Pravá část podzemí

Pravá (zadní) část podzemí továrny Richard I

• nové prostory úložiště
• umývárny
• kantýna
• výrobní sál 133 a okolí
• hlavní větrací šachta
• větrání podzemní továrny

Mapka popisované oblasti.

Nově upravené prostory

Jsme v nově upravených podzemních prostorách, nedaleko od spojovacího překopu. Tato spojovací chodba byla vyražena za války k propojení do té doby oddělených prostor budované továrny Richard II. Zde byla v 90. letech provedená rozsáhlá sanace podzemí pro potřeby úložiště. Jednalo se o stavební úpravy v podobě dodatečného dobetonování a zesílení původních nosníků, kompletní vyčištění a zajištění podzemních prostor. Kromě nových úložných prostor se počítalo i s vybudováním bezpečné únikové cesty. Pak přišlo rozhodnutí, že tato část podzemí nebude pro potřeby úložiště použita a prostory byly opuštěny. Což vedlo k tomu, že i zde dochází k postupnému borcení chodeb, včetně odtržení celé mohutné stropní desky prakticky po celé délce bývalého výrobního sálu. O tom se však zmíním v jiné části této stránky.

Naše prohlídka začíná v chodbě č. 142. Zde jsou novodobé stavební úpravy již prakticky dokončeny, a tak můžeme spatřit moderní elektrické osvětlení. I vzhled a barva betonu v klenbách jasně hovoří o tom, v jakém rozsahu byly práce prováděny. Podlaha je jako vymetená, avšak různě velké kusy nově opadaného vápence na podlaze jasně říkají, že se podzemí dále řítí. I přes novodobé úpravy se zde naštěstí částečně zachovaly unikátní zbytky válečných vestaveb.

Původní nosníky jsou opraveny a natřeny pryskyřicí.

Ve vybraných částech sálů (převážně se jedná o sál č. 142) jsou k původním nosníkům přibetonovány příčky.

Šatny a umývárny

Šatny pouze pro Němce…

Jako první procházíme prostorami bývalých „umýváren a šaten pro Němce". V místnostech č. 144, 145 a 147 můžeme doposud spatřit zbytky kameninových koryt. Všechny již bohužel v různém stádiu poškození. V několika případech se již „návštěvníkům“ podařilo koryta zničit tak zavrženíhodným způsobem, že zůstaly zachovány pouze cihlové základy. Nad hlavou doposud visí zbytky instalace elektrického osvětlení a plechové potrubí * (lutna)* klimatizace. Možná to není moc, ale i tak se v duchu můžeme domýšlet, jak to zde tehdy mohlo vypadat. Co však víme určitě, je skutečnost, že tyto prostory nebyly rozhodně určeny pro potřeby vězňů pracujících zde v době druhé světové války. Na podlaze překračujeme zrádné a většinou nezakryté otvory revizních šachet, v nichž se ukrývá potrubí a žlaby pro odtok vody. Stěny umýváren jsou nastříkány bílou pryskyřicí sloužící jako izolace a zamezující drobným opadům. Šedivé skvrny na stropě a kusy vápence na podlaze však jasně říkají, že zde dochází k postupnému opadu zvětralého vápence.

Kameninové žlaby umýváren.

Na většině žlabů se podepsal takzvaný „zub času“.

Zachovalé sítko odtoku vody.

Na jednom ze žlabů se zachoval zřetelný otisk žiletky na holení.

Kantýna

Vstupujeme do další z nejzajímavějších částí podzemí, a tou je kantýna. Ano, podzemní kantýna včetně zbytků výdejních okýnek, přípravny jídla, skladů a samozřejmě jídelny.

Kantýna byla vystavěna ve střední části sálu č. 137. Popišme si jednotlivé místnosti. Již zmiňovaný sál č. 137 začíná mezi místností č. 134 a 138, jedná se o prakticky nijak nevystrojenou, asi 25 m dlouhou chodbu – halu. Zde doposud můžeme spatřit zbytky teplovodního (parovodního??) vytápění nebo třeba torzo porcelánové výlevky připevněné na stěně.

Vstupujeme do levých dveří v cihlové příčce, která přetíná celý sál. Cihlová místnost je až na několik ztrouchnivělých zbytků dřevených polic prázdná a její účel je pro nás neznámý. Vzhledem k tomu, že stojíme u kantýny, mohlo se jednat například o sklad proviantu nebo vybavení kuchyně. Vracíme se do dalšího otvoru, který zůstal po dveřích. Vstupujeme do chodby. Po pravé straně chodbičky jsou další nevelké místnosti. Zde byla s největší pravděpodobností další skladiště potravin a alkoholu. Ano, pro toto tvrzení lze nalézt v jedné místnosti mnoho důkazů. Podlaha je plná ostrých střepů a na některých torzech se doposud zachovalo částečně čitelné písmo. Vracíme se do chodby a vstupujeme do kuchyně. Rozdrcené cihlové příčky se v troskách povalují na podlaze. Stále je ještě možné spatřit i zbytky výdejních oken. Po kratší prohlídce kuchyně vstupujeme do jídelny. Před námi je prosto,r kde stávaly stoly, u kterých se stravovali (nebo se měli stravovat) všichni ti, kteří měli to štěstí. Mistři, dozorci civilní zaměstnanci, prostě všichni kromě vězňů a nuceně nasazených dělníků. V tichu jako by stále bylo slyšet hučení klimatizace, tlumený hovor, cinkání příborů a skřípění odsouvaných židlí…

Část haly č. 137 a pohled od zadních dveří kantýny směrem k chodbě 134/138

Zadní dveře od skladu a kantýny.
Pohled ze sálu 137

Zbytky porcelánové výlevky u stěny v sálu 137.

Chodba u skladišť kantýny.

Jeden ze skladů kantýny. Podlaha je pokryta střepy od lahví, a dokonce lze zahlédnout i zbytky zátek.

. <>

Některé láhve mají doposud částečně čitelné etikety.

Pohled na rozdrcená okna uvnitř výdejny jídla.

Detail rozdrcené příčky u výdeje potravin. Pohled z místa, kde byla jídelna.

Fotografie jasně ukazuje, jak postupuje nezadržitelná destrukce podzemí.
(fotografie vlevo pochází z roku 1965 ±, foto vpravo je z „nedávné“ minulosti).

Na stropě jídelny se zachovala i elektrická instalace osvětlení.

Sály 133 A 125

Opouštíme zachovalé a novodobě upravené prostory u spojovacího překopu a úzkým průchodem okolo zničených bývalých toalet vstupujeme do prvního ze dvou rozsáhlých sálů č. 133 a 125. V těchto prostorách za války již probíhala výroba. Na podlaze leží vrstva opadu. Můžeme tak spatřit drobnou vápencovou drť, ale i odtržené masivní vápencové kvádry. I tyto sály byly v době novodobých úprav kompletně vyčištěny, až na betonovou podlahu, přičemž veškerá suť byla vyvážena do přilehlých okolních chodeb Richardu I. Strop byl zajištěn kotvami z ocelových tyčí. Všechno však nakonec bylo zbytečné. Vápencová stropní deska se utrhla po celé délce sálu a zřítila se na podlahu. Místy lze ještě stále spatřit ze stropu trčící kotevní tyče. Jiné se naopak povalují na podlaze v hromadách vápence. Procházíme a prohlížíme další zbytky cihlových vestaveb vybudovaných do krátkých propojovacích chodeb mezi sály č. 133 a 125. Na stěnách jsou doposud zachovalé kresby ruských vojáků. Pohled na jednolitou masu stropní desky, která se může kdykoliv utrhnout, nás však nutí toto místo opustit.

Při novodobých úpravách bylo nutné vyčistit i vrstvy opadu na podlahách výrobních hal.

Strop sálů byl v době novodobých stavebních úprav zabezpečen řadou zapuštěných ocelových kotev.

Ani kotvy ve stropě však nezabránily tomu, aby řícení nepokračovalo dál. Některé kotvy ční doposud ze stropu, jiné pak zákeřně číhají na podlaze v hromadách suti.

Praskají další cihlové příčky a mezi betonovými nosníky narůstají hromady suti.

Hladce utržená stropní deska. Kdy spadne další? Zítra nebo za deset let…

Hlavní větrací šachta

V propojovací chodbě č. 132 spatřujeme na stěně otvor, do něhož je zazděna plechová trubka vybavená velkou klapkou. Na boku trubky je páka a zajišťovací otvory, jimiž bylo možné aretovat klapku v určené poloze. Ještě po 63 letech lze klapkou pohnout. Sice to trošku skřípe, ale stále je funkční. Dostáváme se k životně důležité části podzemní továrny – k soustavě ventilace. Již zmiňovaná plechová trubka vzduchové (větrné) klapky ústí do nevelké (na mapách neznačené a nečíslované) „větrné“ chodby. Uvnitř místnosti jsou cihlové vyzdívky a v prohlubni na podlaze se leskne hladina vody. Zde stávaly prachové filtry. Z místnosti filtrace vychází další plechová trubka, avšak tentokrát obdélníkového průřezu, ke které byl namontován mohutný ventilátor. Ventilátor nasával vzduch asi 50 m dlouhou větrnou štolou. Další soustava ventilátorů a prachových filtrů byla namontována i na druhé straně větrnou štoly.

Zde naleznete samostatnou stránku na téma Soustava větrání v podzemní továrně Richard

Procházíme větrnou štolou a dostáváme se ke křižovatce u sálu č. 117. Již při vstupu do větrné štoly je znatelné proudění čerstvého vzduchu. Je to znánka toho, že se blížíme k hlavní větrací šachtě č. 1 dolu Richard I. Odbočujeme doleva, procházíme krátkou chodbou a stojíme u jezera vody. Nad hlavou se nám v temnotě ztrácí 70 m vysoká hlavní větrací šachta. Šachta je kruhového průřezu a po celé výšce je vyzděná cihlami. Ve spodní části je na cihlách tlustá vrstva hladkého, usazeného vápence. Voda, která neustále stéká po stěnách, vyplavuje vápenec, který se v podobě žlutobílé hladké hmoty usazuje na povrchu cihel a tvoří tak tvrdou jednolitou vrstvu. Po rozsvícení halogenového světla se zatají dech. Pohled vzhůru šachtou je úchvatný. Až v horní části šachty se matně rýsují ocelové skoby žebříku, který však po několika metrech končí. Ve stěnách šachty lze zahlédnout nevelké čtverhranné otvory, jejichž význam se dosti těžko určuje. Pravděpodobně se jedná o pozůstatky z doby výstavby této šachty. Možná, že v otvorech byla tehdy ukotvena dřevěná plošina pro zedníky. Dnes se však můžeme pouze dohadovat.

Daleko zajímavější je však náznak otvoru, který se rýsuje nad hlavou ve stěně šachty, asi 15 metrů vysoko. Bohužel do otvoru se ode dna šachty nedá nijak nahlédnout a spatřit jakékoliv podrobnosti.

Asi 70 m vysoký komín hlavní větrací šachty.

Ve vrchní části větrací šachty lze na stěně spatřit část ocelového servisního žebříku (do cihel upevněné schody). Proč nepokračují dál, to vážně nemám ponětí…

Voda stékající po stěnách rozpouští a vyplavuje vápenec, který se usazuje na cihlách.

„Tajemný“ otvor ve stěně větrací šachty.

Spodní část hlavní větrací šachty.

Od větrací šachty byl vzduch přiváděn větrnou štolou k ventilátorům.

Pohled na místo, kde stával ventilátor, který přes prachové filtry nasával vzduch z větrné štoly.

Velký, elektromotorem poháněný ventilátor nasával přefiltrovaný vzduch z větrné štoly a následně jej vháněl do chodeb a výrobních hal továrny.

Do výrobních hal byl vzduch převáděn pomocí plechového potrubí. Jedním z pozůstatků tohoto větrání je i masivní vzduchová klapka na pravé stěně sálu č. 132.

Detailní pohledy na vzduchovou klapku sálu č. 132.

Nálezy

V této části podzemí, která je nejzachovalejší, a také je vybudována nejhlouběji pod vrchem Bídnice, je možné spatřit dnes již historické kresby. Převážné se jedná o azbukou psané nápisy, které jsou namalované barvou či vyryty ostrým předmětem do zdí. Jejich vznik je pravděpodobně datován rokem 1945–1946, kdy došlo k osvobození továrny Rudou armádou. Podle zatím neověřené informace bylo v době pobytu Rudé armády pro vojáky vybudováno kino a je možné, že se mohlo nacházet právě v jedné z těchto hal (jistotu pro toto tvrzení zatím však nemám).

V této části podzemí lze spatřit i nápisy po Rudé armádě.

Další fotografie a informace na téma Nálezy naleznete zde.

Stojíme u novodobě zazděné chodby vedoucí do prostor dolu Richard I. Zde tato část prohlídky končí.

_{Fotografie použité na této stránce:}

IPS, Jan Lichtenberg, Hynek Gazsi, Dalibor Hellebrant, Lukáš Malý, Jiří Látal, Martin Bečka, Daniel Studený, Roman Gazsi

Naposledy upraveno 8. 1. 2012

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek