Historie těžby vápence v Litoměřicích

---

---

Vznik vápencových dolů pod vrchem Bídnice

Na samém počátku celé historie továrny Richard je těžba vápence. Tento šedý kámen se nachází na mnoha místech v okolí Litoměřic. V oblasti vrchu Bídnice se nachází přibližně 7 metrů silná vrstva vápence, který se zde od nepaměti těžil. Natěžený vápenec byl využíván pro stavební účely. A to buď v podobě kamene nebo po rozemletí a vypálení vzniklo vápno nebo cement. Vápenec se zde těžil důlním způsobem.

Okolnosti vzniku vápence v oblasti a důvod používat důlní těžbu.

Vápenec vznikl ve druhohorách v tzv. svrchní křídě. V místě dnešního dolu se rozlévalo vnitrozemské moře od severu (dnešního Saska). Tím vznikly vrstvy pískovců, opukových slínovců, slínitých vápenců, jílovců a dalších usazenin. Během čtvrtohor se krajina začala zvedat, pískovce byly odneseny a na povrchu zůstaly zpevněné vápence.

Tam, kde došlo k třetihornímu vyvrásnění, jako v oblasti podzemního dolu Richard, nedošlo k odnesení nadložních pískovců, a proto je mocnost nevyužívané horniny vyšší a bylo v minulosti nutno zvolit důlní, nikoli povrchovou těžbu. Nestabilnost nadloží způsobuje zvětrávání podpovrchového vápence. Působením vody se mění na volné vápenité jíly, které jsou objemově nestálé. Vysychají, smršťují se a rozpadají se kostkovitě, a když opět pohltí vodu, silně nabobtnají a stávají se mazlavými, nepropustnými a snadno se sesouvají. Tyto vápenité jíly (slíny) vznikají tunelovým zvětráváním křídových slínovců a jsou náchylné k sesouvání půdy a znesnadňují výstavbu. K těžbě jsou v Čechách nejvhodnější vrstvy mocnosti kolem 4 metrů a z tohoto důvodu se vyplatilo těžit i v dole Richard.

Z několika lokálních lomů rozesetých v okolí bídnického vrchu nakonec zůstaly tři samostatné doly na vápenec.

Nejrozsáhlejší důlní podzemní prostory vlastnila pravděpodobně již od roku 1908 firma A. G. Kalk – und Ziegelwerke Leitmeritz (pozn. jinde použito názvu Kalk – und Ziegelbrennerei Leitmeritz.), – název dolu „Steinbruches“ (za války označeno jako Richard I)

Provoz se nacházel na okraji města, severozápadně od městského centra, na konci Gutenbergovy ulice – adresa Leitmeritz, Gutenbergstrasse 34 (dnes ulice Stránského).

---

---

Zbylé dva lomy vlastnila firma Josef Höring: Majitelem je Ing. Josef Höring, nar. 16. 6. 1906 v Litoměřicích, sídlo firmy Litoměřice, hlavní kancelář Am Eisendörfel 23, telefon 52.

Lomy byly rozděleny na dvě samostatná důlní díla – společnosti:

• společnost Kalkbruch Josef Hőring.  – název dolu „Höring-Bruch“ (za války označeno jako Richard II.)
• společnost Kalkbruch Josef Hőring. – název dolu „Loboda-Bruches“ (občas je uváděno jméno Lopata – za války označeno jako Richard III.)

---

Dochovaly se části „Knih vápencového lomu“ pro společnost „Kalk- und Ziegelwerke Josef Höring, Leitmeritz“ a druhé společnosti „Leitmeritzer Kalk- und Ziegelwerke A. G.“, tj. litoměřické vápenky a cihelny a.s.

---

Počátky těžby – 19. století

---

Původní malé štoly, které vznikly v počátcích těžby, už není možné v dole spatřit a pokud někde zůstaly, jsou založeny nepotřebným materiálem. Jednalo se o chodby o šířce okolo 160 centimetrů a výšce180 centimetrů. Na tyto úzké chodby navazovaly dva metry vysoké a tři metry široké komory. U vstupní štoly byl rozestup jednotlivých chodeb 6 –10 m. Rozměr chodeb se postupně zvětšoval a zároveň se rozšiřoval i jejich rozestup. Tento princip byl zachován po celou dobu existence dolu.

Jakým způsobem probíhala těžba v počátcích dolu, se můžeme pouze dohadovat. Podle srovnání s jinými lokalitami předpokládáme, že vápenec byl spíše ručně vylamován, než vyvrtáván a vystřílen. Doprava byla pravděpodobně ruční, dřevěným kolečkem.

Teprve daleko později byly použity ruční pákové vrtačky se šroubovou vrtnou tyčí zakončenou „rybinou“. Vrtáno bylo na vzdálenost do 1 metru a následně stříleno. V dole byly stáje pro koně, jejichž pomocí byl narubaný materiál dopravován ven před důl, odkud se odvážel k dalšímu zpracování.

Pohled do chodeb nejstarší těžby, která se v podzemí zachovala.

Původní hlavní štola (dnes označená „C“) se zbytky výdřevy a vyzděnou částí štoly.

Za desítky let provozu zanechaly projíždějící důlní vozíky ve stěnách štoly poměrně hluboké a znatelné vrypy.

V dole byly vybudovány i stáje pro koně.
(Páteřní chodba C a zbytky cihlové „tereziánské štoly“ s odbočkou do prostor, kde mohla být stáj).

V každé chodbě pracovali dva lamači, kteří nejprve v podložních slínovcích vyhloubili směrem dopředu pod vápencovou vrstvu zářez asi 40 cm vysoký a hluboký 70 cm až 1 m. Navrtali otvory pro nálože a potom se začal sestřelovat (srážet) vápenec. Protože štola byla vysoká až 4 m, srážel se kámen odspodu nahoru po třech stupních. Nejprve se odstřelila 1 řada vývrtů, pak vývrty druhé řady, a nakonec poslední třetí řady.

Středem štoly vedla úzkokolejka, po níž se na dřevěných vozíkách ručně vyvážel natěžený vápenec určený k pálení vápna (a vybrané větší kusy kamene pravděpodobně i ke stavebním účelům). Drobné kusy vápence a opuky byly ukládány do souvislých hromad podle boků štol.

---

Půdorysný pohled na postup při těžbě.
Kolej končí nedaleko od čelby. U stěn štoly jsou narovnány drobné kusy vápence a slínovce – opuky.

Přibližně takto vypadala předválečná štola.
Kolej již dávno zmizela, ale u stěn jsou stále narovnány hromady nepotřebného materiálu.

---

Vrtání

Do čelby se vrtalo ručně poháněnou vrtačkou usazenou na železném rozpěráku. Spirálové vrtáky byly na konci vykovány na dvě ostří a do vápence se zavrtávaly zatáčením klikou. Za 3 hodiny navrtali dva dělnici asi 1 metr vývrtu. Na tento jeden vývrt se spotřebovalo asi 4–5 břitů, které si brousil dělník na místě na kruhovém brusu. Počáteční průměr břitu byl 25 mm a směrem dolů se zužoval.

Část původní šroubové vrtné tyče zakončené „rybinou“.

Otvor ve stěně je přichystán pro nabíjení.

---

Nabíjení

K nabíjení se používalo pouze měděné nářadí (při nárazu o kámen nezpůsobilo jiskry). Obal náboje si dělník udělal na místě. Kolem dřevěného kolíku si obtočil papír. Takto vytvořený váleček se po stranách a na dnu zalepil smůlou a naplnil černým prachem.

Do 1 m vývrtu se dávaly obyčejně dvě náložky. První asi 30 cm dlouhá. Druhá byla kratší a zastrčila se do ní měděná tyč, která byla tlustší než stéblo.
Tato měděná tyč zůstávala ve vývrtu dokud nebyla hotová ucpávka. Na udusání ucpávky se používalo silné měděné tyče.
Když byl vývrt ucpán, byla z něj vyjmuta slabá měděná tyč a do vzniklého otvoru se vsunulo zápalné stéblo.
Zapálila se pomalu hořící osiřená tkanice, která umožnila dělníkům, aby se vzdálili do úkrytu. Na celý profil (tj. asi 50–60 t kamene) se spotřebovalo asi 15 kg černého prachu.

Pěchovadlo (horní část fotografie) a pouzdra na stébla plněná střelným prachem.

---

Odstřel

Střílelo se černým prachem, který byl odpalován zápalnými slaměnými stébly naplněnými černým prachem. Zápalná stébla si připravovali dělníci na místě.
Od čela štoly, kde se střílelo, byla ve vzdálenosti asi 15 m vybudována napříč ochranná zídka postavená z kamenů. Za ní měl dělník pracovní stůl, kde měl žitná stébla, smůlu, osířené tkanice, černý prach a brus.
Tkanici dostávali dělníci již hotovou (podnik si vyráběl tkanice sám tak, že dělník protahoval několik bavlněných nití roztavenou sírou).

Zápalné stéblo se připravovalo následujícím způsobem:
Dělník si nasypal do dlaně černý prach, který sypal do stébla 30–40 cm dlouhého.
Aby se dosáhlo větší délky, zastrčilo se několik naplněných stébel do sebe. Místo spoje dvou stébel se namazalo smůlou, rozehřátou nad kahancem.
Mělo-li stéblo potřebnou délku, přilepila se na horní konec asi 15–20 cm dlouhá osířená tkanice. Ta velice pomalu hořela a později zapálila zápalné stéblo.

Jako první byl v podloží vyhlouben zářez pod vápencovou vrstvu, který byl přibližně 40 cm vysoký a asi jeden metr hluboký.
Poté se započalo s vrtáním otvorů pro nálože.

Protože štola byla vysoká až 4 metry, sestřeloval se kámen odspodu nahoru po třech stupních.
Nejprve se odstřelila první řada vývrtů, pak vývrty druhé řady, a nakonec poslední třetí řady.

---

V podzemí se zachovalo i několik zbytků po vrtání.
Na fotografii je zachycen zbytek vývrtu.

---

Na stropu ve stařinách se zachovaly i stopy po šroubové vrtné tyči zakončené „rybinou“.

---

Samozřejmě, že lze nalézt i stopy po vrtání modernější technologií – ve vnitřku vývrtu již není zřetelná charakteristická spirála.

---

Zbytky vývrtů včetně znatelných míst po výbuchu náloží černého prachu.

---

Občas po odstřelu zůstala ve vývrtu i část ucpávky se zápalnou šňůrou.

---

Těžba ve dvacátém století (1908–1945)

^(pozn.) Je zajímavé že základní postupy při těžbě se nezměnily ani v pozdější době – ostatně nabízím k posouzení informaci o těžbě ve století dvacátém v podobě jak je zapsána v archivních dokumentech uložených ve sbírkách Státního oblastního archivu Most …

Částečně zachovalá reklama na jednom z litoměřických do­mů.

---

Rok 1930 kdesi v podzemí dolu Richard.

---

Lomy patřící Kalk- und Ziegelwerke A. G. Leitmeritz
(Ve zprávě zaslané hornímu úřadu 17. 12. 1941 se mimo jiné píše:)

Provoz se nachází na okraji města, severozápadně od městského centra, na konci Gutenbergovy ulice – adresa Leitmeritz, Gutenbergstrasse 34 (dnes ulice Stránského).

Provoz se skládá z cihelny se stroji pro ruční ovládání. V příslušenství je moderní pec, která je klikatá s umělým sušením. Energetická dostatečnost na 5 mil. cihel ročně.
Vedle toho je zařízení k pálení vápna, jež se prodává do stavebnictví a jako hnojivo.
K dispozici je malý brusný mlýn na výrobu vápna.

Společnost je uznána jako důležitá pro válečnou výrobu. Provozní je Josef Fiedler, technikem odpovědným za výrobu je Friedrich Krompholz a obchodním správcem je určen Rudolf Tietze.

Výroba vápna je pozastavena během letních měsíců a po obvyklé odstávce od 1. 12. bývá obnovena. V současné době je zaměstnáno 6 mužů, pravidelný stav je 17 mužů.

Vápenec pochází z dolu z usazenin téměř horizontálně uloženého sedimentálního vápence o tloušťce cca 5 metrů. Dolování probíhá pouze ve dne, dříve probíhalo v otevřené jámě.

Důl produkuje vápenec asi 70 let. Těžební ložisko připravuje malé zvýšení kvóty těžby. Limity soukromého vlastnictví nebyly dosud dosaženy. Nicméně těžba je řízena.
Provoz dolu obecně neškodí, je překryt a vývojem další těžby se nadloží stává mocnější a nejsou na povrchu žádné vlivy. Vně dolu jsou viditelné hřebeny asi 1 m širokého vápence, který je pro těžbu nepoužitelný.

Z důvodu odstřelů při práci musí být prostor zpevněn. Hrubý materiál je na místě nakládán na dřevěné vozy. Jemnější materiál zůstává v dole, protože by mohl způsobovat obtíže při hoření.

Práce se provádí výhradně ručně, vrtá se sloupovou rozpěrnou vrtačkou, střílí se černým prachem, aby se materiál rozjemnil tak, jak je to možné.

Střelbou se provádí lámání kamene na konci chodeb. Dohled nad střely vykonává střelmistr. Vyvrtávané otvory jsou do ¾ m hluboké a jsou plněny vlastnoručně vyrobenými střelnými patronami. Ty se nejprve jemně stisknou mosaznými tyčemi do otvoru a poté se stlačí. Jako zapalovací pojistka jsou patrony vkládány bez rozbušky.
Obecně se zapalují ne více než dva výstřely najednou.

Těžební trasy jsou většinou obsazeny dvěma muži. Práce je v rozmezí 1.2 RM za tunu natěženého vápence. Hmotnost vozů se váží při ústí tunelových otvorů.

V zimě je zde 16 – 17 mužů. Roční produkce je cca 6.000 tun surového vápence. Práce je vykonávána zpravidla ve vlastním cihelném provozu, který je uzavřen v zimě.

Větrání dolu:

Vítr protahuje skrz štolu dovnitř a vychází ven skrz dvě větrací šachty. Důlní prostory působením počasí zvětrávají. Nicméně větrání je dostačující, protože příčné průřezy jsou velmi malé. Voda nebo plyn se v dole nevyskytují. Prachová ochrana se nepoužívá, protože vápenec je bezpečný a při ruční práci vzniká jen malé množství prachu.
Existuje nebezpečí padajících kamenů, vápencové bloky se separují po velmi nízkých vrstvách. Nechávají se být jako samostatné kameny nebo se narovnají.

Před zahájením provozu v každé sezóně se ale všechny cesty pečlivě prověřují proti hřebenům a odpadlým skořápkám.

Rozšiřování se provádí jen výjimečně, je-li to nezbytné. Tunel je od ústí otvoru po větší délce obezděn. Také v nebezpečných místech je prováděno zdění pro zvýšenou bezpečnost

Skladování výbušnin

Skladiště trhavin je umístěno v odlehlé části dolu a je blokováno dvěma silnými branami.
Prachu je v množství asi 200 kg a uchovává se za dveřmi do většího výklenku.
V den návštěvy bylo na skladě 165 kg střelného prachu.
Licence na výbušniny není k dispozici, protože není potřeba.

Ve firmě je využíván operační plán z roku 1924.
Nejsou záznamy o nějakých trhlinách. Degradaci podléhá pouze vlastní země. Roční průběh trasy je 12–15 metrů.

Benzínové lokomotivy pro plné důlní vozy jsou vzdáleny cca 1200 m od pece.
Těžební jámy jsou jednoduché a není zvláštní nebezpečí pro vznik nehod.
Provozní zařízení je v elegantním a čistém stavu. Jakékoliv problémy by neměly vzniknout.

---

Část zprávy zaslané hornímu úřadu.

---

Hornímu úřadu Teplice je 23. 8. 1941 zaslán popis Dr. Meyera popisující podzemí a využívání štol.

Hornímu úřadu Teplice je 15. 9. 1941 zaslán dopis firmy Kalk – und Ziegelwerke A. G. Litoměřice popisující podzemí.

---

Staré důlní mapy

Zachované původní důlní mapy.

---

Všechny dostupné originály map jsou druhostranně označeny německou orlicí Báňského úřadu „Teplitz – Schönau“.

---

V několika málo chodbách předválečné těžby lze spatřit zbytky kolejí.
Na pravé fotografii je kolejnice položená na vyvýšeném náspu.
Podle mého názoru byla při válečné výstavbě tato štola prohlubována.
Nejprve byl naložen nepoužívaný materiál uložený u stěn chodby, při současném zahloubení do podloží na požadovanou hloubku. Posléze by bylo posunuto celé kolejové pole a odtěžen zbytek materiálu pod náspem.

Důlní trhavina DONARIT 1, používaná při rozšiřovaní chodeb v roce 1944–45.

V době válečných úprav a v poválečné těžbě bylo již pro vrtání používáno moderní technologie pneumatických vrtaček, u kterých šroubovou vrtnou tyč nahradila korunka z tvrdokovu.
(Zobrazená vrtná korunka byla nalezena v podzemí továrny Richard I.)

---

Období 2. světové války

Dne 27. 2. 1943 je hornímu úřadu zaslán popis dolu Kalk – und Ziegelwerke A. G. Leitmeritz.

Dispečerem je Josef Fiedler. Technickým vedoucím Georg Müller. Hlavní náplní je těžba a zpracování vápence.

Pro těžbu vápence má provoz 7 lamačů, 2 řidiče, 1 vedoucího pracovníka, dále 3 pracovníky na odvoz a přívoz, 1 ovladače kotelny, 3 ovladače mletí vápence, 1 pytlovače.

V dole bylo v roce 1942 těženo: 7 000 m3 získaných jílů a písků, 6 000 tun vápence. Požadavek na pracovní vytížení je 5 a ½ dne v týdnu.

Obchodní skupinu tvoří firmy: Steine und Erden Berlin, pracovní skupina Kalksteinindrustrie Berlin a pracovní skupina Ziegelwerke Berlin, pobočka Teplice-Schönau, Königstrasse 2.

Úrazové pojištění sjednáno v Berlíně, nemocniční pojištění v Litoměřicích. Konto u K E W banky.

Důl má vjezdovou štolu, která se uvnitř rozvětvuje do sítě štol/tratí. Uvnitř je málo provozních bodů, každý s 1 nebo 2 muži. Práce na čelbách je slyšitelná.

Otvory jsou do vápence vrtány ručně. V podzemí se používá 5 drtičů, 2 dopravníky.

Přepravní zařízení má při přepravě kamene užitečné zatížení 12 tun a ven je výstupním otvorem úzkokolejkou vyváží Benzinové lokomotivy do kruhové pece. V kruhové peci se vápenec vypaluje na běžné vápno.

Drobný materiál pak přechází do kulového mlýna, kde se mele. Mletý produkt se využívá ve stavebnictví a jako šedé vápno (využívané pravděpodobně na hnojení).

U kruhové pece jsou 3 řidiči pro přívoz-odvoz, 3 topiči a 1 vedoucí kotelny.
U kulového mlýna jsou 3 vápencoví mlynáři a 1 pytlovač.

Těžba cihlářské hlíny a cihelna je nyní mimo provoz. Budou-li přiděleni pracovníci, provoz bude obnoven.

Větrání ve štolách je přirozené. Vzduch vniká dovnitř vstupní štolou a prochází skrz 30 m hlubokou větrací šachtou.

Část hlášení – popisu dolu ze dne 27. 2. 1943.

---

Těžba po roce 1947

Po válce byl výměry MPO a dekretem prezidenta jmenován prozatímním národním správcem Ing. Jan Máj. V letech 1945–1947 je část majetku předána do národního podniku České cementárny a vápenice Praha; 17. 7. 1947 se stává národním správcem Rupert Mundl a těžba v podzemí je znovu obnovena. Těžba probíhá v nejvzdálenějších prostorách od původního vchodu. Nově vytěžené prostory jsou v podobě šachovnicově uspořádaných chodeb.

Firma je 29. 6. 1948 zapsána v podnikovém rejstříku jako „Sasko-česká továrna na portlandský cement, a.s. Čížkovice v národní správě“. V roce 1949 je začleněna do národního podniku České cementárny a vápenice Praha.

Později přešel pod správu podniku Čížkovické cementárny a vápenice. Odtud také část „nově vytěžených“ podzemních prostor dostala své jméno – „ČÍŽKOVICE“.

Těžba vápence v podzemí trvala až do roku 1963, kdy byla pro nerentabilitu ukončena a důl byl „zakonzervován“.

---

Několik pohledů do poválečné – „čížkovické“ těžby.

---

Několik pohledů na poválečnou – „čížkovickou“ těž­bu.

Na závěr pro porovnání pár zajímavost a informací o těžbě

rok 1925

V roce 1925 se pracovalo současně v 8 štolách (pracovalo se pouze v zimě, na jaře a v létě pracovali titíž lidé v cihelně).
Týdně se vytěžilo až 46 vagónů kamene (v dokumentu není uvedena ani velikost vagónu, ani tonáž). V dole bylo zaměstnáno 16 lamačů a 4 voziči.
Vozíky vyvážel až k východu ze štoly lamač. K vápence odvážela vozíky benzinová lokomotiva.

Uvedeme si příklad. Pokud pracovali 2 muži 8 hodin denně, postoupili ve štole za 14 dní o 1 m!

Z toho připadá na:

• zhotovení zářezu 3–4 dny
• vrtání, nabíjení a sestřelování (srážení) kamene 3 dny
• rozbíjení a nakládání kamene 5 dní
• očištění stropu 1 den

Za tuto dobu vytěžili dva muži 5–6 vagónů kamene (přibližné 50–60 tun vápence).

Plat dělníka byl v úkolové mzdě za 1 tunu. Aby se co možná nejvíce šetřilo střelným prachem, platil dělník za každý 1 kg část nákupní ceny.

---

rok 1948

V roce 1948 zaměstnával závod 10 horníků.
V provozu jsou 4 chodby, v nichž se střídavě vrtá, střílí a těží.
Chodby jsou raženy 7 m do šířky, 4 m do výšky a jsou odděleny desetimetrovými pilíři.
Celkový vyrubaný prostor chodeb je asi 32 km.

Narubaný vápenec se z chodby dopravuje na hlavní štolu odkud odváží naftová lokomotiva vlaky s 6–8 vozíky. Vozíky jsou jednak ocelové sklopné o obsahu 0,75 m³ a dřevěné o obsahu 0,50 m³.

K vrtání se používalo elektrických vrtaček značky Siemens.

Průměrné výdělky jsou pro důl Richard v měsíci březnu následující:

• lamači 245,70 Kčs
• nakladači 243 Kčs

K výdělkům není započten 25% přídavek (pozn. nepodařilo se mi zjistit, o jaký druh přídavku se jedná).

Úkolové mzdy jsou rozděleny takto – od 1q (metrický cent = 0,1 tuny) narubaného vápence připadá na:

• vrtače 1,37 Kčs
• lamače 1,37 Kčs
• nakladače 1,16 Kčs
• +25 % přídavek (nepodařilo se mi zjistit, o jaký druh přídavku se jedná).

V měsíci lednu (1948) bylo vytěženo 1402,25 tun vápence, v únoru 1264,64 tun a v březnu 1567,25 tun.

---

rok 1952

V roce 1952 pracovalo v dole 14 dělníků v 10 štolách.
Z toho 10 lamačů, 2 muži pro vlakovou dopravu a 2 muži pro výdřevu a údržbu.
I zde jsou raženy chodby 7 m široké, 4 m vysoké a oddělující pilíře mají půdorys 10×40 m.

Vytěžený vápenec se dopravoval železnými sklopnými vozíky o obsahu 0,75 m³, ve vlacích po 6–8 plných nebo až 24 prázdných vozech tažených naftovou lokomotivou.

Velikost dolu (cituji) "[…] celkem je prý v dole asi 41 km otevřených chodeb…“
Denní těžba činila asi 105 až 120 tun vápence, z toho 90 tun kusového vápence (pravděpodobně využit ve stavebnictví).
Průměrná měsíční těžba tak přibližně činila 2 200 tun vápence na 20 pracovních dní.

V hlášení ze dne 12. 12. 1952, není výše mzdy uvedena.

---

---

Zdroje informací:

_____________­________________________­___

Mimo jiné použity informace nebo části dokumentů ze sbírkových fondů, které zpřístupnil:

• Československý kras č. 41. Autoři: Václav Cílek, Ladislav Hrdlička, Pavel Malý. Praha, rok 1990.
• Ing. Dr. Vladimír Hájek: Lomařství, 1.díl – Lomy. Nakl. Prométheus, Praha, rok 1931, str. 53 – 55.
• Zdroj nákresu pro použité kresby postupu těžby – Ing. Dr. Vladimír Hájek: Lomařství, 1. díl Lomy. Nakl. Prométheus, Praha, rok 1931, str. 53–55.
• Ústřední báňská inspekce, Ministerstvo paliv a energetiky.
• Státní oblastní archiv Most
• Vojenský ústřední archiv
• Archiv bezpečnostních složek
• Národní archiv http://www.nacr.cz/

---

Poděkování.

Chtěl bych poděkovat panu Mgr. Tomáši Kosovi, za jeho zásluhu na vzniku této stránky.

---

---

Líbila se Vám tato stránka?
Zvažte tedy prosím možnost přispět na tento projekt drobným finančním obnosem, můžete tak učinit zde:
Podpořte webové stránky TOVÁRNA RICHARD dobrovolným příspěvkem.

---

---

_o(12/2014)

Naposledy upraveno 13. 12. 2014

---

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek