Ankert

Další fotografie, kterou jsem se rozhodl „rozebrat“ v této části stránek, je opravdu hodně stará. A s válečnou historií továrny Richard nemá ve své podstatě nic společného.

Na druhou stranu – vzhledem k tomu, že byla pořízena kdesi ve staré těžbě vápencového dolu Richard, patří samozřejmě na tyto stránky. Počítám, že ani tuto fotografii mnoho lidí nezná. Již nějaký čas je sice vložená v jiné části těchto stránek věnovaných historii těžby. Avšak nikdy předtím jsem se jí hlouběji nevěnoval.

Nejprve stručný rozbor fotografie

A co vlastně na fotografii můžeme spatřit?
Na důkladnější rozbor obsahu fotografie toho opravdu moc nemáme.
Skupinka devíti důstojných pánů a tří žen je rozmístěna okolo dřevěného důlního vozíku.
Můžeme spatřit pohled do staré těžby dolu Richard a charakteristickou nevyztuženou, ve vápenci raženou chodbu, na jejíchž obou stranách jsou navršeny hromady pro další použití špatně využitelného, drobného materiálu.
Ke svícení používají acetylenové lampy (dvě poměrně zřetelné, jedna svítí do objektivu).
Bohužel charakteristika fotky, a na ní zachycená část podzemí, neumožňuje přesnou lokalizaci chodby.

Pro ilustraci pohled do staré těžby v podzemí dolu Richard I.

A to je opravdu všechno, co se k fotografii dá napsat?

Tak za normálních okolností by to bylo asi opravdu vše, co se dá z této fotografie „vyždímat“…

… nebýt jednoho fousatého pána. A hlavně nebýt kolegy Martina, který zabejčile hledá po archivech informace o staré těžbě (nejen) na Litoměřicku.

A tam, v zaprášených a z velké části dosud nezpracovaných dokumentů (kolik informací tam ještě asi čeká na budoucí pokolení…), jsem našel drobné střípky informací, které umožňují prakticky věnovat tuto stránku člověku, který …

(Ještě chvilku odbočím).
Když jsem dělal tuto stránku, byl text, který jsem napsal, v této podobě: „na něhož historie již dávno zapomněla – inu, nic netrvá věčně“. Měl jsem radost, že se podařilo najít další jméno, které nikdo nezná a já „napomohu osvětě“. Jenomže…

Jenomže, když jsem vznikající stránku konzultoval s Martinem, řekl, že by bylo docela fajn, kdybych se občas podíval třeba na internet a zkusil hledat i tam… Nekecal!

To jméno, které se podařilo „objevit“, je známé, opravdu hodně známé.
Na druhou stranu – Jsem rozený litoměřičák, do tamního muzea jsem občas zašel, a přesto jsem níže uvedené jméno nikde neregistroval anebo jsem (spíše) nehledal a neposlouchal…

A zde již začíná příběh velice vzdělaného člověka, který vlastně začíná toutéž fotografií, kterou jsem na začátku této stránky „rozebral“

Fotografie, která v popisku nese informaci:
Návštěva dolu Richard spolkem „Pracovní skupina pro místní výzkum“ okolo roku 1935.
Na fotografii je mimo jiné i Heinrich Ankert.

Heinrich Ankert – stručné představení.

Městské muzeum a městský archiv spravoval Heinrich Ankert (původně pracoval jako novinář).

Muž tolerantní a pilný, i když v teoretickém pojetí své práce dával spíše přednost konzervativním postojům, oproti svému předchůdci prof. W. Katzerowskému, v jehož písemnostech bylo nalezeno prosazování tzv. holandské archivní teorie (strukturalistické) ještě dříve, než byla všeobecně rozšířena.
H. Ankert byl spoluzakladatelem vlastivědné pracovní skupiny „Arbeitsgemein­schaft fůr Heimatforschung" (Pracovní skupina pro místní výzkum), která vydávala ročenku „Jahrbůcher" (Ročenky) s vlastivědnými pracemi. Byl členem různých spolků a městský kronikář.

Litoměřické sdružení „Pracovní skupina pro místní výzkum“.

Heinrich ANKERT – dobové fotografie.

Životopis Heinricha Ankerta.

ANKERT, Heinrich Anton Franz, * 17. 5. 1870 Litoměřice, † 19. 5. 1954 Fulda (Německo), Historik, archivář, vlastivědný pracovník a v neposlední řadě i amatérský archeolog a přírodovědec.

Zabýval se historií města Litoměřic a okolí, zasloužil se o budování kulturních institucí a ochranu památek v regionu. Otec Franz A., perníkář a voskař v Litoměřicích, matka Maria Anna, rozená Weisshaupt.

Středoškolská studia absolvoval na litoměřickém gymnáziu. Práva, historii, dějiny umění, archivnictví, archeologii a přírodní vědy (zejména botaniku a zoologii) studoval ve Vídni. Po ukončení vysoké školy se vrátil roku 1901 do Litoměřic, kde získal místo redaktora v novinách Leitmeritzer Zeitung – (Noviny Litoměřic) od roku 1915 – 20 byl hlavním redaktorem zmíněných novin.

Roku 1905 se oženil s Marií Paudlerovou, neteří významného českolipského vlastivědného badatele A. Paudlera, s nímž ho pojilo přátelství a společně vydávali i časopis Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions–Clubs (Oznámení Severočeského klubu výletníků), do kterého často přispíval a v letech 1906 – 1907 jej s F. Hantschelem a K. von Zimmermannem redigoval.

Vedl městský archiv (až do roku 1946), spravoval též Muzeum Průmyslového spolku a v roce 1910 spoluzakládal nové Městské muzeum.

V roce 1900 převzal vedení litoměřického Gewerbemuseum (1910 začleněno do nově zřízeného Stadtmuseum), které vedl až do roku 1945. Od roku 1902 převzal též správu městského archivu, kde se stal v roce 1928 ředitelem; roku 1902 byl současně jmenován nejprve korespondentem vídeňské c. k. Centrální komise pro umění a historické památky, později jejím konzervátorem. Funkci konzervátora zastával ještě ve vídeňské c. k. Archivní radě. V letech 1920 – 1939 redigoval vlastivědnou přílohu Leitmeritzer Zeitung (Noviny Litoměřic)*zvanou Unsere Heimat *(Náš domov).

Byl veřejně činný v mnoha spolcích (např. v litoměřickém Arbeitsgemeinschaft fůr Heimatforschung (Pracovní skupina pro místní výzkum), pražském Vereins fůr Geschichte der Deutschen in Bohmen (Spolek pro dějiny Němců v Čechách) aj.).

Jako archivář se zabýval nejrůznějšími vlastivědnými otázkami, především však historií města. Historické tématice věnoval množství drobných i větších příspěvků zveřejňovaných hlavně v místním tisku, ale i v prestižních Mitteilungen des Vereins fůr Geschichte der Deutschen in Böhmen (Oznámení Spolku pro dějiny Němců v Čechách)či v Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions–Clubs(Oznámení Severočeského klubu výletníků)

Sepsal i několik článků věnovaných litoměřickým muzeím, jejich sbírkám, dále kunsthistorii a botanice apod.

Jeho největší prací je stručná syntéza litoměřických dějin „Kurze Geschichte der Stad Leitmeriz (Heimatkunde des Bezirkes LeitmeritzII. Leitmeritz 1923)“ (Krátké dějiny města Litoměřic / místní dějiny okresu Litoměřice II. Litoměřice 1923).

Do konce roku 1945 vedl kroniku města Litoměřic, v květnu roku 1946 byl odsunut do Fuldy, kde se o rok později podílel na založení žurnálu Leitmeritzer Heimatbrief. Zemřel ve Fuldě 19. 5. 1954

První ředitel litoměřického muzea Heinrich Ankert (první zleva) stojí se skupinou mužů před zřícenou budovou staré radnice, po 16. 4. 1916.

Heinrich Ankert (vlevo) stojí spolu se stavitelem Vlčkem u trosek domu v Dlouhé ulici po bombardování Litoměřic Rudou armádou, které proběhlo 9. května 1945. Ankert už má v té době na levé paži bílou pásku, kterou se označovali Němci.

(Bližší vysvětlení k bombardování a třeba i k tomu označení bílou páskou naleznete na této stránce.)

Výběr publikací se jménem Heinrich Ankert .

No a tím už se dostáváme na závěr rozboru další, méně známé historické fotografie. Je zvláštní se dívat na staré fotografie lidí, kteří již dávno nejsou a sledovat jejich příběhy…

A kolik zapomenutých lidí a jejich osudů tam v zaprášených krabicích uvnitř archivů ještě je…

Heinrich Ankert.

Hrob Heinricha Ankerta ve Fuldě.

Zdroj fotografií a uvedených textů:

• Muzeum Litoměřice
• Archiv Litoměřice
• Archiv Fulda
• Biografický slovník
• Muzeum města Ústí nad Labem – Knihovna

Líbila se Vám tato stránka?
Zvažte tedy prosím možnost přispět na tento projekt drobným finančním obnosem, můžete tak učinit zde:
Podpořte webové stránky TOVÁRNA RICHARD dobrovolným příspěvkem.

_(4/24)

Naposledy upraveno 29. 4. 2024

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek