézal závaly. Za pár let už to nešlo, muselo se prolézat přes sály. Taky jsme to zkoušeli dostat se do levé části jedničky od céčka doleva přes tzv. stařiny. Ale tam nás to málem zabilo. Když to začalo padat, tak jsme zrovna leželi v posledním závalu (tedy ve vypadané kaverně) ve spojovací chodbě. Jen tak tak jsme stačili zdrhnout.

Když neberu nějaké boule, podlitiny a šrámy, tak jsem to nejvíc odnes já, protože mě kámen prorazil nifku a jeden článek mi vytek na zadek. Nic příjemného.

Tehdy jsem si řekl, to je varování. Proto jsem později do Richardu už nejezdil, jen párkrát jsme tam s bandou vzali nějaké kamarády na čumendo, ale nic vážného už jsme tam nepodnikali. Ono to vypadá jako procházka, ale je to tam o život.

Napsal: Pavel Žlab

Naposledy upraveno 28. 4. 2013

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek