Rabštejn z jiného pohledu

(Úplně na konec, je zde odkaz popis Rabštejna a okolí z dob totality, kdy v části podzemí vládla pevnou rukou naše „lidově demokratická“ armáda.)

Podzemní továrna Rabštejn.

Asi dva a půl kilometru na západ od České Kamenice je někdejší průmyslové údolí, pro které se vžilo pojmenování Rabštejn.
Zde byla za II. sv. v. vybudována v pískovcových skalách podzemní továrna, která se po válce stala skladovacími prostorami ČSLA.

Jsou to dva podzemní systémy, na sobě navzájem nezávislé. Dosud se nenašlo podzemní propojení obou štolových soustav. Jako všude u podzemních továren z války, byl i zde koncentrační tábor a vše je opět zahaleno mlčením, nejasnostmi a neověřitelným tlacháním, takže se musí hodně obezřetně postupovat v známém množství informací.

Z železničního nádraží dojdeme na náměstí v České Kamenici. Samotné město bylo malými koncentráky doslova nacpáno. Byly ve větších domech, s vězni kolem deseti kusů. V objektech byly zároveň i dílny, ale to je na jiné vyprávění. Z náměstí se vyjde hlavní silnicí na západ. Po necelém kilometru a půl končí obvod města. Za jižním okrajem silnice, tedy vlevo je areál zemědělské výroby s několika ocelovými sily. Poté co skončí plot, ujdeme asi padesát metrů. V tomto místě odbočuje na západ z hlavní silnice asfaltová odbočka, která nás zavede po necelém kilometru na pietní místo v areálu někdejšího koncentračního tábora. Je to trávou porostlá údolní planina.

Nebudeme-li se obávat kopřiv a různých pohybových svízelí, můžeme se vypravit do bujné vegetace na okraji planiny. V ní jsou zarostlé obvodové příkopy a jiné překážky z někdejšího oplocení lágru.

Vlevo od cesty je pomník s ohrádkou z prken. Zde bývaly vzpomínkové a pietní akty. Na tomto místě se také jednou měla podle vyprávění jedné místní paní, odehrát docela slušná aféra, která však byla zahlazená.

Převyprávím to.
Při jednom vzpomínkovém aktu sem přijel jeden někdejší vězeň z Jugoslávie. Při kladení věnců se najednou vrhnul na jednoho z vysokých místních představitelů KSČ a za neuvěřitelného řevu nadávek, do něho mlátil hlava nehlava. Ač řval po svém, vyplynulo z toho, že poznal jednoho z dozorců či kápů, který se dokázal excelentně skrýt a posléze přeorientovat na nové poměry. Čtyři místní chlapi měli co dělat, aby Jugoslávce z toho partajníka sundali. Partajník prý předstíral, že musí vyhledat lékařské ošetření a zmizel jako pára nad hrncem se služebním autem. Jugoslávce museli také odvézt. Ne proto, že by byl nějak viditelně zraněn, ale proto, že stále děsně řval, spílal celému světu okolo a rušil tak pokračování pietního aktu.

Tohle se mělo stát někdy v sedmdesátých létech 20. stol. Nebylo jak si tuto informaci ověřit, takže bylo, nebylo? Vpravo od cesty protínající někdejší lágr, je proti střepinový betonový kryt pro pozorovatele s průzory. Byl li vyhlášen protiletecký poplach, obvodové stráže vyklidily posty a skryly se. Jeden strážný dál pozoroval co se děje průzory a v případě, že by někdo využil příležitosti a při opatřeních při poplachu utekl, tento strážný by to po poplachu hned hlásil, takže by se zkrátila doba prozrazení na minimum, což by vězni nedávalo žádnou šanci na zdařilý útěk.

V těsné blízkosti úkrytu jsou rozvaliny správní budovy lágru. Dříve tam bývala stálá expozice, spravovaná Památníkem Terezín, ale pro odlehlost místa se expozice stávala častým terčem vandalů a zlodějů artefaktů. Když byla postupně expozice vypleněna a budova po stavební stránce zdemolována, Terezín expozici zrušil a nechal tam jen holé zdi. Pamatuji se, že od stropu visely ještě zbytky novodobého osvětlení, jakési lustry z trubek.

Jednou jsem v zřícenině uvíznul kvůli mizernému počasí tři dny.
Lilo jako z konve a tak jsem se ubytoval v nejsevernější místnosti, jakési kanceláři. Táhlo tam jak za oltářem, ale alespoň na mě přímo nepršelo. Jídla jsem měl dost, ale s vodou byla svízel. Hustý déšť tento problém odstranil a tak se to dalo zvládnout. V přestávkách mezi jednotlivými slejváky jsem coural po okolí, takže jsem našel za správní budovou v trávě zarostlý sklep.
Odhaduji, že nad sklepem stál dřevěný barák a v něm mohly být táborové sprchy, nebo kuchyně. Vše ostatní, co tvořilo movité i nemovité vybavení tábora zmizelo. Určitě nebyly s likvidací problémy.

Pováleční osadníci nutně potřebovali jakýkoliv materiál na opravy a hospodářské stavby přidělených objektů a táborové baráky byly z prken, nebo náhražkových desek, velmi podobných dnešní dřevotřísce. Jsem si jist, že za pár týdnů bylo vše zpracováno a po lágru zůstalo jen to, co můžeme spatřit ještě dnes.

Mezi skálou a silnicí do objektu, je několik čtvercových vytesaných prohlubenin. Odhaduji, že zde stály přístřešky pro strážné v případě nepříznivého počasí. Tito strážní kontrolovali nejen příjezdovou cestu do fabriky, ale i severní plot lágru.

Jako každý správný výletník, měl jsem s sebou i dvě půllitrovky rumu. Jednu jsem použil jako obranný štít proti bacilům v té nepohodě a druhou jsem uplatil vojáky ze strážní jednotky. Ti mě potom provedli po objektu.

Dlužno poznamenat, že to bylo v době, kdy po převratu panovalo všeobecné bezvládí a sklady už byly, až na jeden úplně vyklizeny. Do toho jednoho mě nepustili, že prý tam jsou nějaká lejstra. Byla to první štola od západu na východ. Ale po pořádku. Od vrat v plotu nejblíže ke koncentráku jsme došli k nějaké vile, která sloužila za strážnici a zřejmě i kasárna pro stráž. Došli jsme k ní po asfaltce, která vede skrz celý objekt, a po mostku přes Kamenici.
Cestou jsme míjeli staré oplocení objektu ze sítě z ostnatého drátu na betonových sloupcích.

Bylo to německé oplocení s čtvercovými oky, asi tak 10×10 nebo 12×12cm. Po válce tedy bylo vybudováno nové oplocení z vlnitého plechu, posunuté několik desítek metrů před to německé, čímž se plocha objektu zvětšila.

Na strážnici jsem byl trochu prověřen, co jsem zač, a dohodli jsme se na nějaké legendě, kdyby nás zastavil nějaký špenát.

Poté láhev rumu změnila pána a vyrazili jsme na prohlídku. Na pravé straně stála ke skále přilepená nějaká továrna s komínem. Tam jsem se nedostal. Jen co jsme měli továrnu za zády, na pravé ruce se objevila první štola, zavřená plechovými vraty. Osvětlení štol bylo funkční a vojáci rozžali.

To co jsem spatřil, předčilo i zkušenosti z Richarda.

Z tmy vystoupil tunel, ve kterém by mohly jezdit dva vlaky vedle sebe. Počva tunelu byla vybetonována a boky rovněž. Na nich byly posazeny jeden vedle druhého betonové obloukové prefabrikáty, tvořící jednotnou klenbu bez výstupků. Metr po metru, stále stejný profil tunelu.
Tunel byl zalomený doprava a u zlomu vycházela na západ odbočka do sousedního tunelu. S odstupem času si nevybavuji, jestli měla stejnou světlost, nebo jen malounko menší. Richard bezpečně vede délkou podzemí, ale Rabštejn vypadá profesionálně.
V koncích štol byly uzavírací stěny bez poškození, jen v jedné byla malá díra, tak pro baterku. Za stěnou bylo vidět další pokračování podzemí, ale jen v profilu štoly tak 2,5×2,5m.

Konce jsem nedosvítil. Z dřívějška jsem věděl o pověstech, že v Rabštejně měl být obrovský lis, který měl na jeden šťouch vymáčknout najednou celé křídlo pro Me-109.
Z hlediska stavby draku letadel a technologie pošití křídla je to pitomost, ale nějaký dominantní stroj tam být mohl. Vojáci už byli ze mě docela nervózní a mě bylo jasné, že kdyby došlo na ouvej, utopili by mě na lžíci vody.
Ovšem zvědavost je hrozná vlastnost a kdo jednou zabředne do objevování, ten si na to vypěstuje návyk, hraničící s posedlostí.

Nejinak tomu je i u mě a tak jsem vojákům rovnou řekl, že chci vidět to místo, kde byl lis. Ač jsem neměl vůbec žádnou jistotu, vyprsk jsem to tak drze, jak bych je komandoval. Přemluvila je škatulka cigaret, ale cestu jsme proběhli.

Uřícení se zastavili na nějaké křižovatce, že prý to bylo zde. Nic zvláštního, stále stejný profil tunelu, ale jen do okamžiku, než jsem posvítil na strop. Nade mnou byla čtvercová šachta přes celou štolu.
Strop tvořily rovné, k sobě těsně sražené betonové překlady. Odhaduji výšku šachty od počvy k stropu takových dobrých deset metrů. Asi příliš neprohádám, když řeknu, že k povrchu to nemusí být tak daleko a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tam ten lis spustili horem, než aby ho po kusech natahali dovnitř a tam na místě smontovali.

Přes šachtu pak dali překlady, na ně trochu písku, pak špunt z betonu a zbytek zavezli hlínou. Nemohl jsem se na to vynadívat, ale vojáci už naléhali na můj odchod tak silně, že jsem raději šel, aby to nakonec nemrzelo obě strany.

Ven mě vyvedli bez maléru a oddechnul jsem si až za plotem. Jen jsem litoval, že mi nedovolili fotit. Za dva měsíce jsem se téměř stejným způsobem vpašoval do objektu znovu, ale ani tentokrát se mi fotit nepovedlo.

Když jsem byl venku, obešel jsem kopec, ve kterém byla továrna, a vypravil se po silnici do Jánské. Věděl jsem totiž, že jsem viděl jen jednu z dvou částí podzemní továrny a vypravil se hledat tu druhou.

Začal jsem s hledáním u železniční zastávky Veselé pod Rabštejnem. Němci vždycky měli ke všemu alespoň vlečku a tak bylo celkem jasné, že začnu u zastávky a budu chodit ve stále větších kruzích kolem, dokud nenajdu zbytky vlečky.

S ohledem na místní poměry nebylo těžké vytipovat spády, kudy by mohla vést. Také jsem věděl, že podzemí po roce 1968 zabrali Sověti a udělali si tam podzemní skladiště PHM, o kterém se říkalo, že by bylo schopné dodávat paliva a maziva veškeré technice, co tu Sověti měli po dobu 14 dní, aniž by se nějak šetřilo na přesunech či jiných operacích.

To samo o sobě dávalo tušit, že to nebude žádný krcálek s kanystry, ale pořádné podzemí s nádržemi jako hrom. Tak tam ti Sověti nějak to palivo museli ve velkém dostat.
Zase jsem skončil u vlečky. Jenže potom jsem si prohlížel nádraží a kolejiště a na jeho okraji jsem našel ze země trčící plnící hrdla pro stáčení kapalin.

No tak vlečka ne…
Stejně by tam ale měla někde být. Tím jsem si jist. Jen jsem ji už nehledal.
Vydal jsem se směrem na sever, kam vedly do země mizející roury, a doufal, že jsem to nějak odhadnul. Po asi půl kilometru potácení se mizerným terénem zpustlého pole či pastviny a prodíráním skrz poměrně mladý, hustý les, vycházím na planině, mírně se svažující k severu. Směr potrubí na nádraží a pohled do mapy nedovoloval jiné řešení.
Podzemní továrna nebude na náhorní rovině, nýbrž někde, kde bude mít solidní nadloží.
Nejperspektivnější se mi zdála rokle Olešničky a ta je od nádraží také na sever. Vše v jedné linii. Nebylo pochyb, že jdu správně.

Na planině byla smyčka pro obracení aut. Nedaleko ní stála věž, podobná věžím na sportovních letištích, ale chybělo letiště. Dole v přízemí byla zapuštěná podlaha asi o metr a půl, oproti okolnímu, venkovnímu terénu. V této jámě bylo soustrojí čerpadlo s elektromotorem a soustavou potrubí s armaturami.

Co bylo nahoře v patře netuším. Zbyly jen holé stěny a vytlučená skla v oknech.
Z patra byl dokonalý přehled o dění na planině a proto si myslím, že tam bylo pracoviště nějakého dispečera, který měl tankování na starosti a komandoval odtud, která cisterna má být přistavena.
Odhaduji-li to správně, pak celé tohle zařízení plnilo funkci výdejního místa paliv a maziv. Za věží byla mohyla, ve které se skrývaly nádrže s potrubím. Vše prosyceno benzínem a naftou. Ukrutný puch. Odhaduji, že to byly uklidňovací nádrže, do kterých bylo čerpáno z podzemí, a po ustálení kapalin byly tyto přečerpávány do přistavených cisteren.

Ze smyčky vycházela na východ přístupová silnice, která se napojovala na silnici od viaduktu u nádraží Veselé p. R. do Jánské, tedy její západní větve.
Kdybych to byl věděl, nemusel jsem teď být orvaný jak tulák Macoun, ale mohl to projít s mírnou zacházkou pěkně pohodlně.

Když už jsem tedy stál na cestě, zachtělo se mi občerstvení a také mnou lomcovala zvědavost. Ta paní, co mi vykládala o tom maléru s Jugoslávcem, také říkala, že v obci byl jeden chlapík, kterého všichni považovali za neškodného pomatence a církevního fanatika.
Stranil se lidí a života obce vůbec, jen chodil stále den co den ke kapličce, která je u téhle silnice, těsně před Jánskou. Pečoval o pořádek v jejím okolí, stále nosil čerstvé květiny a zapaloval nové a nové svíčky.
Dlouho si potom zevrubně prohlížel své dílo poupravoval a těšil se z jeho dokonalosti. Alespoň tak to viděli lidé v obci. Ovšem až do doby, než asi v sedmdesátých létech zemřel.

To totiž přišel na řadu obecní pohřeb. Stařík žil sám a nikdo netušil, zda má nějaké příbuzné, které by bylo možné kontaktovat. Tradovala o něm pověst, že za války prožil nějaké trauma a tak jeho vrtochy byly tolerovány i politickými orgány. Proto se organizace pohřbu ujala obec. Jaké však nastalo zděšení, když z tehdejšího Západního Německa přišla poštou krabice jako kredenc.

Předseda NV. ji za asistence místního příslušníka VB. A dalších členů místní vesnické honorace otevřel a všichni strnuli. V krabici byl pohřební věnec. Na něm červené pentle a na nich černým, zlatě orámovaným švabachem napsáno cosi jako našemu drahému, věrnému kamarádovi jeho soukmenovci atd. Konec každé pentle zdobil bílý kruh s hákovým křížem. Vejrali na to prý všichni jak na zjevení sv. Františka a co teď s tím.

Z politického hlediska nebylo možné, pustit to mezi lidi a zbořit tak mýtus odbojáře-protifašisty, byť pomateného. To by byla blamáž jako hrom.
Zatlouct to také nešlo, protože když to pošťáci přivezli, vypadalo to, jako když parta stěhováků přivezla na Národní Výbor nový šifoner.
Omyl byl vyloučen. Balík přišel na jméno a adresu dědka. Radili se, jak z toho ven, až se uradili, že ty hákenkrojcy ustřihnou a text budou vydávat za pozdrav německých protifašistů, žijících v Západním Německu.

Opřeli to o internacionální vazby protifašistických odbojářů a někdejší Kominterny.
Jak se uradili, tak provedli, jenže časem to stejně prasklo, ale to už bylo po pohřbu pěkných pár roků, a i když to byla senzace, nemělo to tu rasanci.
Jako docela žertovná příhoda to však přetrvalo mnoho let. Ovšem na jednu vesnici je těch malérů docela dost. Měla se v tom šťourat i Státní bezpečnost, ale jak to dopadlo, to nevím. Na každý pád, je to téma k přemýšlení.

O pomatenosti a církevním fanatismu zásadně pochybuji. To je nesmysl. Podle mě setsakramentsky dobře věděl, co dělá.
Protože ale nemám žádné důkazy a další záchytné body, nezbývá mi nic jiného, než zkusit vymyslet, jak to vlastně mohlo být. Dědek vůbec nebyl tím, za koho byl všemi pokládán.
Kaplička fungovala jako tajný komunikativní bod. Zda jednosměrný, či obousměrný, to se nedovíme. Proto to starání a sáhodlouhé očumování kapličky. Hledaly se tajné značky a hesla.
Co tam vykoukal, to se můžeme akorát dohadovat. Proč se tak dělo? Napadá mě, že v, nebo kolem Rabštejna něco je, nebo bylo, co bylo kontrolováno, a podávala se o stavu věci skrz kapličku zpráva. Komu?

V konečné fázi myslím není sporu, že hitlerovým pohrobkům. Kdo a jak často komunikaci sledoval?
Musel to být někdo, kdo nebyl nápadný, že občas, často, nebo dokonce denně kapličku míjel a měl čas vzkaz prostudovat. A to mohl být pomalu kdokoliv.

Třeba řidič pekařského auta, který denně kolem kapličky jezdil. To si mohu ukázat prstem skoro na kohokoliv, kdo se v tom kraji pohybuje, aby mi pekaři nakonec nepřišli namlátit. Nic osobního pekaři!

Osobně se přikláním k dennímu, nebo obdennímu vybírání zpráv. Jak jinak by z Německa mohl tak rychle přicestovat věnec, od úmrtí dědka k pohřbu uplyne řekněme tak týden.
A během něho se zpráva o smrti dědka dostala do Německa a z Německa přišel věnec. Dokonalý systém. Co jiného?! Zbývá tedy se ptát. Co to bylo za lidi, kteří v tom byli zainteresováni, proč to dělali, kde byl objekt jejich zájmu a je tam dosud, pokračuje to i nadále, byť třebas ve skromnější podobě?
Zdráhám se věřit, že kdyby to pokračovalo, bylo by to stejným způsobem, tedy na kapličce. Vyloučit to nemohu, ale bylo by to krajně neopatrné, protože kaplička je děsně profláknutá.
A nebo právě tohle by mohlo být báječné krytí.
Pochopitelně nemohu vyloučit, že to celé byl něčí absolutní kanadský žertík, který vyšel absolutně dokonale a motá lidem hlavy ještě nyní.

Po obhlédnutí kapličky pokračuji po silnici do Jánské. Po pravé ruce jsou bývalá kasárna a už jsem v západní části vsi, kde je ta vytoužená hospoda.
Ne že by měli zrovna radost z návštěvy plivníka, za kterého mě měli. Bezdomovci a jim podobní teprve formovali svoje šiky, a proto si hostinská nedovedla představit cokoliv odpudivějšího, než čím jsem byl.

Leč peníz je nakonec všemocný pán a záhy bylo k mání vše, nač jsem ukázal. A že jsem si po těch deštivých dnech dopřával, to si pište.

Po obžerství nebylo možné pokračovat v průzkumu. Vyvalil jsem se po silnici kolem kasáren a kapličky do kopce k přečerpávací stanici a tam rozbil tábor pod střechou věže. Večer spřádám taktické plány na zítřek, co a jak vyvedu.

Ráno vyrážím od věže do pískovcové rokle na sever a sestupuji do rokle Olešničky, kde tuším vstupy do podzemí.
Sotva dosáhnu potůčku, mám před sebou betonovou lávku necelé dva metry širokou a na jejím konci je ke skále přilepená cihlová stěna s dvojicí pancéřových nouzových průlezů. Vlevo od stěny je cihlový domeček s dlouhou svorkovnicí telefonního propojení.
Vše je důsledně demolováno a průlezy vypáčené. Sověti při svém odchodu museli pořádně běsnit. Chystám si lampu a lezu pod zem.

Sotva se rozhlédnu, potvrzuje se moje podezření, že jsem v únikové štole a ne v hlavní. Ostatně stav před portálem jednoznačně prozrazoval, že tudy hlavní zásobování a vyskladňování z továrny nebylo možné, nebo nepřiměřeně obtížné. Tahle díra se zásadně odlišovala od předcházející poloviny fabriky, kterou jsem už navštívil. Rozměrově vše inklinovalo ke kříženci štol v Richardu a Alkazaru.

Moje štola pokračovala podél odboček, které jsem měl po pravé ruce, tedy vedly ode mne na sever.
Jižní stěna byla hladká, ale nepřekvapilo by, kdyby to byla jen přezdívka a za ní podzemní prostory pokračovaly dál na jihozápad, pod prostor obce Stará Oleška.
Na konci štoly se trochu zklamaně obracím a vracím zpět. Při tom procházím jednu odbočku za druhou. Kolmo na ně (souběžně s únikovou) jsou haly, které vyplňují kovové cisterny na PHM. Mezi nimi jsou odrážky a v nich čerpadla s potrubím a armaturami.

Vše demolováno, pravděpodobně puckou, dle toho, jak je litina roztříštěná. Elektromotory mají rozštípané ložiskové kříže a rotory jsou vyrvané ze statorů. Kabely přeseknuté každé dva metry. Prostě neopravitelné poškození. Halda šrotu, nic jiného.

Připadám si, jak bych po válce našel objekt, kde byl Němci uskutečněn plán ARLZ, v plném rozsahu. Schází jen odstřelené podzemí. Tady se museli Sověti pěkně zapotit. Tohle už nikdy za normálních okolností, nedá nikdo dohromady. Tohle by vzkřísil jen zvláštní režim, kdy by se podzemí zase stalo strategickým.

Procházím tak podzemím postupně, od západu k východu, jednou dírou po druhé, až se ocitnu v nejvýchodnější štole.
Na jejím severním konci je cosi jako překladiště, do kterého by mohlo vjet asi pět náklaďáků za sebou. Vrata v portálu jsou otevřené a tudy tedy vylézám na světlo.

Nedaleko odtud je hangár vojenských garáží s plochou z panelů a můstek na silnici, skoro naproti zmíněné kapličce. Ještě procházím kolem úpatí svahu a zvenčí si prohlížím portály štol. S přesvědčením, že jsem z podzemí viděl všechno, co bylo dostupné, bez použití nějakých invazivních metod, odjíždím na Richarda, trochu si spravit náladu.

Pod dojmem zkazek jsem si představoval, kdo ví, jak není Rabštejn obrovský, ale oproti Richardu je to jak krabice od bot, vedle nádražní budovy. Zase jeden mýtus v háji. No alespoň mám jasno a vím, o čem je případně řeč.
Nejzajímavější jsou tedy z toho všeho, co reprezentuje Rabštejn ty zkazky od jedné paní, o aférách v poválečných létech.

Z jiného zdroje jsem se dověděl, že v koncentráku v Rabštejně byli jednak obyčejní musulmanni, ale také vojenští zajatci. Sovětští, kteří byli, jak bývalo tehdy zvykem, vystaveni největšímu strádání.

O trochu lépe se měli musulmanni z Jugoslávie, Řecka a dalších zemí Balkánu, dokonce snad Bulhaři a Rumuni.
Co je však velmi pozoruhodné, v koncentráku měli být Američtí vojenští zajatci ve zvláštní sekci, oddělené od běžného tábora, ale také uvnitř plotu. Mělo se jednat o Americké letce sestřelené, nebo z jiného důvodu zajaté nad Němci ovládaným územím.
Ovšem o tom, že tam byl také Luftstallag není nikde písemná zmínka. Američané měli pracovat také v továrně, ale téměř v sentencích Ženevské konvence a zacházení bylo na místní poměry téměř korektní.
Na co se však důsledně dbalo, bylo to, aby Američané ani omylem nepřišli do styku s nikým, na kom byla uplatňována zacházení, obvyklá v koncentrácích. Prostě je prý drželi důsledně stranou.

Na západním konci průmyslového údolí, tedy v sektoru pozdějších skladů ČSLA (ne u Sovětů), je patrová budova tovární architektury.
Mělo se jednat o někdejší přádelnu, která zkrachovala lemplovstvím vedení a majitele, Sudetského Němce.
Ovšem údajně sem, do tohoto zkrachovalého podniku, přivedl Konrád Henlein lorda Runcimana, který byl před Mnichovem na inspekční cestě po Sudetech, co je pravdy na nářcích Němců, ohledně útlaku z české strany.
Při prohlídce zaniklé továrny Henlein vyprávěl, že zlí Češi továrnu násilně úředně zavřeli z důvodu nepřejícnosti německé menšině. O skutečné příčině nepadlo ani slovo a Runciman to sežral i s navijákem. V Londýně to dal do své zprávy, a co následovalo, to každý zná z dějepisu.

Po vybudování továrny v podzemí, přešlo celé průmyslové údolí, se všemi výrobními a doprovodnými objekty pod správu HEIMAG (Hermann Göring Werke). Někdejší přádelna byla přebudována na strojírnu a měly se v ní vyrábět a montovat přístroje pro palubní desky letadel (budíky).

Jaké a pro jaká letadla jsem nezjistil, natož pak mocnost produkce. A to je vše, co o Rabštejnu mohu v této chvíli napsat.

Pozn. Autor článku si nepřál být jmenován.

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek