František Habertizel – v Malé pevnosti a v továrně Richard

Někdy se pod povrchem velkých dějin skrývají jména, která nenajdeme v archivech ani v knihách. Jména, která se neobjevují v debatách o Richardu, a přesto k tomuto místu neodmyslitelně pat­ří.

Příběh, který následuje, je právě takový. Nevyvolává vzpomínku na muže, jehož jméno by se objevovalo v dokumentech, ani na někoho, kdo by po válce veřejně vypovídal o svém utrpení. A přesto byl tam – v časech, kdy podzemí Richardu pohlcovalo tisíce osudů, a kdy jeden lidský život mohl zmizet beze stopy.

Právě proto vznikla tato část stránek. Aby připomínala nejen ty známé, ale i ty „bezejmenné“, kteří měli své rodiny, své obavy i svou odvahu.
Tento příběh je jedním z nich. A i když jeho hlavní postava nestojí v první řadě „legend Richardu“, zaslouží si, aby nebyl zapomenut, protože i on byl součástí továrny Richard, a jeho příběh je znám a zpracován…

František Habertizel.

Životopisná data:

František Habertizel
Datum narození: 27. září 1914, Dominikální Paseky 35. okres Příbram
Zaměstnání v době okupace: elektrotechnik vojenského tábora Jince
Vězeň v Malé pevnosti Terezín: od 24. března 1945–27. května 1945, cela 43, IV. Dvůr
Bydliště po válce: Roudnice nad Labem
Zaměstnání: ČSD – vrchní návěstní mistr Sdělovací a zabezpečovací distance Kralupy nad Vltavou

Pracovní knížka.

Před okupací jsem nebyl u žádné politické strany. Cvičíval jsem v DTJ. Z vojny jsem se vrátil 28. února 1939. Pracoval jsem jako lesní dělník v brdských lesích. Na podzim roku 1939 jsem přijal zaměstnání v Králově Dvoře v železárnách. Odtud jsem byl v roce 1940 propuštěn a zaměstnán jako elektrotechnik ve vojenském táboře v Jincích.

Bydlel jsem u rodičů v Dominikálních Pasekách, neměl jsem svoji rodinu, nebyl jsem ženat. Často jsem chodil na návštěvu ke své sestře do Čenkova, Růženě Paroubkové, kde jsme poslouchali cizí rozhlas. Tam jsem navázal spojení se št. praporčíkem Blechou z Čenkova. Blecha mě předal přímo vojenskému veliteli ilegální skupiny „Prokop Holý“. Vojenský velitel se jmenoval František Lukeš- t. č. kapitán Čs. armády mimo službu. Jeho krycí jméno- „Bílý“. Politickým vedoucím této skupiny byl Antonín Veverka, přednosta železniční stanice Bratkovice. Pracoval jsem jako spojka mezi kapitánem Františkem Lukešem, Antonínem Veverkou a Františkem Bílkem, učitelem z Hluboše na okrese Příbram. Úkolem této skupiny bylo obsazení důležitých bodů, zajištění úkrytů zbraní shozených letadly, střeliva, letáky, sabotáže aj. Měl jsem v táboře svoji skupinu našich lidí, jako byl František Vinš z Čenkova, který byl ve skladu, kde byly pistole, pušky, střelivo. Prošel jsem několikráte nenápadně tento sklad, abych si vše dobře zapamatoval. O střelivu, zbraních, granátech na prachárně mě informoval Antonín Poláček starší, ke kterému jsem měl důvěru. Přímo na světnici (kancel.) se poslouchal cizí rozhlas a okolo po cestě chodili němečtí vojáci, bylo to u Poláčka.

Z tábora jsem po kapsách vynášel střelivo do pušek, které vojáci zanechali ve slamnících a ukládali do lesa. Nikdo mne při činu nechytil. S kapitánem Františkem Lukešem jsme se scházeli pravidelně a o problémech spolu hovořili. Jeho žena byla zubní lékařkou. Byla to příjemná, skromná žena. Její muž byl prudší povahy, jinak čestný a na slovo vzatý člověk, vlastenec. Byla mezi námi velká důvěra, kterou nikdo nezklamal. Když jsem přecházel od št. praporčíka Blechy přímo pod jeho vedení, předal jsem mu plán vojenského tábora v Jincích, označen byl pouze červenými body tam, kde se nalézaly zbraně a střelivo. Ukládal tajné papíry pod linoleum. Seznam osob, které byly v 11. organizaci jsme nikdy nevypisovali, protože bylo velké nebezpečí, že se dostane do rukou gestapa a osoby budou bez soudu zastřeleny. Pamatoval jsem si je nazpaměť. Ve výběru členů ilegální organizace muselo se přistupovat se vší opatrností, neboť byla velká možnost jejího vyzrazení. Museli to být lidé vlastenecky smýšlející i odvážní, nebát se, i vlastní život obětovat, bude-li odhalení.

Pod moji skupinu (Hájek – bylo moje krycí jméno) patřily tyto osoby:
František Vinš – Čenkov (sklad zbraní ve vojenském táboře)
V. Hyspecký – Příbram
J. Kühn – Hostomice, nyní Sokolov
A Velich – Velcí u Jince- zemřel
Kindl – Jince – zastřelen okupanty 5. 5. 1945 při přestřelce
Antonín Poláček starší – Jince – střelivo na prachárně
Vlášek – Běštín
Míka – Jince – kolář
Zelenka – Jince – klempíř
Antonín Brajer – Sádek, okres Příbram

Ke kapitánu Lukešovi patřili:
Št. praporčík Blecha – Čenkov
Josef Kment – Čenkov – zemřel
K. Novák – Čenkov – praporčík
Jironek – Čenkov
A. Veverka – Bratkovice, zemřel po osvobození

S učitelem Františkem Bílkem i kapitánem Lukešem jsme se sešli v obci Hluboš a debatovali o situaci. Byl to hodný, šikovný člověk, bylo na něj spolehnutí. V této obci pracovali ilegálně Ladislav Kulhánek obchodník, Bohuslav Hanuš a jiní. Byli ve spojení s přednostou A. Veverkou a kapitánem Lukešem.

V Hluboši byli také lidé, kteří patřili k „Vlajkařům“. A tak na podzim roku 1944 jsem šel v neděli do této obce k zábavě. Jdu tak okolo domku, ve kterém bydlel muž jménem Mžika a ten na druhé pokřikoval: „Tady to vypadá, tady se pracuje ilegálně, to bude něco, až to praskne“. A tak jsem si řekl, že je to zlé, když to ví tenhle člověk…

V létě roku 1944 jsme šli z práce domů, a tak jsme debatovali s Jindřichem Petákem o osobách, na které nebylo spolehnutí. Vybrali jsme jich dost a o jednom jsme zapochybovali. Byl to Josef Flossman z Pasek. Ten však ještě ten večer přišel k nám s několika mladšími chlapci, abychom společně pomohli vybudovat kryt pro ukrytí zbraní, které měly být shozeny z letadel. Kryt měl být vybudován na Babyloně, ve skále nad Čenkovem v Brdech. Pracoval s přednostou A. Veverkou v ilegální skupině. Schůzku s Flossmanem jsme uskutečnili u nás ve chlévě. Setkali jsme se s ním celkem několikrát. Na podzim roku 1944 se odstěhoval a již jsme se spolu nesetkali. Měl svoje členy ilegální skupiny, já jsem však nadále patřil pod kapitána Lukeše.

V jeho skupině byly tyto osoby:
Jindřich Peták – nyní bytem v Ústí nad Labem, Na popluží 5
Václav Růžička – Dominikální Paseky, okres Příbram
Milan Telenský – Bratkovice, okres Příbram
František Peták – Dominikální Paseky

V pozdním létě 1944 počalo zatýkání členů ilegální skupiny na Příbramsku. Kapitán Lukeš poslal pro mne do tábora děvče, které pracovalo u jeho manželky v ordinaci, se vzkazem: „Co dělám, že jsem si nedal spravit zuby.“ Byla to jen záminka, aby nebylo nic vyzrazeno. Ten mne informoval o zatýkání a řekl mi, abych okamžitě spálil letáky, mám-li ještě nějaké. Měl jsem je ukryty v secím stroji. Na letácích bylo napsáno, kde stojí fronta a heslo „Smrt okupantům!“.

Do ilegální skupiny se dostali konfidenti gestapa pod jmény – Jarda, Pepík, Tonda, Standa, někteří byli důstojníky čsl. armády. V lednu 1945 byli zatčeni velitelé ilegální skupiny – kapitán František Lukeš, pol. ved. Antonín Veverka, v obci Hluboš – Ladislav Kulhánek, Boh. Hanuš. František Bílek se na upozornění jedné ženy, že je hledán gestapem, ukryl, a tak všechno přežil.
František Lukeš, Antonín Veverka, Ladislav Kulhánek, Boh. Hanuš byli vyslýcháni na gestapu na Pankráci. Antonín Veverka zůstal na gestapu až do konce války. Lukeš, Kulhánek a Hanuš byli převezeni do Terezína na IV. Dvůr. Kulhánek a Hanuš byli vězněni na cele 44KA (Keine Ausgang), což znamenalo – žádný východ. O něco později byli zatčeni K. Šlapák – Sádek, Josef Flossman – Příbram, Josef Štarman – Č. Lhota, okres Příbram – nyní Varvažov u Ústí nad Labem, Al. Melichar – Hůrka – Sádek na okrese Příbram.

Dne 12. března 1945 jsem byl zatčen na rozkaz gestapa četnickou stanicí v Hluboši. Ten večer bylo právě vysílání pro naše dělníky do říše. Asi ve 22.30 hod. přišli četníci, vedli s sebou již spoutaného Františka Petáka. Dle výpovědi v pozdější době, zdrželi se u starosty obce Dominikálních Pasek Františka Cizlera a čekali, že se někdo z jeho rodiny najde a přijde nás zpravit, že máme být zatčeni. Nikdo však nepřišel, nemohli jsme od něho nic jiného očekávat. Byl to známý kolaborant, každý se mu raději vyhnul a dodnes vyhýbá. Zatčen byl také V. Růžička, Mil. Sýbek, Fr. Šlapák a Mil. Telenský. Jindřich Peták byl zatčen o dva dny později.

V poutech nás odvedli na nádraží železniční stanice Bratkovice. Na nádraží sloužila dcera železničního zaměstnance Přibylová (Černohorská), když nás uviděla, rozplakala se. Po cestě nám četníci řekli, že jde o určité svědectví. Neskočili jsme jim na vějičku a velmi dobře jsme věděli, oč běží. Po cestě jsme se o všem domluvili, ač jsme nevěděli, kdo co vyzradil. Z nádraží jsme vyjeli po půlnoci nákladním vlakem do Příbramě, kde jsme přespali na celách okresního soudu.
Dne 13. března 1945 ráno nás odvezli na Gestapo (do věznice) v Benešově u Prahy, a to sběrným autem. Tam nás zahnali do chodby a nechali nás dívat čelem ke zdi. Mezitím obíhal gestapák a každého, kdo by se chtěl natočit nebo s někým promluvit, udeřil.

Pak nás rozdělili po celách, vždy dva z transportu na každou celu. Bylo nás na cele č. 6 šest mužů. A to Josef Štarman, František Habertizel, Mil. Sýbek, Antonín Potůček z Týna či Týnce nad Vltavou. Měl tam elektrotechnický obchod. Byl zatčen proto, že vyráběl krátkovlnné cívky do radia a umožnil poslech cizího rozhlasu. Říkali jsme mu „Čerčilka“. Dále tam byl Kříž Antonín, kterému gestapáci přičítali, že dal 300 tisíc Kč na ilegální národní výbor. Před koncem války zemřel, pravděpodobně v Terezíně. Měl v Praze knihtiskárnu a v Dobřichovicích překrásnou vilu, říkal, že je to bydlení pro bohy. Proto měli gestapáci o něho veliký zájem.

Kdo byl šestým v cele, si již nepamatuji. V půl jedné v noci zachrastily v brance na chodbě klíče a pak u cely č. 6 všichni museli rychle vstát, postavit se do zástupu a první musel hlásit německy: „Zelle sechs, sechs mann, alles in ordnung!“ Běda tomu, kdo by nevstal. Pak vyhnali celou celu na chodbu a musili všichni cvičit, skákat zajíčky a kdo nemohl, pustili na něho psa, který mu trhal z těla maso…

Gestapák JUDr. Holl Robert začal výslech. Vyslýchal jen v krátké košili, krátkých kalhotách na šlích, punčochách a na boku měl velkou gestapáckou pistoli. Na očích brýle, silnější postavy, značně nervózní. Když jsem byl předvolán, zařval na mne: „Co jsi měl s Flossmanem? Mluv!“ Ihned se mi v hlavě rozbřesklo a říkám mu, že jsme spolu o ničem nemluvili než o fotbale. Nebyl jsem fotbalistou, ale tenkrát se to hodilo. Výslechy trvaly dále a někdo mu řekl více. Zavolal si mne k výslechu znovu a zase řval: „Přiznej se, všechno víme!“ Myslel jsem si, když všechno víš, tak ti nemusím nic říkat. Musel jsem jednat opatrně, abych neprozradil to, o čem neměl ani potuchy. Hnal mě do sklepa, kde byla velká káď na vodu, do té jsem si musel nanosit vodu. Dva gestapáci mne popadli a potopili do kádě, vyzdvihli a na hlavu mi lili teplou vodu. Dusil jsem se, bylo to strašné, ale nepovolil jsem. Byl jsem si vědom toho, jak by to bylo zlé, kdybych mu prozradil to, co nevěděl. Pak mě vzal do své kanceláře a vyslýchal.

Řekl jsem mu, že jsme s Flossmanem mluvili, že Německo válku prohraje, že se musí něco proti němu podniknout, ale že nevíme co, že se ze vsi odstěhoval a že jsme spolu více nemluvili. Opět začal zuřit, že mluvíme jeden jako druhý. Říkal: „Proč jste to neudali, když jste to věděli?“ „Víte, co vás čeká? Koncentrační tábor!“ Řekli jsme mu, že jsme to vzali na lehkou váhu, jako pouhé povídání. Věděli jsme dobře proč to děláme, nechtěli jsme být zrádci svého národa.
Cely byly zamořeny tak, že vězeň Sýbek M. Napočítal 54 kusů blech za opaskem svého hubertusu. Prádlo bylo samá tečka od blech, a to hlavně košile. Vypadala tak, jako když se dá do chléva bílý hadr a ten za chvíli zčerná od much. Gestapáci prodávali prášek na hubení blech. Kdo ho použil, ten se nevyspal, blechy mu nedaly pokoje, žraly ho více než před tím.

Dne 24. března 1945 nás transportovali do Litoměřic a odtud jsme šli pěšky na Malou pevnost Terezín. Vyjelo se z Benešova brzy ráno, a to osobním vlakem určeným pro transport vězňů. Tento vlak jezdil dvakrát týdně do Litoměřic. Okna vlaku byla obsazena gestapáky a našimi četníky. Když jsme jeli přes Prahu a uvolnilo se okno (nebylo střeženo), využil toho vězeň jménem Vitáček (měl v Praze obchod s oděvy), a tímto oknem vyskočil a zůstal ležet na kolejích. Gestapák (od Litoměřic) zatáhl za záchrannou brzdu a též za ním vyskočil oknem. Vězeň měl odřené nohy a kulhal. Ihned začal gestapák křičet: „Kde seděl, proč jste na něj nedávali pozor, hned vás můžu dost zastřelit!“ „Máte štěstí, že je živ!“ Dal nám každému pohlavek, a tak jsem si řekl, že to snesu, ale kuličku, tu bych nesnesl. Nařídil, abychom drželi ruce na kolenou. Vezli s sebou anglické letce. Letec si s tímto gestapákem německy vypravoval, proč mezi Anglií a Německem se bojuje, když jsou to příbuzné národy.

Do Litoměřic jsme dojeli po půlnoci na horní nádraží. Mezi sebe jsme museli vzít Vitáčka a dotáhnout ho do Malé pevnosti. Dali nás většinou na celu č. 43. Přespali jsme vsedě na betonové podlaze cely. Bylo nás tam 600–800. Ráno nás odbavovali na I. Dvoře. Jídlo se dalo na hromadu, chléb, který zůstal vcelku se musel odevzdat. Proto vězni před odbavováním chleba kouskovali. Na hromádkách zůstala též velká spousta cibule. Vězni jí používali proti nemocem. Pak odebrali šat a vydali roztrhaný vězeňský oděv se starou dekou. Šaty vězňů uložili na Kammer. Zemřel – li některý z vězňů, zůstal jeho oděv majetkem věznice. Dostali jsme misky na jídlo, po čase mi ji však někdo odcizil, a tak jsem si musil misku vypůjčovat. Vrátili jsme se na celu, a protože byla vězni přeplněna, spali jsme vsedě a pak na holém betonu, a to na boku. Po uvolnění se místa – odsunem nebo úmrtím některých vězňů, získalo se místo a mohli jsme ležet na palandách. Večer zde byla velká horka, ráno velká zima, sražená pára ze stropu kapala na vězně. Na celách voda záměrně netekla, a tak se nebylo kde umýt. Byly zde pouze dva záchody pro tolik vězňů a ty na všechny nestačily. Používaly se desetikilogramové plechovky od marmelády. Byl zde strašný zápach a podlahy se myly chlorovým vápnem. Většinou je myli nemocní vězňové. Ostatní vězni musili chodit do práce, kterou určovali kápové na celách ve večerních hodinách. Elektrické osvětlení bylo z příkazu Jöcklova odstraněno, takže se muselo svítiti svíčkou utvořenou ze zalévací hmoty, případně ze Sany.

Asi pětkrát denně se konaly apely, a přitom se počítali vězňové. Vedla se přesná evidence – kolik vězňů zemřelo, kolik odjelo do jiných táborů i k výslechům na gestapo. Stálo se v pěti řadách a při těchto apelech bylo často mnoho vězňů týráno.

Chodili jsme na práci do podzemí na důl Richard. Chodili jsme přes Litoměřice. Ráno jsme vyšli z pevnosti asi ve 3/4 na šest a vraceli jsme se ve 1/4 na sedm. Jídlo se nosilo ve škopcích, neslaná polévka, brambora honila bramboru. Říkalo se jí „Pinďovka“, přezdívka Jöckla. Dvakrát za týden byl vařen guláš z podřadného masa a dvakrát za týden byl zdvojen příděl chleba – v neděli a ve čtvrtek- tj. 2 krajíčky chleba k večeři, lžíci marmelády a druhý den k večeři malý kousek umělého tuku a jeden krajíček chleba. Hůře na tom byli vězňové, kteří nepracovali. Prováděla se výměna soli s ruskými vězni, třeba za lžíci marmelády. Byla to červená sůl. Ráno jako snídaně byla kaše z krup, slazená cukerinem. Nebyla k jídlu, byla velmi odporná. Vyměnil jsem si ji za kousek chleba. Také byla polévka vařená z balíčků, které za vězni přicházely do tábora.

Prádlo bylo vyměňováno za čtrnáct dní, raději jsme však nosili svoje špinavé, neboť tam byly již vši vypasené a tolik nás nežraly, jako v prádle čistém. Koncem války nedostávali vězňové prádlo, které jim bylo z domovů zasíláno. Bylo ho používáno pro jiné účely. Kdo rozbil boty, musel si ovázat nohy starými hadry, a tak jít na práci.

Na důl Richard se chodilo na dvě směny, a to na denní a na noční. Stavěla se tam podzemní továrna na dalekonosné střely V1 – V2.

(Poznámka autora. Rakety V1 a V2 na Richardu?). Téma raket v továrně Richard, je rozebráno na této stránce.

Kdo pracoval na povrchu, byl vystaven týrání esesáků. Viděl jsem, jak esesák tloukl vězně botkou pažby jenom proto, že se postavil do jiné pracovní skupiny. V podzemí bylo zase nebezpečí, že budou vězni zasypáni materiálem, který se ze stropů odpařoval.

V podzemí jsme dávali stropnice na budovaný sál. Měl nás pod velením mistr menší postavy německé národnosti. Vcelku nebyl zlý. Vězňům, kteří tajně psali domů, byly odtud dopisy vynášeny. Také noviny se nám dostaly do rukou. Četli jsme je v podzemí a tu, když se přihnal Šturm a viděl, že se při tom zahálí, začal řádit, kápo (řídící učitel odněkud z Táborska) dostal nafackováno, až měl modřiny na tvářích. Odnesl to také jeden mladý nedostudovaný doktor s brýlemi na očích.

Když jsme se večer vrátili do Malé pevnosti, vytáhli nešťastného vězně z transportu, vzali ho na strážnici a zbili ho. Na tři dny ho zavřeli do temnice. Po tomto věznění se zase vrátil na práci. Radostí, že zůstal naživu, jsme se objímali. Jednoho dne, když jsme byli v podzemí, nařídili esesáci, že jakmile zhasnou světla, znamená to okamžitě nástup do pětistupů. Protože to bylo na kolejích, kde byly malé vozíky a hromady písku, nebylo možné včas nastoupit. Byla to jen záminka, abychom byli klacky zbiti. Této řežby se zúčastnili esesmani a kápo od Pardubic. Vězni mu slíbili, že jakmile by se měl vrátit domů, že ho utlučou. Nevrátil se, zemřel na skvrnitý tyfus.

Z Richardu jsme se vraceli večer. Při nástupu se vězňové tlačili dopředu, žádný nechtěl chodit vzadu, kde byl tzv. „transport vleklých“. Na nosítkách- tj. na svázaných tyčích nesli mrtvé do pevnosti a vězni musili transport dobíhat. Po stranách – asi po deseti krocích – šli esesmani a vpředu i vzadu uzavírali transport muži s puškami a automaty. Stalo se, že vyběhl z transportu vězeň, který si šel utrhnout kopřivy (dával si je do polévky, aby ji měl hustší), tu za ním vyběhl esesman a tloukl ho botkou pažby pod žebra. Šel jsem za ním asi o 2 vězně pozadu. Byl mladý asi 17 roků, bylo mi ho velmi líto.

Při příchodu z práce do pevnosti byli vězňové postaveni do pětiřadů před vchody mezi dvory, až ke vchodu na IV. dvůr. Surovostí vynikal esesák Burian, sudetský Němec. Při počítání vězňů nesměl se nikdo ani hnout a hlavou točit, sledovat jeho chůzi. Mít při něm šátek na krku, znamenalo ohrožení života. Nesnesl pohled člověka. Museli jsme se dívat do výše nebo do země, vězňové vzájemně na sebe křičeli, aby ho nikdo nerozzuřil. Když se potkávali vězni, kteří šli z práce nebo hlouček esesáků, museli vězňové na povel: „Mütze ab!“ smeknout čepice. Stávalo se tak ponejvíce na litoměřickém mostě nebo na litoměřickém náměstí, kde byli esesáci ubytováni. U kostelů a za mostem se prováděly betonové zátarasy. Výkopy v zahradách u mostu se též prováděly, a to německou mládeží. Mělo to sloužit ke zdržení sovětských vojsk.

Později těsně před bombardováním Ústí nad Labem jsme jezdili pracovat na dráhu na 3. kopec. Rozházené uhlí a mour se nakládalo do vagonů. Přiletělo osm hloubkařů, čtyři se odtrhli a letěli na Střekov a čtyři vyřizovali stojící lokomotivy u výtopen. Na kolejích podél řeky Bíliny byly odstavovány vlakové soupravy, při střílení kotlářů na stroje jsme byli pod nimi ukryti. Strážci SS byly dříve pod vagony nežli vězňové. Zde dostal vězeň Šlapák oboustranný zápal plic a dne 21. dubna 1945 v poledních hodinách na cele č. 43 zemřel.

Mrtvá těla vězňů se vysvlékala do naha a na palec u nohy se jim přivázala jmenovka, ovšem že vězně museli ostatní znát. Zvláštní komando mrtvé nakládalo na dvoukolovou káru a odváželo je. Němci cenili lidské tělo na 19,50 Kčs, jen prý jako hnojivo do pole. Tak hluboko klesla lidská důstojnost.

Asi týden před koncem války jsem jezdil s několika spoluvězni do Křešic u Litoměřic na nádraží stáčet benzín. Chodil se mnou též V. Růžička. Hlídal nás mladý SSman. Benzín se stáčel z cisteren do sudů a vozil pásovým traktorem do bažinatého lesíka. Jeden z vězňů odcizil v pekárně v Křešicích bochník chleba, byl však při tom chycen. A tak se stalo, že německý voják, který vozil sudy s benzínem, uvázl v bahně a nemohl se nikam hnout. Přinášeli jsme kameny a házeli je pod pásy traktoru. Nebylo to nic platné, motor seděl na zemi a pásy se točily naprázdno. Tu nařídil vězni, který se provinil, aby si lehl na zem, kde bylo bahno a rukama ho musil z pod motoru vybírat. Druhý vězeň se musel postavit nad něj a holí jej bít. Vězeň křičel utrpením, aby ho raději zastřelil. Nestalo se tak a vězeň všechno přežil. I zde řádili hloubkaři tak, že jsme byli často od práce vyrušeni. Přiletěli, aby rozstříleli litoměřický plynojem. Mladý esesman nám dovolil, abychom si uvařili šneky, ale maso bylo příliš tvrdé.

Pro sudy na benzín jsme jezdili do Hněvic. V ten čas tam dojížděli vězňové z Pankráce. Vyhrabovali nevybuchlé bomby po náletu, které se v písku udusily. Zpátky jsme se vraceli přes Roudnici nad Labem. Tam nás v jednom řeznictví obdarovali., dali nám každému jednoho vuřta. Směli jsme si ho vzít, ale okamžitě sníst, do pevnosti jsme musili přijít s prázdnem. Bylo též od esesmana dovoleno koupit si léky v horní lékárně pro nemocné vězně. Musely se dobře ukrýt, aby to esesmani u nás nenašli.

Jednou jsme jeli autem z Křešic a jeden vězeň si vzal do kapsy láhev s benzínem. Používal ho na hubení vší na vlastním těle. Na kterém místě se tím namazal, tam mu olezla kůže až na živé maso. Když jsme přijeli do pevnosti, očekával nás Burian s esesmany. Musili jsme z auta vyskákat a utíkat k bráně IV. dvora. Při útěku k bráně vypadla láhev s benzínem z kapsy jednoho vězně. Tu se Burian s ostatními esesmany dal do smíchu. Nic mu za to neudělal. Takhle jsme Buriana ještě neznali.

Poslední dubnovou neděli roku 1945 přišli na celu esesmani, vězňové se tlačili do rohu, protože věděli, co to znamená. Tentokrát se jednalo o komando na nacpávání slamníků pro francouzské hodnostáře a komando na vyhození můstku u Malé pevnosti směrem od hlavní silnice. Na vyhození můstku pracoval V. Růžička asi s pěti vězni. Byl jsem v komandu na nacpávání slamníků. Bylo nás tam také asi šest. Nacpávali jsme je ve vikýři vpravo brány hospodářské budovy, než se přejde ke IV. dvoru. Přišel za námi Rojko a šacoval nás, zdali nemáme nějaké cigarety, které jsme od Francouzů snad dostali. Nic nenašel, a tak s nepořízenou odešel.
Při chůzi na IV. dvůr se muselo jít v největší tichosti kolem kanceláří.

Koncem dubna vypukla na IV. dvoře tyfová epidemie. Nemocní a podezřelí z této nemoci byli izolováni na cele 41. Cely byly hodně zavšiveny, takže tyfus byl značně rozšířen. Na cele řádily otevřené tuberkulózy, zápaly plic, úplavice, růže a jiné nemoci.

2. května 1945 byla provedena poslední poprava na Malé pevnosti. Hanuš a Kulhánek byli při této akci popraveni. Dívali jsme se ze vrat IV. dvora ke vstupní bráně kde na žerdích visely do poloviny stažené prapory. Říkali jsme si: „Hitler je mrtev a zde se ještě popravuje!“ U oken cely 44 bylo přísně zakázáno se zastavit a s vězni mluvit…

Na cely chodili holiči a tupými žiletkami vězně holili. Při stříhání vlasů byly vězňům prostředkem hlavy holeny pěšinky dle nařízení Jöckla. Šíře dle mašinky.

Asi 3. 5. 1945 se na IV. dvoře objevil Mezinárodní červený kříž. Vycházeli jsme z cel. Dávali nám pít jakousi tekutinu, prý to bylo proti skvrnitému tyfu. Na celách byl vlivem nemocí i blížícím se koncem války velký chaos. Na naší cele jsme měli kápo, který byl spřažen s kápy Orságem a Průšou. Jmenoval se František Strašil. Sami vězňové ho odvolali z funkce kápa velitele cely a zvolili si nového kápa jménem Viktor Heller z Prahy, byl bankovním úředníkem. Byl ho hezký inteligentní člověk. Také Orság a Průša chodili do cel. Průša měl ve zvyku říkat vězni – ty bordeláři-. Povahově byl lepší než Orság.

Před koncem války zemřel na cele Jaroslav Matys z Bukové, okres Příbram. O jeho matce vypravoval Jan Drda, jak pekla chléb pro partyzány. Z obce Hluboš zemřel pokrývač Polák. Při večerní prohlídce (apelu) jsem viděl, jak dva vězni drží mezi sebou Al. Melichara, který vláčel nohy za sebou. Ještě týž den zemřel. Pocházel z obce Sádek, osada Hůrky u Příbramě. Také Jindřich Peták byl značně nervově vyčerpán a začal ztrácet naději na život. I tu přišel jeho bratr a rovnal jeho nervy. Když jsem viděl, co se s ním děje, přišel jsem za ním a řekl: „Tak ty se nechceš vrátit domů mezi své? Je již taková pěkná situace, Rusové se tlačí na Berlín. Máme noviny, kde Moravec líčí, co by se stalo, kdyby sovětská vojska obsadila Berlín. Tak ty tady chceš v tom hnoji zemřít? A to já si chci doma zahrát na gramofon.“ Tato domluva pomohla a on všechny útrapy přežil. Kdo se tomu poddal, byl ztracen a ve chvíli zemřel…

Na IV. dvoře jsem se setkal s kapitánem Lukešem, měl zájem, zdali nebylo prozrazeno to, co bylo mezi námi budováno. Řekl jsem mu, že vyšetřování uhnula jiným směrem a že o naší činnosti nic nevědí. Byla by to pro nás jistá smrt. Vše zůstalo utajeno a zatýkání odvráceno. Později kapitán Lukeš dostal oboustranný zápal plic. Jen s velkou péčí své ženy – lékařky a plicního lékaře se z toho dostal. Po válce jsem ho několikráte navštívil. Udělal inženýrské zkoušky. Sloužil i nadále v armádě. Dnes je již v důchodu, žije v Lešné 113, okres Hranice na Moravě.

Na celách řádily zápaly plic, byla to příčina podvýživy vězňů. Po nedostatečném jídle, po ubohé polévce Pinďovce byl vzápětí hlad. Stačilo, když se z práce šlo rychleji a už se přihlásily plíce i srdce. Prohlídky vězňů prováděli lékaři – vězni, nesměli nikoho uznat nemocným, jedině když nebyl schopen chůze. Také ranění musili chodit do práce, většinou však zemřeli pro nedostatek ošetření a pracovní elán. V duchu jsme se modlili, aby se nám žádné poranění nestalo a jen tak všechno přežili…

Vězeň Vitáček se dostal do kanceláře, kde byla kartotéka o příčinách zatčení vězňů. Kdo chtěl vědět, co je o něm v kartotéce napsáno, tomu to pověděl. Byl zatčen pro poslouchání cizího rozhlasu. Myslím, že věznění přežil.

Navečer 4. května přišla zpráva, že byli do Prahy povoláni čs. hodnostáři Krofta, generál Krejčí nebo Bláha. Němci a esesmani balili své kufry a snažili se co nejrychleji odsunout. Při balení kufrů jim pomáhali sami vězňové. Bylo to dobře, neboť mohli zjistit jejich přesné adresy pro případ stíhání válečných zločinců.

Dne 5. 5. 1945 nás vyvolali z cel na dvůr a promluvil k nám kápo Průša. Oznámil nám, že máme opět Československou republiku! Tenkrát jsme zpívali naši hymnu se sevřeným hrdlem. Když jsme pak uviděli barvy naší krásné vlajky, plakali jsme jako malé děti. Také vězni ostatních národností, jako například Francouzi, zpívali na celách své hymny.
Do pevnosti byly přivezeny radiopřijímače, vězni dostali již lepší jídlo. Dali jsme se do práce a zřizovali jsme elektrické instalace pro osvětlení cel a zapojení radiopřijímačů. Tentokráte bylo z přijímačů slyšet volání o pomoc Praze. Byly to opravdu velmi těžké chvíle.

Z 5. 5. na 6. 5. 1945 jsem měl noční službu u radiopřijímačů. Pamatuji se, jak se jeden spoluvězeň pomátl po velkých událostech. V noci začal křičet: „Dva miliony let už nejsem živ, nechte mne žít!“ Spoluvězňové ho svázali a dali na jinou celu, aby se jich více nepomátlo.

Dne 6.- 7. května jsem pracoval na úpravě nové nemocnice pro tyfově nemocné, bylo to v dnešním muzeu na Malé pevnosti. Navečer dne 7. 5. 45 jsem měl odjet do Roudnice nad Labem, když před tím jsem byl prohlédnut lékaři, kteří na Malé pevnosti ordinovali, abych tak uvolnil místo jiným, u kterých již nemoc propukla. Oblékl jsem si svůj civilní oděv, který jsem si na kammeru vyzvedl a po vykoupání jsem odešel do ghetta. Tu jsem na sobě pocítil značnou únavu a necítil jsem se natolik silným, abych odjel. Sedl jsem si u kašny v ghettu, kde se ke mně přihlásil jeden ze známých vězňů – řezník Samek z Příbramě a s ním profesor Polák, též u Příbramě. Řekl jsem mu, aby vyřídil pozdrav mým rodičům, že brzy přijedu domů. Pak jsem upadl a v horečce mne odnesli kamarádi do připravované místnosti (sálu) v ghettu. Propukl u mě skvrnitý tyf. Druhý den, tj. 8. 5. bylo slyšet střelbu v parku nedaleko nemocnice. Byly to zbytky hitlerovců. V této nově zřízené nemocnici pracovaly sestry z katolické charity z Prahy. Byli zde také obětaví lékaři. Na naší světnici nás obsluhovala starší sestra, jednala s námi velmi pěkně, klesal – li někdo na mysli, domlouvala mu. Nechtěla nechat nikoho zemřít. I já jsem se snažil, abych tuto nemoc přežil. Vázala mne myšlenka, že si musím zahrát na gramofon, a to mě udržovalo při životě. Ve velké horečce jsem říkal: „Dnes přijdou Rusové.“ Měl jsem předtuchu, že přijdou z 8. na 9. 5. 1945 a skutečně přišli.

Večer, asi v 21.30 hod. se objevili na světnici sovětští důstojníci, vojáci i ošetřovatelky. S velkou radostí jsme je přivítali. Viděli jsme prvně krásné uniformy a sovětské vojáky. Sovětské ošetřovatelky si rozdělily sovětské, polské, i jiných národů nemocné a s láskou pomáhaly v léčení. Jejich zásluhou se vyléčila většina těžce nemocných.

Skvrnitým tyfem onemocněli též V. Růžička, M. Sýbek, M. Telenský, Fr. Peták a Jindřich Peták. Nějaký čas jsme byli přemístěni do dřevěných baráků u vodárny, kde byla též zřízena nemocnice. Dnes jsou již baráky odstraněny.
Dne 30. května 1945 nás odvezli autem do Prahy do Masarykových domovů. Tam nám dali jiné starší šatstvo a obuv na cestu k domovu. Starý šat se musel spálit, aby se nákaza nepřenášela.

Večer jsem se odhodlal odjeti k domovu. V Masarykových domovech jsem se setkal s otcem M. Sýbka. Svého syna nemohl najít, a proto jsem mu řekl, aby pro mě přijel a vzal mne s sebou k domovu na Příbramsko. Vlak byl doslova ověšen cestujícími. Požádali jsme vlakvedoucího, aby nás vzal do služebního vozu, vysvětlili jsme mu oč jde, ale on k nám zůstal netečný. Vykázal nás z vlaku a dal odjezd. Chytil jsem se madla a stoupl na stupačky, a tak jsem dojel až na Smíchov. Na Smíchově mě uviděly ženy z vedlejší obce a pro mne neznámý muž v uniformě požárníka, udělali mi místo, a tak jsem dojel až do Bratkovic. Na nádraží nastalo velké překvapení. Když jsme vystoupili z vlaku, uviděl pan Antonín Sýbek svého syna, bledého a zuboženého po těžké nemoci a věznění. Vrátil se ke služebnímu vozu a vyhuboval vlakvedoucímu za jeho hanebné jednání.

Z tohoto vlaku vystoupili též Fr. Peták, Růžička a Telenský. Jindřich Peták se vrátil až 10. června 1945. Čirou náhodou jsme se sešli se ženou Fr. Šlapáka, který zemřel v koncentračním táboře. Také moje sestra Miroslava se mě dočkala, ačkoliv nevěděla, že přijedu.

Doma jsem se ještě zotavoval po těžké nemoci. Dlouho jsem nemohl uvěřit, že už nejsem v koncentračním táboře, často se mi o něm zdálo. Jsem rád, že již vše skončilo a že jsem se opět mohl svobodně pohybovat, svobodně vydechnout a vrátit se do pracovního poměru a pomoci budovat naši krásnou vlast.

Zpracováno podle písemných vzpomínek pana Habertizela.

Pamětní odznak udělený v roce 1948.

Slavnostní předání knihy.

František Habertizel na vzpomínkové akci v Malé pevnosti Terezín

František Habertizel se spolupracovníky.

Líbila se Vám tato stránka?
Zvažte tedy prosím možnost přispět na tento projekt drobným finančním obnosem, můžete tak učinit zde:

Podpořte webové stránky TOVÁRNA RICHARD dobrovolným příspěvkem.

_(12/25)

Naposledy upraveno 5. 12. 2025

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek