Plánovaní a výstavba továrny

Na sklonku války, v době kdy se nad Německem stále častěji začínaly objevovat svazy bombardovacích letadel, bylo jedním z řešení ukrývat stále větší část strojírenské výroby pod zem. Byla hledána nová a nová místa, alespoň částečně umístěná mimo prvotní nebezpečí bombardování. Jedním z vytipovaných míst se stal i nenápadný vápencový vrch Bídnice nad městem Litoměřice, uvnitř kterého se již od 19. století těžil ve třech oddělených dolech vápenec.

Největší důl – Richard I vlastnila litoměřická firma A. G. Kalk-und Ziegelwerke Leitmeritz, která byla založena pravděpodobně roku 1908. Těžila až do roku 1943, kdy ještě se 17 zaměstnanci dobývala 800 t vápence měsíčně. Její dřívější těžba dosahovala asi 5000 t vápence ročně. Richard II a III byly vlastněny firmami Kalkbruch Josef Hőring a Kalkbruch Lopata, jejichž těžba dobíhala ještě počátkem roku 1944.

Od podzimu 1943 začalo připravovat Speerovo ministerstvo pro zbrojení ve spolupráci s ústředním úřadem SS-Wirtchafts un Verwaltungshau­ptmant a v dohodě s nacistickými úřady v Liberci a Litoměřicích výstavbu podzemní továrny pro utajenou válečnou výrobu. Dochází k jednání mezi zástupci firmy Leitmeritzer Kalk und Ziegelwerke (cihelna a vápenka J. Hering), Bergamtu Teplitz-Schönau (Horní úřad v Teplicích) a Reichsamt für Bodenforsohung, Zweigstelle Freiberg (Říšský úřad pro pozemkové bádání, odbočka Freiberg) o zastavení prací v podzemí a zaslání všech plánů podzemních prostor.

Jednání pokračuje počátkem roku 1944 a v březnu již koresponduje s Horním úřadem v Teplicích firma „Autounion A. G. Chemnitz“ (později v Richardwerke vyráběla součástky do motorů. V obchodním rejstříku byla vedena jako firma „Elsabe A. G.“). Budovaná podzemní továrna dostává krycí název Richard (Bauvorhaben RICHARD). Někdy byla továrna označovaná i krycím jménem B 5 (B5 – Richard).

Označení B znamenalo stupeň připravenosti. Druh výroby byl v továrnách vybírán podle připravenosti prostor pro výrobu. Tam, kde mohla být výroba započata ihned, bez úprav výrobních sálů (např. proto, že tam nějaká výroba probíhala již před válkou), bylo provedeno zařazení do projektu „A“. Tam, kde bylo potřeba prostory nejprve upravit (rozšířit apod.), byla budoucí továrna dána do projektu „B“. U podniku Richard I, II a III se jednalo o projekty, které byly pod dozorem člena Jägerstabu pro zvláštní stavební otázky SS – generála Kammlera.

Stavbu řídil za spolupráce Speerových zmocněnců tzv. „SS Fuhrungstab B/5 s krycí adresou Lovosice 2, poštovní schránka 212 (213?), který později dohlížel i na výrobní program. Vedoucím tohoto štábu SS byl Obertstumfuhrer Werner Meyer, a to přibližně do ledna 1945. Poté převzal jeho funkci Sturmbanführer Alfons Kraft.

Dalšími představiteli štábu SS byli: Stavební rada Pawlovski, který měl hodnost majora Luftwafe a zodpovídal se SS za stavební záležitosti celého podniku. Stavební rada ing. Hampe, strojní odborník, major Luftwafe. Stavební inspektor Kubowitz. A řada dalších.

Na povrchu i v podzemí vyrostlo obrovské staveniště.

Stavební práce byly zadány berlínské firmě Mineralöl Baugesellschaft a podílelo se na nich dalších 43 firem. Jednou z prvních firem podílejících se na výstavbě Richardu byla Sudetenländische Bergbau A. G., která prováděla hornické práce, jako např. hloubení a rozšiřování chodeb. Z dalších jmenujme Polenski a Zöllner, Blatrusch, Gebrüder Umlauft, které byly objednané především na výztuže chodeb aj. Budování Richardu se zúčastnilo i několik litoměřických firem, které vytvořily k tomuto účelu stavební společnost „Baugemeinschaft Leitmeritz“. Řízením stavebních prací pověřila provádějící firma Mineralöl Baugesellschaft tzv. Bauleitung Richard (adresa Lovosice 2, poštovní schránka 216), v jehož čele stál Ing. Volk. Mezi pracovníky Bauleitungu patřili Ing. Knie, Milewski, Lorenz, Senftleben a další.

Z hlášení zaslaného v březnu roku 1945 na OT-Einsatzgruppe (úřad Speerova ministerstva) v Praze vyplývá rozsah stavebních prací na Richardu I. Na stavbu bylo určeno 17 milionů marek. Ke konci března 1945 bylo prostavěno již 12 800 000 marek. Předpokládalo se, že bude třeba 1 200 000 pracovních dní, aby byla stavba dokončena. V březnu 1945 z nich bylo vyčerpáno 820 000. Stavba „Richard I“, měla být ukončena 1. 7. 1945.

Z techniky byly použity například:

3 bagry 2 buldozery 22 nákladních automobilů včetně traktorů 6 dopravních pásů 2 silniční válce 4 kompresory 22 míchaček na beton 1 pumpa na beton 36 lokomotiv o rozchodu 600 mm 344 vozů o rozchodu 600 mm Položeno bylo 20,5 km kolejnic.

Pochopitelně bylo třeba značného počtu pracovních sil. Pracovalo tu asi 1200 civilních zaměstnanců stavebních firem, včetně ostarbeiterů (východních dělníků zavlečených na nucené práce). Největší část levných pracovních sil, v počtu až 4000 denně, tvořili vězňové koncentračního tábora Litoměřice a Terezín. Na povrchu bylo vystavěno velké množství účelových staveb: kanceláře firem, opravárenské dílny, skladiště nářadí a materiálu, sklad hotových výrobků, železniční překladiště a k němu vedoucí úzkokolejná dráha o rozchodu 600 mm. V okolí vchodů do podzemí, na přilehlých stráních a podél příjezdové silnice a železniční vlečky stály všude dřevěné baráky. V Litoměřicích byla vybudována čerpací stanice. Odtud byla z řeky Labe čerpána užitková voda, kterou přivádělo vodovodní potrubí o délce asi 1,5 km až do filtrační stanice (po válce byla část systému využívána pro závlahy). Upravená voda byla následně shromažďována ve 4 železobetonových nádržích na užitkovou vodu. Z nádrží byla voda přiváděna do podzemí jednou z původních zděných větracích šachet.

3 původně samostatná důlní díla byla navzájem propojena (v plánované výrobě se však jednalo o odlišné druhy výroby i odlišné firmy např. fa. Osram v areálu Richard II). Jako první se započaly upravovat prostory v Richardu I. V květnu 1944 se započalo s úpravou štol v Richardu II. Podzemí označené jako Richard III není prakticky nikde zmiňováno, pokud ano, tak pouze okrajově, přesto i v této části se na sklonku roku pravděpodobně začalo pracovat na stavebních úpravách podzemí.

Využití podzemí pro plánovanou výrobu předpokládalo velké stavební úpravy, protože vyhloubené stávající prostory po těžbě vápence byly nízké a nejvýše 3 m široké. Bylo potřeba rozšířit, zvýšit a zpevnit chodby. Ty byly zajišťovány výdřevou a železobetonovými pásy. Stěny chodeb se stříkaly cementovým mlékem s příměsí vodního skla, čímž se předešlo větrání vápence, bílá barva napomáhala lepšímu osvětlení a současně bylo možné rozpoznat opady vápence. Na jiných místech se opadům zamezovalo použitím pryskyřice.

Nově vybudované a rozšířené sály v podzemí byly 15–20 m široké, 6 m vysoké a až 100 m dlouhé. Stropy a stěny zajišťovaly železobetonové podpěrné klenby. Boky stěn byly odizolovány a vyzděny cihlami nebo dřevem zakrytými betonovými sokly. Podlaha byla betonová a ve většině případů se zapuštěným kolejištěm o rozchodu 600 mm, včetně výhybek a kolejového křížení. Samozřejmostí bylo i elektrické osvětlení, vodovod a vytápění. Na vybraná pracoviště byl instalován rozvod plynu (který byl přiveden dálkovým plynovodem až z Mostu).

V podzemních halách a spojovacích chodbách bylo vyzděno množství cihlových příček, jejich vnitřní prostor byl následně využit pro kanceláře, sklady, laboratoře, šatny, toalety, kobky oddělující transformátory a mnoho dalších zařízení a pomocných provozů pro zabezpečení chodu továrny. Bylo vyraženo i několik větracích šachet s rozvodem filtrovaného vzduchu do výrobních prostor a transportních štol. Nedaleko od východu z podzemí byla umístěna dálnopisná a telefonní ústředna, spojující Richard přímo s Berlínem a zřejmě i s Prahou.

Vlastní výrobu továrna zahájila počátkem listopadu roku 1944. V lednu roku 1945 se pracovalo asi v patnácti výrobních halách. Stavba probíhala až do května 1945 a nikdy nebyla celkově dokončena.

Staveniště v okolí továrny Richard.
Foto: Sommer 1945
_{Černobílé fotografie uvedené na této stránce jsou v originálu přechovávány v archivu Památníku Terezín.}

Portálový jeřáb nedaleko od odbočky k Richardu I – totéž místo po přibližně šedesáti letech…
Černobíle foto: Sommer 1945
_{Černobílé fotografie uvedené na této stránce jsou v originálu přechovávány v archivu Památníku Terezín.}

Mimo jiné použity části článků:
- památník Terezín. V dubnu 1967 – napsal Jiří Křivský a Marie Křížková.
- hlášení na OT – Einsatzgruppe o stavu výstavby ze dne 31. 3. 1945.
- vybrané černobílé fotografie – archiv Památníku Terezín.

Naposledy upraveno 18. 4. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek