Krátké úvodní zastavení Historie továrny Richard Plánování a výstavba továrny Výroba v továrnách Richard I. – III. Stavby na povrchu Vchody do podzemí Nálezy v podzemí Vrt Československé televize Hledání nejasností Legendy továrny Richard Poděkování

V podzemí V podzemí továrny Richard I. V podzemí Richard II. – úložiště V podzemí Richard III. Virtuální prohlídky Natáčení dokumentárního filmu Fotografie z podzemí

Související stavby Koncentrační tábor Litoměřice Krematorium Litoměřice Pfaffenhof – zámeček

Ostatní Kontakt Par zastavení v Litoměřicích Podzemní továrna Albis Podzemní továrna Rabštejn Projekt Riese (Polsko) Památka „paní psové“ Sylvy Na návštěvě (odkazy)

V podzemí továrny Richard I.

Úvodem Chodba „D“ Pravá část podzemí – 1. část
Pravá část podzemí – 2. část „Čížkovická“ těžba Chodba „C“ – první část
Sloupové sály Chodba „C“ – druhá část Destrukce podzemí
Soustava ventilace Transformátorová stanice Bezmozci v podzemí…
Richard I. – levá část Závěr

Pravá část podzemí – 1. část

Mapa popisované oblasti.

Máme za sebou „prohlídku“ páteřní chodby D. Při naší pomyslné výpravě podzemím se nám podařilo prohlédnout si i část chodeb nacházejících se po pravé straně chodby D. Pokud bych chtěl naráz vše popsat, asi by se už tak poměrně dlouhá stránka stala ještě nepřehlednější. Naše dnešní „výprava“ bude tedy směřovat do systému chodeb nacházejících se přibližně ve střední části podzemní továrny Richard, vpravo od páteřní chodby D.

Aby měla naše prohlídka návaznost, vrátíme se nejprve zpět k chodbě číslo 95.

Znovu procházíme okolo v betonu zapuštěné křižovatky kolejí v chodbách 94, 95 a 96. Vystupujeme na jeden ze závalů a před sebou máme několik metrů kompletně vybetonované štoly číslo 95. V podlaze si můžeme, prohlédnou další zapuštěné kolejnice o rozchodu 600 mm. Po překonání závalu můžeme v nezasuté části spatřit další koleje. Tentokrát však jsou koleje již po obou stranách štoly. Předpokládám, že tam někde pod závalem se nachází i výhybka. Tu však asi již nikdo nikdy nespatří. I zde je znatelné vydutí podlahy, včetně zlomu ve střední části podlahy.

Křižovatka kolejí chodeb 94, 95 a 96.

Část vybetonované chodby č. 95, v jejíž střední části lze spatřit kolej, která je v zadní části zasypána masivním závalem. Kolej se kdesi pod závalem rozdvojuje.

(dvojice souběžných kolejí v nezasuté části chodby č. 95).

Postupujeme dál. Před námi je další vrstva opadaného vápence. Po vyšplhání na hromady kamení se po naší pravé straně objevuje zcela zasutý průchod do chodby číslo 100. Nemá cenu se pokoušet dostat se do závalu, který se ztrácí kdesi nad stropem, tohle už nikdo neodklidí, jdeme raději dál. Po několika metrech míjíme po pravé straně výklenek – místnost označenou číslem 101. Tato místnost ničím zvláštním nevyniká. Není nijak velká a prakticky zde není nic k nalezení. Jedinou výjimkou je částečně nezřetelné logo obtisklé na stěně. Částečně (opravdu jenom částečně) připomíná logo, kterému se věnuji hned pod tímto textem. Na rozdíl od níže uvedeného u tohoto loga si nejsem jist jeho původem.

Pohled do nevelkého, v dolní části vyzděného výklenku č. 101.

Na stěně výklenku lze spatřit namalované logo.

Po několika krocích vstupujeme do odbočky v chodbě č. 102. Opatrně slézáme z hromad opadaného vápence v chodbě č. 95, a po několika metrech chůze po spadaném kamení se dostáváme do nízkého, betonovými nosníky vyztuženého sálu č. 103.
Na křižovatce chodeb 102/103 lze na jedné ze stěn spatřit šablonou zhotovená loga – Jedná se o jakýsi trojúhelník se zaoblenými rohy a uvnitř písmena MD.

Dlouhou dobu byla tato loga pro mne velkou neznámou, budu se jim tedy věnovat trochu blíže.
Při podrobnější prohlídce sálu 103 a 104, nalezneme další poměrně velké množství těchto „obrázků“.
(Pravdou však také zůstává, že nikde jinde v podzemí továrny Richard že kromě jednoho trošku podobného loga, které lze spatřit v nevelkém výklenku Č. 101, již nic podobného nebylo nalezeno). Při opatrném odnětí ztrouchnivělého prkna, které zůstalo na stěně přilepené z doby betonáže v době výstavby továrny (1944/45), se podařilo najít další značně nezřetelný obrys trojúhelníku. Bylo tedy jasné, že prvotně bylo toto logo na prknech používaných při zhotovené bednění pro následnou betonáž nosníků. Odkud se následně obtisklo do betonu. Jak už jsem na začátku psal, nedávala písmena MD žádný výsledek… Trvalo to dlouho, než někoho napadlo logo zrcadlově otočit. *(Všechny nás mátla stejná loga, která jsou prokazatelně natřená štětcem na barvou nastříkané vápencové stěně = nemohla se obtisknout při betonáži. Zde tedy zůstává otázka proč…

Stačilo loga v počítači převrátit a zrcadlově otočit a hle – MD=DW jak prosté …

Logo společnosti Dyckerhoff & Widmann.

A zde je příběh Znaku DW v trojúhelníku…

Společnost Dyckerhoff & Widmann

Společnost byla založena pod názvem Lang & Co v roce 1865. Průkopníkem v německém cementu byl Wilhelm Gustav Dyckerhoff (1805–1894) z Karlsruhe v Německu. V prvních letech byla společnost zabývající se především výrobou betonových prvků. V roce 1866 DYCKERHOFF syn Eugen Dyckerhoff (1844–1924) vstoupil do společnosti. On a jeho otec, uznaný zákonem (asi nevlastní) Gottlieb Widmann změnili název společnosti na Dyckerhoff & Widmann, a proto jsou jednou z vedoucích společností pro betonové konstrukce v Německu. Zabývají se oblastí stavebního inženýrství a v roce 1880 firma brzy dostává kontrakty na impozantní budovy, jako je Centennial Hall ve Wroclawi.

Společnost představila řadu novinek v oblasti betonových konstrukcí. Eugen Dyckerhoff vyvinul Stampfbeton, stlačený beton, který se stal standardem pro betonové konstrukce v Německu v 19. století. Na konci roku 1920 společnost vyvinula Zeiss-Dywidag-System. V tomto konkrétním za „Hrubou stavbu systému“ byla společnost oceněna medailí Edwarda Longstretha Za zásluhy o Franklinův institut v roce 1938.

Do roku 1960 Dyckerhoff & Widmann postavil velké množství budov – hrubou stavbu. Společnost Dyckerhoff & Widmann také hraje důležitou roli pro výpočty a stanovení přepjatého betonu a ocelových nosníků, jež jsou stavební metodou v Německu.

V roce 1907 společnost Dyckerhoff & Widmann přestěhovala své sídlo do Wiesbadenu a po druhé světové válce se nakonec stěhovala do Mnichova. Společnosti Siemens-Bauunion (1972) a Union-Bau AG (1991) byly převzaty Dyckerhoff & Widmann. V roce 2001 se společnost stala součástí Walter Bau AG, dodavatele staveb. V souvislosti s platební neschopnosti Walter Bau AG v roce 2005 byla bývalá společnost Dyckerhoff & Widmann rozdělena. Největší část obchodu byla převzata od rakouské stavební firmy STRABAG. Společnost Dyckerhoff & Widmann AG, která byla založena jako nástupník shora uvedené společnosti z 19. století dnes používá název DYWIDAG.

Během druhé světové války Dyckerhoff & Widmann používá otrocké práce. Byly zaznamenány případy z tábora č. 36 v novém pobočném táboře Osvětim III s názvem "Arbeitslager Blechhammeru ". Většina vězňů zemřela v roce 1945 během pochodů smrti.

Zdroj i informace Mgr. Tomáš Kos.

Pohled na křižovatku chodby 102 a sálu 103, a na „obrázky“ – šablony, nalezené na jedné ze stěn a později na několika nosnících v sálu 103.

Pohledy na množství log, která lze nalézt obtisklá na rozličných místech v sálu 105.

Ale aby to nebylo zas tak jednoduché…
Obtisklá loga na betonu mají svou logiku.
Logické je i to, že jsou zrcadlově otočená – barva se obtiskla z prkna.
Jak se však vzalo zrcadlově obtisklé logo na nerovné vápencové stěně – pro to vysvětlení nemám…

Když už jsem zmínil zajímavost – loga na zdech, budu se ještě krátce věnovat ještě jednomu z nálezů a tím jsou zvláštní betonové kostky.

Tyto kostky, lze najít přímo pod několika logy, která jsou umístěna na obílené skále. Zde je na cihlové podestě a podlaze hromada kostek zhotovených z betonu. Některé kostky jsou doposud v podobě rozlomitelné betonové desky se zářezy (více vysvětlí níže vložené fotografie).

Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu, co by to mohlo být, vymýšlel jsem různé teorie, že se asi jednalo o nějaký dluh betonové dlažby – něco jako dlažební kostky. Avšak když v podzemí nebylo nic podobného nalezeno, od této teorie jsem upustil. Až pak jednou jsem na téma betonových kostek hovořil s člověkem, který mi jejich význam vysvětlil.

Kostky byly určeny jako výztuha do dřevěného bednění na betonáž nosníků, aby se zamezilo zborcení bednění při stažení vázacím drátem. Ostatně při bližším pohledu lze tyto kostky v betonu opravdu spatřit – viz foto.

Polotovary kostek v různém stádiu rozpracovanosti – nebo spíše odlomení.

Nerozlomené – neoddělené polotovary kostek.

V betonu nosníku lze místy spatřit obrys betonových kostek, které byly vloženy jako vzpěra proti deformaci bednění.

Pojďme, ale dál. Nalevo od nás je po několika metrech neproniknutelný zával do chodby č. 100 a doprava pokračuje hala číslo 103. Na podlaze se povalují zbytky prken a drobné kousky opadaného vápence. Nosníky jsou zde tak nízko, že je možné si na ně sáhnout. I zde však po několika metrech přicházíme ke zřícenému nosníku. Za částečně průlezným závalem je křižovatka chodeb 103 a 104.
Chodba 104 k sálu číslo 110 je neproniknutelně zavalená a tak jediná trošku schůdná cesta je prolézt na pravou stranu pod rozlomeným nosníkem.

Pohled do části sálu č. 103 směrem na zával do chodby 100.

Zával na konci sálu 103.

Pohledy do sálu 103.
Za pozornost jistě stojí porovnat výšku od podlahy ke stropu tohoto sálu, a jakéhokoliv jiného v podzemí.
Zde v sálu 103 není problém dosáhnout z podlahy na stropní nosník..

Pohledy směrem na zával do chodby 104.

Dostáváme se do krátké chodby číslo 104. Nadešel čas na kratší prohlídku. Jsou zde totiž zachovalé cihlové vestavby blíže nespecifikovaných kanceláří a nedostavěných toalet. Toalety si prohlédneme později, ale nejprve se budeme věnovat kancelářím.

Dveřmi vcházíme do dvou poměrně velkých místnosti (velikost posuzuji oproti dalším mnoha „kancelářím“, které se v podzemí nachází).
Dvě kanceláře jsou vestavěny do chodby číslo 105. Stěny jsou cihlové, přičemž do chodby 104 vyúsťují dvě okna a obdélníkový otvor dveří. Obě kanceláře jsou odděleny cihlovou příčkou. I zde byla v příčce dvě okna, ale otvory po nich jsou zazděné.

Pohled z chodby 104 na zával v sálu 110 a část nosníku chodby 103 po levé straně.

Stěny kanceláří v místnosti 105 jsou přizděny k nosníkům v chodbě 104.

Pohled na okna a část dveřního otvoru směrem do chodby 104.

V průběhu výstavby docházelo k dílčím změnám.
Jednou z mnoha bylo například zazdění některých oken.

Strop je vybudován z betonových trámů doplněných, na kterých jsou položeny ploché desky ze stejného materiálu. Na stropních trámech jsou zbytky po kabelech elektrického osvětlení. Podlaha je částečně pokryta sutí a místy chuchvalci skelné vaty, která patrně pochází z izolace parovodního topení. V druhé kanceláři lze spatřit zbytky dřevěných lišt, do kterých jsou zapuštěny kovové trubičky, propojené zbytky slabého izolovaného drátu. Mě osobně to nejvíce připomíná zdířky pro připojení telefonu. Má představivost si pohrává s myšlenkou, že telefonní centrála se nacházela právě zde. A to, i přesto, že podle německých map měla být dálnopisná a telefonní centrála umístěna v nepřívětivé betonové místnosti na konci chodby číslo 85. Avšak to je opravdu pouze moje hypotéza, které nahrávají právě zmiňované zbytky zvláštních lišt.

Praskající nosníky stropu.

Pohled do části druhé kanceláře v místnosti 105.
V zadní části lze spatřit opřená, dřevěná korýtka pro telefonní rozvody.

Detailní pohledy na dřevěná korýtka se zbytky elektrické instalace a „konektorů“.

Na konci druhé kanceláře se nachází částečně zavalený dveřní otvor. Vápencové kameny se postupně navalují i do kanceláře, avšak lze po nich vylézt do chodby číslo 107.
Stojíme na hromadě opadaného vápence a po pravé i levé straně máme neprůchozí závaly. Před sebou máme temný a značně sesutý pozůstatek místa, kde lze vytušit vstup do bývalé ventilace.

Vedle zbytku dveří je ve stěně zazděna i velká plechová roura pro rozvod filtrovaného vzduchu. Další kusy plechu lze spatřit i pod závalem. Sestupujeme ze závalu a procházíme do nevelké, cihlovou příčkou rozdělené místnosti číslo 109. V zadní části místnosti lze doposud spatřit ocelový rám a plechové příčky pro prachové filtry. Nebudu se zde rozepisovat, jak fungovala ventilace v podzemní továrně. Toto téma naleznete zpracované na stránce ventilace v podzemní továrně Richard.

V zadní části fotografie lze spatřit částečně zasutý dveřní otvor do chodby 107.

Ze stěny místnosti pro ventilátor (č. 109), vyčnívají pozůstatky rozvodu filtrovaného vzduchu.

Pohled na pozůstatky uložení pro prachové filtry v místnosti č. 109.

V místnosti je zajímavý i způsob zajištění (vyztužení) části stropu. Ve všech stavbách, které patří k továrně Richard, jsou používaný jako nosníky betonové hranoly, nebo ocelové traverzy. Zde však můžeme spatřit ve stěnách zazděné zbytky dřevěných kulatin – sloupů. Dřevo již ve většině případů samozřejmě ztrouchnivělo. Následkem čehož i zde dochází k poměrně masivnímu hroucení vnitřních prostor.

Nutně si zde musím si zde položit otázku. Proč bylo použito toto řešení? Bylo to jenom nouzové – přechodné řešení a posléze se mělo vše vybudovat pečlivěji? Nebo již nebyl čas na pečlivější výstavbu. Těžko posoudit. Cihly jsou pečlivě obezděny okolo kulatin, proč tedy nebylo pro zajištění stropu použito železo betonu nebo traverz?
Podle zetlelých kulatin ve stěnách, lze usuzovat, že stejné zajištění stropu bylo použito i v dnes zřícené chodbě číslo 107.

Zde naleznete stránku na téma Soustava větrání v podzemní továrně Richard

S blížícím se koncem války byl pravděpodobně kladen důraz na výstavbu za každou cenu.
Jinak si nedokážu vysvětlit, proč bylo na zpevnění stropu použito dřevěných kulatin vezděných přímo do nosných příček.

Je čas podívat se do dalších podzemních prostor…

Přes zával a následně kanceláře, se vracíme zpět do chodby 104. Zde nám ještě zbývá prohlédnout si rozestavěné toalety. Při naší návštěvě podzemí ještě spatříme mnoho toalet, ostatně pro několik tisíc plánovaných zaměstnanců budoucí strojírenské továrny, muselo být vybudováno určité sociální zázemí. V této častí podzemí jsou prostory budoucích toalet ve stádiu rozestavěnosti, a tak si můžeme prohlédnout, jak taková stavba probíhala. Můžeme spatřit záseky ve stěnách, přichystané pro dozdění cihlových příček, jinde naopak už jsou jednotlivé příčky vystavěny, nebo těsně před dokončením. Místy to vypadá jako by se zedník měl ještě vrátit…

Vstup do chodby 104.

Pohled do chodby č. 104.

Ve stěnách jsou připravené záseky pro vyzdění příček pro toalety.

Zde se již započalo s vyzdíváním.
Zdá se jako by dělník (vězeň) pouze na chvilinku odešel.
Další důkaz toho, že podzemní továrna Richard nebyla nikdy stavebně dokončena.

V podlaze je otvor pro nikdy neosazenou, záchodovou mísu.

Revizní šachta pro čištění kanalizace.

Na stěně se zachovalo i číslo chodby.

Prakticky skoro zasutý vchod do chodby 95.

Je čas podívat se někam jinam. Na konci chodby č. 104, u nedokončených toalet, musíme opět zdolat hromadu vápence, která se nahrnula z chodby 95, kam se opět vracíme.
I zde vlastně jdeme na úrovni bývalého stropu. Za zády máme zával až ke stropu. Za závalem se ukrývá další místnost pro ventilátory. My však směřujeme nazpět k páteřní chodbě D.

V této části popisu podzemí přeskočíme části, které jsou již popsány části v článku Chodba D a pomyslně se přeneseme až k hale číslo 125.

V páteřní chodbě D odbočujeme vpravo, do chodby číslo 125.

V páteřní chodbě D odbočujeme doprava, do chodby číslo 125. I zde je původní podlaha zcela pokryta velkými, roztříštěnými a různě nakupenými bloky opadaného vápence. Tuto chodbu si postupně také prohlédneme, teď však odbočujeme do první chodby po naší pravé ruce, označené číslem 118.
Jedná se vlastně o poměrné krátké propojení dvou dlouhých výrobních hal zde označených číslem 117 a 125. (Vzájemné propojení štol v této části vlastně připomínají jakýsi žebřík, přičemž pomyslné příčky tvoří krátké spojovací chodby, které máme v plánu prohlédnout). Již zmiňovaná chodba 118 je poseta opadaným vápencem. Na několika betonových sloupech jsou červenou barvou vyvedeny nápisy v azbuce. (Vznik nápisů a kreseb je datován do období po osvobození, kdy se v podzemí pohybovalo vojsko Rudé armády).

V postupu do chodby 117 nám brání prohnutá cihlová zeď, za kterou lze otvorem spatřit obrovský naprosto neprostupný zával. Vracíme se o několik kroků zpět a odbočujeme do krátké spojovací chodby č. 119. Ta byla dříve také uzavřena cihlovou zdí.
Dnes již ze zdi zbylo pouze torzo, vysoké přibližně do pasu. Přelézáme jej a ocitáme se v úzké chodbě 120.

Vše okolo nás je značně poškozené, ale podle rozdrcených příček, detailů a celkového vzhledu zcela jasně určujeme účel této stavby. Další toalety. V zřícených místnůstkách leží na porcelánových záchodech kusy vzduchotechniky. Ze zdí trčí zbytky rozvodu vody k umyvadlům a splachovadlům. I zde by chodba měla navazovat na halu 117. Dokonce je zde i náznak původního otvoru pro dveře, avšak z otvoru trčí kusy velkých vápencových kamenů, a také zde, došlo k rozsáhlému závalu. Na opačné straně této chodbičky to vypadá jenom o trošku lépe.
Vracíme se, otvor po dveřích zaplněn sutí, ale ne až po strop, a tak po menším horolezeckém výkonu, znovu stojíme v chodbě 125. Napříč přes chodbu je nevelká místnost i ta je však zapadaná a je zbytečné se zde dlouho zdržovat.

Pohled do části chodby 118.
Za cihlovou příčkou v zadní části fotografie lze otvory v cihlách spatřit totální zával haly 117.

Za rozdrcenou cihlovou příčkou lze spatřit původní číslo místnosti č. 119.

Pohled za zřícené příčky.
Zde se nacházejí další záchody pro strojírenskou továrnu Richard I.

Zde byl dříve průchod do sálu 117…

Zbytky armatur pro rozvod vody.

Pohled z chodby 120 – napravo odbočka do 119 a vzadu zavalený vstup do chodby 117.

Na „nároží“ bylo připevněno elektrické osvětlení.

Rozdrcené příčky k toaletám.

Pohledy do jednotlivých místností WC.

Toaletní mísy.

Pozůstatky vzduchotechniky.

Na podlaze jsou střepy od nádobí…

„Průchod“ do sálu 125.

Zděná příčka místnosti 120, a potrubí vzduchotechniky.

…místnost č. 126.

Po několika krocích znovu odbočujeme na pravou stranu do dalšího úzkého průlezu v chodbě 121. Vzhledově připomíná předchozí toalety. Tentokrát se však jedná o bývalé kanceláře. V jedné místnosti na zemi dokonce nacházíme množství drobných útržků papíru. Za desítky let je však vše tak poškozené, že jen občas můžeme zahlédnout souvislé části slov či písmen.
Co se týká nálezů, tak samozřejmě, že před lety to bylo lepší, ale dnes je marná všechna snaha nalézt větší část dokumentu. Počítám, že ani nemá cenu psát, že původní prostup do chodby 117 je i zde beznadějně nepřístupný. Jediná cesta vede zapadaným otvorem po dveřích do chodby 125. Při pomyšlení, že by se venku něco utrhlo, nemám dobrý pocit. To by uzavřelo jakoukoliv možnost úniku a než by sem jednou někdo možná přišel… Rychle odsud pryč!

…místnost 126.

Pohled do chodby 121.

Obezděné stěny v chodbě 121.

Pohledy do místností v chodbě 121.

Zde je podlaha doslova poseta útržky kartotéčních lístků.

Na podlaze se povalují rozšlapané a potrhané útržky dokumentů.

Zde byl průchod do sálu 117.

Jediná cesta, která vede zpět…

Stojíme opět v chodbě číslo 125. Tato podle mapy poměrně dlouhá chodba, je přibližně v polovičce její délky přehrazena cihlovou zdí. Barva i vzhled cihel jsou zřetelně novějšího data. Vysvětlení je jednoduché. Tato zeď pochází z doby rozšiřování úložiště. Ostatně to co je za zdí, si můžete prohlédnou na této stránce, která je věnována právě této části podzemí.

Nám však zbývá jediná možná cesta, což znamená odbočit doprava, do úzkého průchodu podle cihlové příčky v chodbě číslo 122. Procházíme okolo řady dnes již samozřejmě zcela prázdných kanceláří. Jedná se o sestavu několika různě velkých místností. Každá místnost má svůj samostatný vchod z poměrně úzké chodbičky po pravé straně. Většina místností (podle všeho – technických kanceláří) je navzájem propojena vnitřními průchody.

Pod podrážkou nám občas křupne kousek skla, nebo pukne drobný vápencový kamínek. Tu a tam lze zahlédnout části rozvodu pro osvětlení a v jedné z místností je doposud na zdi přišroubovaná rezavá plechová skříň. Na konci úzké chodby číslo 122 stojíme pře dalším závalem. Před námi se do výše zvedá hromada popadaných bloků vápence o různé velikosti – zde byla ještě nedávno chodba 117.

Pohled na čelní část cihlové vyzdívky kanceláří v chodbě 122.

Pro zajímavost Totéž místo vyfotografované pravděpodobně někdy v šedesátých letech.

Na černobílé fotografii lze kromě jiného zahlédnout i torzo vzduchotechniky.
Ještě v roce 2018 se část vzduchotechniky nacházela u jedné zdi.

Spojovací chodba u kanceláří v chodbě č. 122.

Jedna z kanceláří.

Pohled na zvláštně řešený betonový strop v části kanceláří.

Sběračům kovů naštěstí unikla na stěně připevněná plechová skříň.

Detail ocelové skříně.
Uzamykatelná a podle navařeného profilu na vrchní vnitřní straně dvířek, částečně odolná proti vypáčení

V rohu jedné z kanceláří jsou pozůstatky po zavěšení „něčeho“.
Podle obrysu dřevěných hranolků a jejich výše usuzuji, že zde mohla být nějaká skříň s kartotéčními lístky – něco jako bylo dříve u „píchaček“.

Zbytek papírového obalu.

Pro porovnání….
Napojení chodby 122 do chodby 117 – rozdíl několika let…

Ještě jednou pohled na totální zával do chodby 117…

(květen2018)
V původní verzi této stránky jsem psal, že „*Cesta na vršek závalu není jednoduchá, neboť musíme šplhat po velkých kusech opadaného vápence, a to co spatřujeme okolo sebe a nad hlavou, to nevěstí nic dobrého.* Potichu, ale rychle se snažíme přejít pod hrozivým stropem*“. Tak toto již v současnosti (pozn. květen 2018) již dávno není pravda. Až na pár metrů *(uvedeno dále) se celá chodba 117 zřítila a zbylo jen pár fotografií zapracovaných ve virtuální prohlídce – sem už se také už nikdo nikdy nedostane…

Přicházíme ke křižovatce chodeb 122 a 117. Ještě nedávno zde bylo možné vyšplhat na vysoký, ale přesto průchozí zával. Ke konci už jsem do těchto míst nechtěl chodit. Na hladkém stropě (tehdy) zůstal obrovský blok vápence, který byl napříč celé chodby. Tady chodit bylo o řád hnědého proužku. Tuny vápence nad hlavou, které držely jen silou vůle, to nebylo nic hezkého. Tady to padalo hodně a často. No a po pár měsících se obavy naplnily. Tato část chodby je již totálně nepřístupná. Zůstalo pouze několik fotek. Nejlépe je možné si to prohlédnout na virtuální prohlídce. Pro porovnání přikládám i několik fotografií….

Oklikou se dostáváme do zcela vybetonované části podzemí. Stěny i strop jsou vybetonovány do monolitu. Na podlaze lze spatřit vodou zaplněný čtverhranný otvor nevelké revizní šachty a základ pro uložení neznámého stroje, či zařízení včetně ohnutých kotevních šroubů. Pod závalem v pravé části chodby, vystupuje do podlahy zabetonovaná kolej o rozchodu 600 mm. Kolej však zcela nelogicky po několika metrech končí a dál je jen betonová podlaha. Těžko posoudit proč toto řešení. Je možné, že kolej byla určena pouze pro pojíždění nějakého menšího jeřábu.

Zával do 117 pohled od chodby 123.
Porovnejte fotografie se situací na níže připojeném odkazu na virtuální prohlídky z roku 2014…

Kompletně vybetonovaná část chodby 117.
Proč, z jakého důvodu… samé otázky, na které budeme dnes již těžko hledat odpověď.

V betonové chodbě lze spatřit i kolej, která náhle končí v zachovalé betonové podlaze.
Další otázky…

Hned za vybetonovanou částí haly se před námi se zvedá hromada dalšího závalu. Po levé straně je průchod do několika zděných místností v chodbě 124. Je zde trochu bahno a hrozí nebezpečí uklouznutí a pádu. Podlaha je částečně pokryta opadaným vápencem. V první místnosti, lze u stropu spatřit zbytky doposud odizolovaného rozvodu páry. Jinak nenacházíme nic zvláštního, pouze opadaný materiál ze stropu.

V poslední místnosti je další novodobá cihlová zeď, která nás odděluje od „nově upravených“ prostor úložiště. Vracíme se zpět do chodby 117. Po několika metrech je před námi další z nových příček oddělující tuto část podzemí od „nově upravených“ částí připravovaného úložiště. Jediná cesta kam se zde dá dostat je jít doprava, kde vstupujeme do chodby 107.
Ani zde není radno se moc dlouho zdržovat. Na podlaze je několik metrů opadaného materiálu v podobě velkých bloků a podle barvy kamenů lze usuzovat, že nedávno došlo k dalšímu odtržení části stropní desky – „víka na rakev“. A tak jenom velice krátce nahlédneme do chodby 113. Před námi je cihlová zeď s otvorem. Za zdí je obrovský zával až ke stropu. Člověk si zde připadá velice malý, a při pohledu na masivní kusy opadaného kamene, také velice zranitelný. Rychle odtud pryč!

A to je vlastně vše, co bylo možné v této části podzemí spatřit.

Vstup do místnosti č. 113.

Zachovalé, izolované potrubí parovodního vytápění.

Za stěnami místnosti, je již potrubí odřezáno autogenem….

Prasklý nosník u vstupu do chodby 107.

Pohledy na začátek zasuté chodby 107.
Ještě před pár lety byl tento pohled optimističtější… .

Dnes je již bezpředmětné tuto „cestu“ tajit…

Poznámka.
Uvedené popisy podzemí vznikaly postupně a mnohdy jsou poplatné době vzniku a vývoji stránek o továrně Richard (2000 – 2018). Podzemí továrny Richard, bylo a je neustále v „pohybu“. Některé zde popisované lokality, nebo fotografie jsou – nebo již mohou být minulostí…

_(06/18)

Naposledy upraveno 23. 4. 2021

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek

Tyto stránky jsou od 26. 1. 2007 zařazeny
do fondu České národní bibliografie.
Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky
a online zpřístupňovány na www.webarchiv.cz.

Obsah stránek © 2000–2014 Roman Gazsi, grafické zpracování © 2011 MARF s.r.o.
Technické řešení © 2010–2014 Dalibor Hellebrant.
Obsah stránek je k dispozici s licencí Creative Commons, výjimkou mohou být některé fotografie, u nichž (popř. v zápatí článku) je uvedena jiná informace o autorství než Richard-1.com.