Poválečné období – současnost

Důl a továrna Richard. Vývoj v poválečném období až po současnost.

V podzemní továrně bylo po osvobození především nutné zajistit a odstranit nálože výbušnin, kterých se tu našlo kolem 90 tun. Tyto práce prováděl v roce 1945 št. kpt. Ing. Josef Růžička, vojenský velitel Richardu.

Poté je v historii továrny „bílé místo“. V této době pokračuje demontáž strojního vybavení jako trofejního materiálu sovětské armády. Stroje, o které neměla sovětská armáda zájem (nezbylo jich mnoho), si rozebírají národní správci podniků.

V roce 1947 byla obnovena těžba vápence. Poválečný závod České cementárny a vápenice, národní podnik Praha II, závod Litoměřice, který v roce 1948 zaměstnával celkem 106 zaměstnanců. Z toho je zaměstnáno 10 horníků v dole, 56 ve vápence a 40 v cihelně. Průměrně bylo vytěženo okolo 1500 tun vápence měsíčně. Zmiňovaný závod byl později převeden na Čížkovickou vápenku a cementárnu. Někdy okolo roku 1950 dochází pravděpodobně k výstavbě nového (stávajícího) železobetonového vstupního portálu vchodu C/D. Těžba pokračovala až do roku 1962, kdy byla ukončena a důl uzavřen. Za tuto dobu byla vytěžena nejzazší část dolu neoficiálně zvaná „Čížkovice“, která je v podzemí situována jako pokračování páteřních chodeb C a D (v době války zakončených chodbou číslo 62).

Po ukončení těžby je historie dolu rozporuplná.

Povrchové stavby jsou postupně rozebírány na stavební materiál, současně s tím jsou na většině cihlových staveb prováděny cvičné trhací práce vojenských ženistů a národní podnik kovošrot vytrhává zbylé vodovodní potrubí.

O využití podzemí bývalého dolu a továrny jako obrovského skladu údajně projevila zájem Mladoboleslavská Škodovka, Kutnohorský tabák a konečně i státní podnik Ovoce a Zelenina. Poslední jmenovaný podnik měl o tyto prostory „licitovat“ s Památníkem Terezín. Nakonec vyhrál Památník. Veškerá aktivita se však omezila pouze na komentovanou návštěvu za přítomnosti průvodce – cca 50 metrů od vstupu – a nahlédnutí do otvoru v tehdy ještě cihelné příčce oddělující tuto chodbu od samotného dolu.

To bylo někdy v 70. letech. Na ocelových vratech se objevuje tabulka zakazující vstup do dolu a oznamující, že objekt je majetkem Památníku Terezín. Tímto okamžikem se historie stává současností. Nevyužívané stavba začala rychle chátrat, nikdo se k ní ve své podstatě nehlásí, všichni od ní dávají ruce pryč. V současnosti dospěla do stadia, kdy jí hrozí nezvratný konec.

Ostatně jaký je současný vzhled podzemí bývalé továrny se můžete podívat na těchto stránkách.

Naposledy upraveno 18. 4. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek