Historie těžby

Počátky těžby – 19. století

Nejstarší a dnes již téměř nedochovaná těžba probíhala v úzkých 1,6–1,8 m vysokých chodbách.

Na chodby navazovaly poněkud širší komory, jejichž výška však obvykle nepřesáhla 2 m a šířka 3 m. Rozestup jednotlivých chodeb byl přibližně 6–10 m. Rozměr chodeb se postupně zvětšoval a zároveň se rozšiřoval i jejich rozestup. Tento princip byl zachován po celou dobu existence dolu.

Jakým způsobem probíhala těžba v počátcích dolu, se můžeme pouze dohadovat. Podle srovnání s jinými lokalitami předpokládáme, že vápenec byl spíše ručně vylamován než vyvrtáván a vystřílen. Doprava byla pravděpodobně ruční, dřevěným kolečkem.

Teprve daleko později byly použity ruční pákové vrtačky se šroubovou vrtnou tyčí zakončenou „rybinou“. Vrtáno bylo na vzdálenost do 1 m a stříleno. V dole byly stáje pro koně, jejichž pomocí byl narubaný materiál dopravován ven před důl, odkud se odvážel k dalšímu zpracování.

Pohled do chodeb nejstarší těžby, která se v podzemí zachovala.

Původní hlavní štola (dnes označená „C“) se zbytky výdřevy a vyzděnou částí štoly.

Za desítky let provozu zanechaly projíždějící důlní vozíky ve stěnách štoly poměrně hluboké a znatelné vrypy.

V dole byly vybudovány i stáje pro koně.
(Páteřní chodba C a zbytky cihlové „tereziánské štoly“ s odbočkou do prostor, kde mohla být stáj).

V každé chodbě pracovali dva lamači, kteří nejprve v podložních slínovcích vyhloubili směrem dopředu pod vápencovou vrstvu zářez asi 40 cm vysoký a hluboký 70 cm až 1 m. Navrtali otvory pro nálože a potom se začal sestřelovat (srážet) vápenec. Protože štola byla vysoká až 4 m, srážel se kámen odspodu nahoru po třech stupních. Nejprve se odstřelila 1 řada vývrtů, pak vývrty druhé řady a nakonec poslední třetí řady.

Středem štoly vedla úzkokolejka, po níž se na dřevěných vozíkách ručně vyvážel natěžený vápenec určený k pálení vápna (a vybrané větší kusy kamene pravděpodobně i ke stavebním účelům). Drobné kusy vápence a opuky byly ukládány do souvislých hromad podle boků štol.

Uvedeme si příklad. Pokud pracovali 2 muži 8 hodin denně, popostoupili ve štole za 14 dní o 1 m!

Z toho připadá na:

• zhotovení zářezu 3–4 dny
• vrtání, nabíjení a sestřelování (srážení) kamene 3 dny
• rozbíjení a nakládání kamene 5 dní
• očištění stropu 1 den

Za tuto dobu vytěžili 2 muži 5–6 vagónů kamene (přibližné 50–60 t vápence). Plat dělníka byl v úkolové mzdě za 1 t. Aby se co možná nejvíce šetřilo střelným prachem, platil dělník za každý 1 kg část nákupní ceny.

Půdorysný pohled na postup při těžbě.
Kolej končí nedaleko od čelby a stěn štoly jsou narovnány drobné kusy vápence a slínovce – opuky.

Přibližně takto vypadala předválečná štola. Kolej již dávno zmizela, ale u stěn jsou stále narovnány hromady nepotřebného materiálu.

Vrtání

Do čelby se vrtalo ručně poháněnou vrtačkou usazenou na železném rozpěráku. Spirálové vrtáky byly na konci vykovány na dvě ostří a do vápence se zavrtávaly zatáčením klikou. Za 3 hodiny navrtali dva dělnici asi 1 m vývrtu. Na tento jeden vývrt spotřebovalo asi 4–5 břitů, které si brousil dělník na místě na kruhovém brusu. Počáteční průměr břitu byl 25 mm a směrem dolů se zúžoval.

Část původní šroubové vrtné tyče zakončené „rybinou“.

Otvor ve stěně je přichystán pro nabíjení.

Nabíjení

K nabíjení se používalo pouze měděné nářadí (při nárazu o kámen nezpůsobilo jiskry). Obal náboje si dělník udělal namístě. Kolem dřevěného kolíku si obtočil papír. Takto vytvořený váleček se po stranách a na dnu zalepil smůlou. Naplnil se černým prachem.

Do 1 m vývrtu se dávaly obyčejně dvě náložky. První asi 30 cm dlouhá. Druhá byla kratší a zastrčila se do ní měděná tyč, která byla tlustší než stéblo. Tato měděná tyč zůstávala ve vývrtu, dokud nebyla hotová ucpávka. Na udusání ucpávky se používalo silné měděné tyče. Když byl vývrt ucpán, byla z něj vyjmuta slabá měděná tyč a do vzniklého otvoru se vsunulo zápalné stéblo. Zapálila se pomalu hořící osiřená tkanice, která umožnila dělníkům, aby se vzdálili do úkrytu. Na celý profil (tj. asi 50–60 t kamene) se spotřebovalo asi 15 kg černého prachu.

Pěchovadlo (horní část fotografie) a pouzdra na stébla plněná střelným prachem.

Odstřel

Střílelo se černým prachem, který byl odpalován zápalnými slaměnými stébly naplněnými černým prachem. Zápalná stébla si připravovali dělníci na místě. Od čela štoly, kde se střílelo, byla ve vzdálenosti asi 15 m vybudována napříč ochranná zídka postavená z kamenů. Za ní měl dělník pracovní stůl, kde měl žitná stébla, smůlu, osířené tkanice, černý prach a brus. Tkanici dostávali dělníci již hotovou (podnik si vyráběl tkanice sám tak, že dělník protahoval několik bavlněných nití roztavenou sírou).

Zápalné stéblo se připravovalo následujícím způsobem: Dělník si nasypal do dlaně černý prach, který sypal do stébla 30–40 cm dlouhého. Aby se dosáhlo větší délky, zastrčilo se několik naplněných stébel do sebe. Místo spoje dvou stébel se namazalo smůlou, rozehřátou nad kahancem. Mělo-li stéblo potřebnou délku, přilepila se na horní konec asi 15–20 cm dlouhá osířená tkanice. Ta velice pomalu hořela a později zapálila zápalné stéblo.

Jako první byl v podloží vyhlouben zářez pod vápencovou vrstvu, který byl přibližně 40 cm vysoký a asi jeden metr hluboký.
Poté se započalo s vrtáním otvorů pro nálože.

Protože štola byla vysoká až 4 metry, sestřeloval se kámen odspodu nahoru po třech stupních.
Nejprve se odstřelila první řada vývrtů, pak vývrty druhé řady a nakonec poslední třetí řady.

V podzemí se zachovalo i několik zbytků po vrtání.
Na fotografii je zachycen zbytek vývrtu.
Část skály se odstřelem oddělila a v části se zachoval průchozí otvor.
V následné těžbě byla do otvoru zasunuta kulatina, na které bylo pravděpodobně zavěšeno osvětlení štoly.

Znatelné místo, které se zachovalo po odstřelu černým prachem.
Lze spatřit zbytky vývrtu provedeného spirálkovým vrtákem a směr výbuchu včetně znatelných stop, které zanechal černý prach.

Těžba ve dvacátém století (1908–1945)

Největší důl – Richard I – vlastnila litoměřická firma A. G. Kalk-und Ziegelwerke Leitmeritz, která byla založena pravděpodobně roku 1908. Těžila až do roku 1943, kdy ještě se 17 zaměstnanci dobývala 800 t vápence měsíčně. Její dřívější těžba dosahovala asi 5000 t vápence ročně.

Richard II a III byly vlastněny firmami Kalkbruch Josef Hőring a Kalkbruch Lopata, jejichž těžba dobíhala ještě počátkem roku 1944.

U výchozu je vrstva vápence o mocnosti asi 5 metrů a hlouběji pod vrchem Bídnice 6–8 m. Podloží vápence tvoří slínovce (opuka) a v nadloží jsou jíly. Vrstvou vápence byla vedena hlavní štola, která přecházela v profil 8 m široký a 4 m vysoký. Stejně tak tomu bylo i u odbočných štol. Strop štoly tvořila mírná klenba, protože se většinou nepoužívala žádná výdřeva. Mohla být ražena i štola až 15 m široká, protože i tento profil by se udržel. Z opatrnosti však šířka 8 m nebyla překračována.

V několika málo chodbách předválečné těžby lze spatřit zbytky kolejí.
Na pravé fotografii je kolejnice položená na vyvýšeném náspu.
Podle mého názoru byla při válečné výstavbě tato štola prohlubována.
Nejprve byl naložen nepoužívaný materiál uložený u stěn chodby při současném zahloubení do podloží na požadovanou hloubku a posléze by bylo posunuto celé kolejové pole a odtěžen zbytek materiálu pod náspem.

Důlní trhavina DONARIT 1, používaná při rozšiřovaní chodeb v roce 1944–45.

V době válečných úprav a v poválečné těžbě bylo již pro vrtání používáno moderní technologie pneumatických vrtaček, u kterých šroubovou vrtnou tyč nahradila korunka z tvrdokovu.
(Zobrazená vrtná korunka byla nalezena v podzemí továrny Richard I.)

Těžba po roce 1947

Těžba v podzemí Richard byla znovu obnovena v roce 1947. Důl nejprve spadal pod České cementárny a vápenice, národní podnik Praha. Později přešel pod správu podniku Čížkovické cementárny a vápenice. Odtud také část „nově vytěžených“ podzemních prostor dostala své jméno – „ČÍŽKOVICE“. Těžba vápence v podzemí trvala až do roku 1963, kdy byla pro nerentabilitu ukončena a důl byl „zakonzervován“.

Poválečná těžba probíhala v nejvzdálenějších prostorách od původního vchodu. Nově vytěžené prostory jsou v podobě šachovnicově uspořádaných chodeb.

Několik pohledů na poválečnou – „čížkovickou“ těž­bu.

Na závěr pro porovnání pár zajímavost a informací o těžbě

rok 1925

V roce 1925 se pracovalo současně v 8 štolách (pracovalo se pouze v zimě, na jaře a v létě pracovali titíž lidé v cihelně).
Týdně se vytěžilo až 46 vagónů kamene (v dokumentu není uvedena ani velikost vagónu, ani tonáž). V dole bylo zaměstnáno 16 lamačů a 4 voziči.
Vozíky vyvážel až k východu ze štoly lamač. K vápence odvážela vozíky benzinová lokomotiva.

Uvedeme si příklad. Pokud pracovali 2 muži 8 hodin denně, popostoupili ve štole za 14 dní o 1 m!

Z toho připadá na:

• zhotovení zářezu 3–4 dny
• vrtání, nabíjení a sestřelování (srážení) kamene 3 dny
• rozbíjení a nakládání kamene 5 dní
• očištění stropu 1 den

Za tuto dobu vytěžili dva muži 5–6 vagónů kamene (přibližné 50–60 t vápence).

Plat dělníka byl v úkolové mzdě za 1 t. Aby se co možná nejvíce šetřilo střelným prachem, platil dělník za každý 1 kg část nákupní ceny.

rok 1948

V roce 1948 zaměstnával závod 10 horníků.
V provozu jsou 4 chodby, v nichž se střídavě vrtá, střílí a těží.
Chodby jsou raženy 7 m do šířky, 4 m do výšky a jsou odděleny desetimetrovými pilíři.
Celkový vyrubaný prostor chodeb je asi 32 km.

Narubaný vápenec se z chodby dopravuje na hlavní štolu, odkud odváží naftová lokomotiva vlaky s 6–8 vozíky. Vozíky jsou jednak ocelové sklopné o obsahu 0,75 m³ a dřevěné o obsahu 0,50 m³.

Průměrné výdělky jsou pro důl Richard v měsíci březnu následující:

• lamači 245,70 Kčs
• nakládači 243 Kčs

K výdělkům není započten 25% přídavek (nepodařilo se mi zjistit, o jaký druh přídavku se jedná).

Úkolové mzdy jsou rozděleny takto – od 1q (metrický cent = 0,1 tuny) narubaného vápence připadá na:

• vrtače 1,37 Kčs
• lamače 1,37 Kčs
• nakladače 1,16 Kčs
• +25 % přídavek (nepodařilo se mi zjistit, o jaký druh přídavku se jedná).

V měsíci lednu (1948) bylo vytěženo 1402,25 t vápence, v únoru 1264,64 t a v březnu 1567,25 t.

K vrtání se používalo elektrických vrtaček značky Siemens.

rok 1952

V roce 1952 pracovalo v dole 14 dělníků v 10 štolách.
Z toho 10 lamačů, 2 pro vlakovou dopravu a 2 pro výdřevu a údržbu.
I zde jsou raženy chodby 7 m široké, 4 m vysoké a oddělující pilíře mají půdorys 10×40 m.

Vytěžený vápenec se dopravoval železnými sklopnými vozíky o obsahu 0,75 m³, ve vlacích po 6–8 plných nebo až 24 prázdných vozech tažených naftovou lokomotivou.

Velikost dolu (cituji) „[…] celkem je prý v dole asi 41 km otevřených chodeb …“
Denní těžba činila asi 105 až 120 t vápence, z toho 90 t kusového vápence (pravděpodobně využit ve stavebnictví).
Průměrná měsíční těžba tak přibližně činila 2200 t vápence na 20 pracovních dní.

V hlášení ze dne 12. 12. 1952 není výše mzdy uvedena.

Několik pohledů na poválečnou – „čížkovickou“ těž­bu.

Konec.

Zdroje informací:

• Československý kras č. 41. Autoři: Václav Cílek, Ladislav Hrdlička, Pavel Malý. Praha, rok 1990.
• Ing. Dr. Vladimír Hájek: Lomařství, 1.díl Lomy. Nakl. Prométheus, Praha, rok 1931, str.53–55.
• Zdroj nákresu pro použité kresby postupu těžby – Ing. Dr. Vladimír Hájek: Lomařství, 1.díl Lomy. Nakl. Prométheus, Praha, rok 1931, str. 53–55.
• Ústřední báňská inspekce. Ministerstvo paliv a energetiky.
• Zpráva 1473/48 ze dne 23. 4. 1948 a zpráva č. 10344 ze dne 12. 12. 1952.

Naposledy upraveno 18. 4. 2011

předcházející článek | zpátky nahoru | následující článek