Výroba v továrně Richard

Richard I

Do prostor podzemní továrny Richard I byla přemístěna výroba z německých továren ohrožených bombardováním.

Na podzim roku 1944 začaly první výrobní haly, budované v podzemí, sloužit svému účelu. V letních měsících se začaly stěhovat do připravených chodeb v pravé části Richardu I velké obráběcí stroje: soustruhy, brusky, vrtačky, frézy. Převážně se jednalo o stroje francouzského a italského původu. Do Litoměřic přijeli i další totálně nasazení dělníci, Francouzi a Italové.

Část původního plánu – rozmístění strojů.
(zdroj – Archiv Památníku Terezín)
Mapa je přechovávána v archivu Památníku Terezín.

V říjnu, nebo v listopadu roku 1944 byla v podzemí zahájena výroba, kterou prováděla akciová společnost "Auto Union, A. G. Chemnitz (Saská Kamenice, dříve též Karl-Marx-Stadt), a to prostřednictvím svého závodu v Siegmaru (v blízkosti německého města Chemnitz). Odtud a z jiných míst přicházela základní výrobní surovina: hrubé litinové odlitky bloků a hlav motorů, výkovky klikových hřídelů, různé skříně a drobné odlitky pro kompletaci motorů. Opracovávané součástky přepravovaly transportéry a jeřáby od jednoho stroje k druhému. Ve třech výrobních halách bylo zabudováno okolo 300 strojů. Kromě toho tu byla řada dílen, kanceláří, skladů a výdejen materiálu.

Jednalo se převážně o výrobu součástek motorů do tanků a dalších těžkých vozidel od firmy Auto-Union. Příkladem je motor HL-230 firmy Maybach, jehož součásti se v Richardu I vyráběly a opracovávaly. Motor byl vodou chlazený benzínový dvanáctiválec do „V“ o obsahu 23 094 cm³. Výkon byl okolo 700 koní (515 kW). Motor byl zastavěn do tanku Panther vyráběného od roku 1943 a do stíhače tanků Jagdpanther, který byl vyráběn od roku 1944. Oba typy měly shodné podvozky, vážily 46 tun a dosahovaly rychlosti 46 km/hod. Jako výzbroj v těchto případech posloužil kanón ráže 88 mm. Motor HL-230 byl také zastavován do tanku Königstiger (Tiger II).

Část hlavy motoru. (tento fragment hlavy byl nalezen při průzkumu továrny Richard, nedaleko jedné z hlavních větracích šachet)

Kliková hřídel motoru.

Výkres jedné verze motoru Maybach

Vlastní montáž a kompletace motorů se na Richardu neprováděla. Opracované výrobky byly z podzemí převáženy úzkokolejnou dráhou do přibližně 1 km vzdáleného železobetonového překladiště. Zde byly součástky nakládány do vagónů a odesílány do montážních závodů.

Ve funkci mistrů pracovali v podzemní továrně Němci. Přímo u strojů pak totálně nasazení dělníci a vězni z litoměřického koncentračního tábora, kteří tvořili zvláštní komando, označované jako Elsabe. Od listopadu 1944 vykazoval koncentrační tábor Flossenbürg v měsíčních účtech za práci vězňů dvě litoměřická komanda: „Komando B5, Lobositz 2“, které budovalo podzemní továrnu, a „Komando Elsabe, Lobositz 2“, které pracovalo ve vlastní výrobě.

Komando Elsabe bylo z počátku umístěno s ostatními vězni pracujícími na stavbě v objektu tzv. jízdárny. Od ostatních bylo jeho 700 členů odlišeno písmenem „E“ napsaným na zádech. Ti, kteří pracovali přímo u stroje, nosili na prsou jeho číslo. Počátkem února 1945 byly obě pracovní směny (Elsabe I a Elsabe II) přestěhovány do samostatného bloku.

Výroba trpěla častou poruchovostí. Litinové odlitky, přicházející k opracování, měly špatnou kvalitu, byly v nich „pecky“ a u strojů se často lámaly vrtáky. Vysoká relativní vlhkost způsobovala silnou korozi a zaviňovala i časté „hoření motorů“. Nebyly to však jen tyto příčiny. Vězni pracující ve výrobě prováděli úmyslnou sabotáž.

Vzpomíná bývalý vězeň komanda Elsabe B. Lukeš: „Každý, co mohl, to zničil. Moc málo toho odtud odešlo dobrého.“

Dosvědčuje to i nalezený zápisník Ing. Seiferta, vedoucího jednoho z podzemních provozů, kde žádá o potrestání vězně za úmyslné zničení součástek, poškození stroje apod. Kolem Vánoc 1944 dosáhly závady ve výrobě takových rozměrů, že je vyšetřovalo litoměřické gestapo. Několik vězňů odvezlo do Litoměřic k výslechu, aby se od nich dozvědělo příčiny poruchovosti v podzemní továrně.

Koncem války uskladnil podnik Getewent (Gesellschaft für technische-wirtschaftliche Entwicklung) v Richardu I automat na výrobu elektronek, který byl schopný provádět až osmnáct výrobních operací najednou. Dále také několik dalších strojů, 120 beden elektrotechnického materiálu, včetně měřících přístrojů a výrobků. Podnik Getewent sídlil v Rychnově u Jablonce, měl přibližně 2000 zaměstnanců a pracoval na sériové montáži radarů pro letadla, protileteckou obranu a ponorky. Jeho pobočný závod v Kokoníně pracoval pod vedením Dr. Schuba právě na sériové výrobě a vývoji mikrovlnných elektronek. Zde je možná spojitost s plánovanou výrobou v Richardu II, kterou uvádím dále.

Richard II

V podzemí Richardu II měla být zahájena elektrochemická výroba firmy Osram. Mělo se jednat o elektrochemický provoz na zpracování wolframových a molybdenových rud, přičemž byl finální výrobek wolfram, karbidy wolframu a molybden.

Návrh tohoto provozu byl označen jako unikát, protože již v roce 1944 je vyprojektován v litoměřickém Richardu provoz, který ústecká Spolchemie (první a jediný výrobce kyseliny wolframové v Čechách) u nás složitě realizovala od roku 1947 do roku 1958.

Wolfram a molybden se měly v Richardu II dále zpracovávat na vlákna pro výrobu elektronek a karbidy wolframu, známé též jako tvrdokov. Finálním výstupem zřejmě měly být elektronky a další radiotechnika, čemuž napovídají i nalezené sklady telefonních sluchátek, součástek k vysílacím a přijímacím aparátům.

Že tu bylo počítáno i s umístěním výroby elektrotechnické firmy, dokládají dále i transporty vězňů s elektrotechnickou specializací, kteří však do konce války nebyli nasazeni na předpokládané poslání a čas trávili v Lovosicích opravováním rádií, jež byla věnována jako dárek od Vůdce veteránům vracejícím se z východní fronty.

Předpokládanou výrobu v Richardu firma Kalkspat nikdy nerozeběhla. K čemu by elektronky a radiotechnika z Richardu II a zřejmě i III sloužily se můžeme pouze dohadovat. Nelze však vyloučit jejich použití v německých „zázračných“ řízených střelách.

V poměrně nedávné době se mi podařilo získat poměrně zajímavou informaci od pana Miroslava Mertla. Jedná se o informaci, kterou jsem si zatím nedokázal ověřit na více místech, ale usoudil jsem, že se jedná o velice zajímavé doplnění informací ohledně výroby.

„[…] V listopadu 1944 Němci otevřeli v Záluží zvláštní tajné konto 693 Schwalbe III, které bylo údajně určeno ke krytí nákladů na stavbu podzemního hydrogenačního závodu. Část zaměstnanců, přesunutá ze Záluží, ve skalních stráních v údolí Labe pod Radobýlem (u Litoměřic) upravovala štoly po těžbě vápence, kde by se v nové továrně ročně vyrobilo 60 tisíc tun petroleje pro vyvíjené proudové stíhací stroje…“ Tolik citace.

Mělo se v Richardu II skutečně jednat o elektrochemickou výrobu a zpracování ušlechtilých kovů? Měla se v podzemních štolách budovat rafinerie? Nebyla by to přeci jediná budovaná podzemí rafinerie v době druhé světové války. Anebo to všechno je pouze pláštík pro další provoz na výrobu něčeho úplně jiného?

A nebyla by to podzemní továrna Richard, aby se dříve či později nestočil hovor na choulostivé a rozporuplné téma, kterým jsou tolik oblíbené rakety.

Rakety a továrna Richard

Přestože téma „raket v Richardu“ je převážně zatracované, neodolal jsem a po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl, že se raketám budu přece jenom trošku věnovat. Zde si můžete prohlédnout stránku, která je celá věnovaná tématu – rakety a jejich palivo. Najdete zde i několik odkazů na stránky, kde je už výroba raket prokazatelná – i když s tématem Richardu nemají s největší pravděpodobností nic společného.

Původní plán technologie v Richardu II.
(zdroj mapy – Archiv Památníku Terezín)
Mapa je přechovávána v archivu Památníku Terezín

Richard II – současnost

V současnosti slouží Richard II jako úložiště radioaktivních odpadů. Zde máte možnost navštívit samostatnou stránku, která je věnována tomuto tématu.

Richard III

Zde se pravděpodobně měly budovat kanceláře nebo pomocné provozy pro Richard II. Další informace o těchto prostorách jsou velice kusé – jinak řečeno – nic dalšího se mi zatím nepodařilo zjistit. Žádná další výroba nebyla na Richardu (zatím) doložena ani prokázána. Richard II a III zůstal pouze ve stadiu výstavby.

Mimo jiné použity informace nebo části článků:

• Sborník „Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945“, který byl sestaven z příspěvků mezinárodní konference v Terezíně, konané 15. – 17. listopadu 1994 .
• Památník Terezín v dubnu 1967 – napsal Jiří Křivský a Marie Křížková.
• Miroslav Mertl – Chemopetrol noviny.
• Na správnou cestu mě popostrčili – Pavel Žlab, Milan Sláma a další.
• Mapy: Archiv Památníku Terezín (mapy jsou přechovávány v archivu Památníku Terezín).

Naposledy upraveno 26. 11. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek