Co se skrývá v podzemí Čech?

(z deníku režiséra Jiřího Věrčáka)

Tajemný major H.

Sedím v hospodě s majorem H. Nevím jistě, zda je major a jmenuje se opravdu H, ale vycházím z toho, co mi řekl.
Vynořil se hned na začátku filmování. Moc toho nenamluvil, přijel, postával tiše, díval se. Naposledy jsem ho viděl, když jsme natáčeli druhý díl. Pak zmizel.

Nedávno mi zavolal a pozval mě na pivo. „V padesátých letech,“ začal z ničeho nic vyprávět, „někdy v první polovině, přijel do Prahy východoněmecký ministr vnitra Mielke a dal generálu Ripkovi seznam míst, kde by mohly být – podle výslechů důstojníků SS a wehrmachtu – ukryté archivy, zlato, umělecké předměty. Já jsem ten seznam viděl, Richard tam je.“ Vytáhl jsem blok a pero: „Můžu si dělat poznámky?“
„Ale jo,“ zabručel. „Ještě pátého května (1945) byla na Konopišti Kyjevská a Charkovská bibliotéka, respektive takový ty fajn kousky, který Němci ukradli. Pak ji v noci odvezli. Už se neobjevila. Ve stejný dny svážely k Hradištku auta i autobusy nějaké bedny.

Tam u Davle, u Neveklova, tam něco bude. V Netvořicích, tam bylo pět tisíc esesáků z trestnýho komanda, to byli esesmani, kteří se něčím provinili. Ty party, jak nastupovaly po sobě, jedna likvidovala druhou. Nakonec nezbyli žádní svědci.

Na Aberku tam, co je Gottwaldova vyhlídka, tam je po levý straně svah, když to odkopáte, zjistíte, že to je něco jako lavinový pole, což je samozřejmě blbost, to je prostě jeden velkej zával.“

Dali jsme si další pivo.
„Proč jste s námi už potom nejezdil?“ zeptal jsem se. „No, to je složitý,“ řekl a po chvíli dodal, „vlastně je to jednoduchý. Oni mě z toho odvolali, přijel sem z Německa Wolf, který byl šéfem Stasi, a domluvil se s našima nahoře, že už není zájem ty věci najít, teda pokud jde o archivy, takže jsem s tím skončil.“

„A co vlastně chybí?“ zeptal jsem se.

„No tak takový ty notoricky známý věci, Jantarová komnata, obrazy z Drážďanský galerie a taky část maďarskýho zlata, belgický zlato, asi sedm a půl metráku našeho zlata ze státního pokladu, insignie Univerzity Karlovy a ty archivy, těch je dost.“

„Padesát let po skončení války, to jsou dvě generace, většina těch lidí je mrtvých nebo to jsou osmdesátiletí staříci, já tomu moc nerozumím, ale k čemu ty archivy mohou být dobré?“ ptám se.

„Tam jsou popsaný některý zpravodajský operace, krok po kroku, jak to bylo plánovaný, jaký to mělo průběh a výsledek, úspěšný i neúspěšný věci, no a určitý vzorce, který vycházejí třeba z lidského chování, systémů plánování, reakcí na určitý věci, ty vzorce jsou více méně pořád stejný.

Zajímavý na těch archivech je to, že jsou německý, to znamená přesný. Padesát let není na překážku, heleďte současný evropský právo vychází z římského práva a to je starý dva tisíce let. Tam nejde o jména nebo konkrétní lidi, ale spíš o systém a ten tak rychle nestárne. Když je dobrej,“ dodal.

Naposledy upraveno 2. 3. 2014

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek